|
Byl jsem pověřen úkolem redigovat nedělní
zábavnou přílohu jednoho deníku a seznal jsem,
že obětavost lidská je nevyčerpatelně ohromná.
Jest tisíce lidí na světě, kteří si přejí z
plného srdce, aby další tisíce a tisíce lidí
bavili se jejich povídkami buď v neděli ráno při
kávě, nebo po obědě. Obětavost lidská jest
nevyčerpatelná a zasahuje do všech kruhů.
„Jen kdyby mohli lidé číst mou věc!“, toť heslo,
které zmítá všemi stavy, muži i stejně ženami.
Sedím v redakci, kouřím doutník a netuším nic
zlého. Někdo zaklepá - ani se nehnu, poněvadž
jsem tu bohem v tomto pokojíku. Hrubě řeknu:
„Vejděte!“ a pokynu návštěvnici, aby si usedla
na židli. Ta židle je tak postavena, že návštěva
musí se buď dívat na mne, nebo na redakční koš.
Podívám se na návštěvnici. Jest to dáma v
prostředních letech, velmi čilá, poněvadž se
nepokojně vrtí, a než mohu říct: „Přejete si?“ -
již sama spustí:
„Dle mého mínění jest našim dívkám nejvíce třeba
sebe si vážiti, to není sobectví, pane
redaktore, ani domýšlivost. Dívky mají ctít svou
vlastní duši, neboť jest bílá a čistá, svou
vlastní vůli, neboť je dobrá, své vlastní tělo,
aby bylo něžnou schránkou dívčích ctností.
Dívka, jež věří jiným...“
„Dovolte, prosím!“
Nedbá a pokračuje: „...více nežli sobě, jež řídí
se cizím svědomím a vlastní city míjí lhostejně,
ano i za ně se hanbí, není dívkou, jakých
potřebuje vlast a národ. Jest to pane redaktore,
třtina zmítaná sterými větry, která konečně se
zlomí nebo upadne v močál. Přeji si, aby dívky
často četly tato moje slova a proto vám
přináším, pane redaktore, povídku pro nedělní
zábavnou přílohu vašeho listu, kde jsem vložila
tato slova do úst hrdince malého románu, která
poznala život.“
Vytahuje z kabelky objemný rukopis a pokračuje:
„Má slova plynou z upřímné vůle, aby čtenáři
byli šťastni a aby si jich vážili, poněvadž
tištěné slovo má velký vliv na charakter, pane
redaktore.“ Vstává a táže se: „Kam mám si jít
pro honorář, pane redaktore?“
Vstávám také a pravím, že si věc přečtu a
bude-li se hodit, že...
Přerušuje mne: „Číst nemusíte nic, pane
redaktore, dejte to jen do tiskárny a prosím vás
o poukázku na honorář, či platíte sám, anebo kam
mám jít?“
Přitáhne židli ke stolu, sedne si a otevře
tobolku.
Víte, že vám povídám, že dva redakční sluhové
měli co dělat, než ji vyvedli před redakci?
Netrvalo to ani pět minut, objeví se mladý muž.
Dlouhé vlasy měl sčísnuty dozadu jako bruselský
trpasličí pinč, klaní se hluboce a praví, že se
osměluje přijít s prosbou, zdali bych nebyl tak
laskav a nebyl mu nápomocen na jeho dráze
spisovatelské a neporadil mu a nevybral z této
řady povídek, které si osmělil přinést a
nepřepracoval, nepřepiloval. Cítí v sobě nadání,
ale poněvadž doposud neměl příležitost něco
otisknout, není znám veřejně.
Posadil se do židle a pokračoval, rozkládaje
spoustu papírů, že osmělí se přečíst začátek
jedné povídky, ale napřed že si dovolí zmínit se
o způsobu, jakým si počíná při sepisování, o
kterém myslí, že jest ten pravý. Poněvadž jest
začátečníkem, uchyluje se ku moderním osvědčeným
autorům, na samostatnou práci doposud se
neodvážil, totiž na úplně samostatnou, neboť
necítí se ještě dosti silným a schopným. Jeho
miláčkem je D‘Annunzio, vedle celé řady jiných
světových autorů, starších či mladších. Béře
tedy věty do svých povídek z nejproslulejších
spisovatelů všech věků. Sáhne pro větu i do
Tacita, Platóna a jiných autorů. Jest to práce
velice těžká. Začátek prvé povídky zní:
‚Odpolední zaměstnání v šesté setnině chýlilo se
ku konci!‘ - to je z Kuprina. – ‚Tu leží natažen
před boudou, huňatou hlavu maje přitlačenu k
tlapkám.‘ - toť D‘Annunzio. – ‚Hošík nablízku
stojící se zvedl a naplnil u studny zpola
rozbitý hrnec…‘ - toť z Balzaka. – ‚Vedle
stojící mladý právník rozhlédl se po obