Nebezpečný pracovník

I

Mám ve zvyku se za každé okolnosti chlubit buď svou tělesnou zdatností, či něčím podobným. Naučil jsem se lhát s takovou drzostí, že jsem sám sebe několikrát přelhal.

Chvástám se věcmi, kterým buď vůbec nerozumím, či jen drobátko, což si ještě popletu. Ke všemu mám tu smůlu, že přítomni bývají odborníci, kteří snaží se zprvu vysvětlit mně po dobrém, že se mýlím. Odporuji velice živě a zaplétám se čím dále tím víc, takže odborníkům často nezbývá než použíti vůči mně surového, brachiálního násilí.

Například asi před rokem chtěl mne jeden zahradník zastřelit, když jsem přes hodinu vykládal, že se podařilo křížit borovici s jabloní a naopak, což mělo ten následek, že borovice poskytla bohatou úrodu jablek a ubohá jabloň rodila samé šišky a nemohli ji zbavit veverek.

Zahradník tenkrát poznamenal, abych chvíli počkal, že si doběhne domů pro ručnici. Vrátil-li se opravdu s ní či nevrátil, nevím, neboť jsem se mezitím opatrně vzdálil.

Jindy opět dostal jsem se do konfliktu s jedním zvěrolékařem. Týkalo se to vztekliny. Vykládal jsem mu, že vzteklina jest přenosná i na vlaštovky, což jest ovšem velmi řídký případ, neboť vlaštovka obyčejně nepřijde do styku se vzteklými psy.

„Myslíte to vážně?“ zvolal pan zvěrolékař, přičemž se začervenal jako člověk, kterého máme co těšit, aby si z toho nic nedělal, že to přejde a bude zase dobře.

„Úplně vážně,“ řekl jsem klidně, „vy ani nevíte, co taková vzteklá vlaštovka dělá za rámus. Mouchy nechytá a štěká.“

Pan zvěrolékař po tomhle se svalil ze židle. Vzkřísili-li ho či nevzkřísili, nevím, neboť jsem se rychle vzdálil jako v případu zahradníkově. Sledoval jsem později v novinách rubriku Zemřeli v Praze, jaksi z piety k tomu muži, a neshledal jsem se s jeho jménem.

Velmi nebezpečné bývá též vykládat něco o stavbě domů před políry. Kdysi ve společnosti rozhovořil jsem se o tom, jak bych si představoval moderní dům.

Náhle přistoupil ke mně jeden pan a velmi rozčileně položil mně ruku na rameno a zvolal: „Hle, kdepak jste nechal komín, kdepak jste nechal okna, dveře, základy, střechu?“

Opravdu na tyhle maličkosti jsem zapomněl. „Základy jsou zbytečnost,“ pravil jsem vážně. Jednou ranou mne srazil k zemi a když na mně klečel, řval mně do ucha: „Jak to chcete stavět bez základů, člověče?“

A tak přicházím z jedné nehody do druhé a to, dovolte mně říct ta slova: jen kvůli své zatrolené hubě.

A nejhorší, co mne potkalo, co zkřížilo mou bludnou pouť v tom slzavém údolí, byly nyní polní práce v těchto těžkých dobách.

Je to obdivuhodné, jak mně vůbec nikdy na mysl nepřišlo, že polní práce je těžší, než sedět v Unionce a dívat se z okna na Ferdinandovu třídu, zkrátka že vůbec nějaká práce existuje. Nejtěžší prací, kterou jsem doposud podnikl, bylo, že jsem si domů přinesl sto archů papíru, které jsem rozřezal na čtvrtky a s těmi prázdnými čtvrtkami běžel vymámit od jednoho nakladatele zálohu.

Když se tedy teď zběhly ty věci, umínil jsem si, že budu také jednou skutečně pracovat a že věnuji svou tloušťku venkovu. I dopravil jsem svých devadesát kilogramů sádla k svému příteli Hrnčířovi do Jesené.

První večer rozhovořil jsem se o užitečnosti práce a o tom, jak mne těší, že konečně zas budu mít podávky v rukou.

„A k čemu chceš podávky?“

„Nu, na přehrabování.“

„To se trochu mýlíš, od toho jsou hrábě,“ řekl Hrnčíř. „Podávky dostaneš do ruky, až budeme nakládat snopy na vůz.“

„To já děsně rád,“ řekl jsem, „ale já ne jen po jednom, já hned čtyry pět snopů házím na vůz a pokud se týče hrabí, s těmi dělám divy. U nebožtíka dědečka (ten se chudák musí vždy svézt se mnou) shrabal jsem jednou dvacet korců, vlastně co povídám, pětatřicet korců. Takhle jsem si plivl do dlaní, vidíš, jak jsem si plivl do dlaní a šlo to. Za odpůldne jsem s tím byl hotov. A snopy, řekl jsem, tuším, že pět najednou, pobral všechny naráz.“

Přítel Hrnčíř podíval se na mne s němým obdivem a řekl prostě: „Tak tedy zítra začneme. Budeme převracet ječmen.“

„To já strašně rád,“ pravil jsem rychle, „jednou jsem převrátil celý vůz s ječmenem, ty ani nevíš, co dovedu. Převracet ječmen, nebo žito, nebo pšenici, nebo brambory...“

„Brambory?“ divil se přítel Hrnčíř.

„Nu brambory, což je to něco divného? U nebožtíka dědečka požali jsme brambory nastojato, zmokly nám, tak jsme je dali do mandel a pak jsme je převraceli, obraceli, aby zas byly suché.“

Přítel Hrnčíř přestal se dívat s obdivem. „Co to mluvíš za nesmysly, prokristapána?“

„Jaképak nesmysly,“ hájil jsem se, „u nebožtíka dědečka bylo tenkrát velmi mokré léto. Vedle ve vesnici měli suché léto, ale u nás všechno vzrostlo. Švestky byly tak zralé, že počaly klíčit. Nebožtík dědeček měl v šosu kabátu něco zrní a jednou zrána mu počalo růst žito z kapsy.“

„Prosím tě,“ radil mně starostlivě Hrnčíř, „jdi si lehnout, ta cesta a to dnešní horko na tebe nějak účinkuje.“

Když jsem ležel na posteli, slyšel jsem, jak Hrnčíř¨vedle povídá: „Myslím, že ničemu nerozumí a že nerozezná ani žito od pšenice a ječmen od ovsa.“

„Ty chytráku,“ pomyslil jsem si, „pšenice má dlouhé vousy, či prokristapána, aby to byl oves?“

II

Ráno šel jsem za Hrnčířem na pole. Byl takový parný den, že než jsem urazil tu krátkou vzdálenost, hrozilo mně nebezpečí úplně vyschnout. Potil jsem se tak silně, až jsem se odevzdal do smutného osudu, že se rozplynu.

Na poli již mne očekávali. Uslyšel jsem od žen, které tam stály s hráběmi: „To je ten pán, co bere pět snopů najednou.“ Přítel Hrnčíř je tedy zatím již laskavě informoval.

Přede mnou rozprostíraly se hromádky požatého ječmene. Rozprostíraly se donekonečna a zdálo se mi, že čekají jen na mne.

„Pak budeme obracet,“ řekl Hrnčíř, „je vespod mokrý, aby tedy vyschl.“

„To je toho,“ řekl jsem. Vzal jsem tedy z hromádky trochu ječmene do rukou a obrátil jsem ho, pak jsem vzal další přehršli...

„Člověče, co to děláš?“ divil se Hrnčíř, „tady si vezmi hrábě, vezmi hromádku takhle z druhého konce a vidíš, to mokré je již nahoře. Pořád jsi povídal o venkovu!“

U mého dědečka jsme to jinak nedělali,“ omlouval jsem se, „my jsme ani například žito nekosili, jen tak rukou vytrhávali i s kořeny... A to jen kvůli tomu, aby nebylo strniště.“

Hrnčíř mne neposlouchal. Šel dál a patrně si pomyslil své.

Pot už ze mne nekapal. Pot se po mně řinul jako vodopád a štípal mne do očí. A ti komáři, jako by byli vědomi, že žijí v období světové války, krvežíznivě vrhali se na mne. Převracel jsem za toho trýznění opatrně hromádky a volal jsem: „Hrnčíři, už jsem jich převrátil osm!“

Při deváté hromádce počaly mne bolet záda, jak jsem se hrbil a skláněl k zemi, při jedenácté převalil jsem se na hromádku a bezradně, udřen tak, jako bych běžel na Mont Blanc, bloudil jsem beznadějně po hromádkách.

Jich řady ušklíbaly se na mne a Hrnčíř volal zezadu: „Co je s tebou?“

„U nebožtíka dědečka vždy jsme na každé jedenácté hromádce odpočívali,“ řekl jsem skleslým hlasem, „to bylo kvůli počítání. Kupříkladu když jsme hlásili, že jsme odpočívali čtyřicetkrát, znamenalo to čtyři sta čtyřicet hromádek. Podle toho už se vědělo...“

Hrnčíř mne postavil na nohy. „Tak dělej,“ řekl zhurta, „to ti bude sloužit ke zdraví. Tahle řádka je tvoje, podívej se, jak jsme již napřed. Teď to musíš házet na stranu. Kristepane, co jsi to vyvedl s těmi hromádkami, vždyť jsi je házel na jednu hromadu.“

„Ovšem,“ řekl jsem, „poněvadž chci to prakticky organizovat, tu práci. Udělám stoh a ten stoh najednou obrátím. Copak tyhle hromádky. U mého nebožtíka dědečka takhle jsem jich obrátil dva tisíce za dvě hodiny. Když tedy chceš, tak to zas půjdu rozházet. Ale myslím, že jest to nepraktické.“

„Musí to přece vyschnout,“ snažil se mně vysvětlit Hrnčíř.

„Vždyť jsi říkal, že máte sušárnu,“ namítl jsem. „Ta je na ovoce, a ne na obilí,“ zoufale vykřikl.

„Nu snad jsem tak dalece nic zlého neřek,“ klidnil jsem ho, „já jen myslel na praktickou stránku.“

Oba jsme odešli po své práci. Rozházel jsem hromadu pracně snesenou a pustil jsem se do řady hromádek nalevo. Pracoval jsem s dvojnásobnou energií.

Když jsem to převracel asi čtvrt hodiny, přiběhl Hrnčíř. „Ježíšikriste,“ volal zdaleka, „vždyť nám zas převracíš, co už jsme převrátili, teď zas je mokrý ječmen dole jako prve, než jsme se dali do práce. Jak tohle chceš vymluvit?“

„Zcela lehce,“ odpověděl jsem, „u mého nebožtíka dědečka se to vždy tak dělalo. Má to ten účel, že takovým neustálým přenášením obilí dříve vyschne, poněvadž k němu může vzduch. My jsme někdy obilí věšeli přes provazy, jako když se suší prádlo.“

Pozoroval jsem, že přítel Hrnčíř zatíná rty. Přemohl však své rozčilení a řekl: „Buď tak laskav a jdi tamhle k té holčičce, co hlídá zde jedné ženě dítě a řekni jí, aby šla převracet, ty zatím že budeš to dítě hlídat.“

„U nebožtíka dědečka...“

„Jen už jdi.“

Šel jsem s radostí. Tedy hlídat děti je také polní práce.

Byl to hezký roční klučina. Posadil jsem se s ním nad studánku, kluk se mně najednou vysmekl a padl mně do vody.

„Hrnčíři,“ volal jsem, „půjč mně hrábě, mně upadlo to děťátko do studánky.“

Vytáhl jsem ho radši bez hrábí, aby nebylo pozdě, ale sběh přece byl. Dojatá matka s pláčem místo ječmene sušila synáčka a Hrnčíř poznamenal: „To jsi také u svého nebožtíka dědečka házel děti do studánek?“

„Čtyři až pět najednou,“ zakoktal jsem, nevěda co mluvím, neboť jsem i v této tragické chvíli přemýšlel o snopech.

Ženy na mne hleděly s hrůzou. „Víš co,“ řekl přítel Hrnčíř, „jdi zatím na pivo, já se před obědem u tebe stavím a pak po obědě půjdem k Samkům na pole nakládat snopy na vůz. Snad se budeš hodit k těžké práci.“

„Pozdrav pánbůh,“ pomyslil jsem si, „tak se mám hodit k těžké práci. A tohle, co jsem doposud zažil, nebylo nic?“

III

U Samků ve statku a hospodě zatím již věděli o pánovi, který ne po jednom, ale po čtyrech pěti snopech najednou hází na vůz.

Samo sebou se rozumí, že takového zdatného pracovníka třeba pohostit. Po důkladném občerstvení vyjeli jsme tedy na pole.

Dali mně něco zajímavého do ruky. Byla to tyč a na konci byly velmi důmyslně upevněny tři bodce. „Kdepak máme podávky?“ optal jsem se pana Samka.

„Máte je v ruce,“ řekl hospodář s údivem. „Odpusťte, myslel jsem, že jsou to vidle,“ pravil jsem nedbale a počal mluvit o tom, že bude jistě pršet, že musí pršet, aby nebylo takové horko. To neslyší lidi na venkově rádi, když mají obilí svážet do stodol. Tak jsme se chvíli přeli.

Konečně jsme byli na poli uprostřed snopů pšenice. Snopy byly krásně těžké.

Počalo se nakládat. Šel jsem na to zchytra v tom vedru. Rozvázal jsem snop a po troškách nosil jsem obilí na vůz na podávkách.

„Co to děláš?“ vykřikl přítel Hrnčíř.

„Ulehčuji si,“ řekl jsem, „neboť tímto praktickým způsobem...“

Hrnčíř podal mně podávky, které jsem zatím zarazil do země, hodlaje mu vysvětlit logicky své počínání. „Neblamuj mne,“ prosil, „napíchni snop a skládej.“

Představte si, že byste zvedali na tyč dlouhou půldruhého metru činku 15 kg a tu házeli do výšky tří metrů ne jednou, ale padesátkrát, stokrát, nesčíslněkrát.

Vzal jsem podávky na druhém konci, napíchl z dálky snop a zvedal a hekal. Potácel jsem se se snopy k vozu, hodil je tam nahoru.

Síly mne již opouštěly a při desátém snopu jsem se vzpružil. Cpal jsem ho plnou silou na čeledína Štěpána, který stál nahoře na voze a srovnával je.

Bylo to poslední mohutné rozpětí mých sil. Štěpána srazil jsem z vozu jako jablko ze stromu a ten zas spadl na jednu ženu, která právě nesla na pole pivo k svačině ve velkém džbánu.

Ozval se strašný žalostný výkřik, neboť bylo po pivě.

Když se všichni uklidnili, byl jsem vyzván, abych odložil podávky.

Říkal jsem, že mám dobrou vůli. Postavili mne však ke koním a vysvětlovali mně, že to není žádná degradace, čemuž jsem ovšem nevěřil.

Neosvědčil jsem se však ani u koní. Řekl jsem v nepravý čas „hí“, takže koně vykročili, vůz se rozjel a ubohý Štěpán spadl poznovu z vozu.

Poslali mne tedy od koní pryč a již si mne nevšímali. Chodil jsem po poli jako psanec a nakonec si sedl na mez. Učinil jsem ještě jeden pokus být prospěšným a vzal jsem podávky do ruky.

Vyrvali mně je však z ruky. Sedl jsem si tedy opět na mez. Mouchy a komáři mne štípali a jeden ovád ve své mravní zchátralosti a zvrhlosti bodl mne do ruky, až ta mně silně naběhla. Nikdo mne nepolitoval.

Když šla kolem slečna Anička, dcera hospodáře, která také pilně snopy vázala, řekl jsem k ní: „Prosím, podívejte se, co ten ovád umí, to je zvláštní.“

„Ovádů je teď plno,“ místo politování řekla slečna Anička, „je málo dobytka v polích, neboť s ním zásobujou vojsko a tak si sed ten ovád na vás.“

Dodnes nevím, jak to myslela.

IV

Je takové nařízení, že musí se všude na vsích udělat seznam osob k polním pracem. Každý má pomáhat.

Když strážník přišel k Hrnčířovům do statku, aby zaznamenal práceschopné osoby, podíval se na mne a řekl: „Jich nezapíšu, oni jsou jakýsi nebezpečný pracovník.“

A tak se mně zdá, že nedobudu nikdy vavřínů na poli polních prací, ačkoliv u mého nebožtíka dědečka...

Můj bože, co to zas žvaním.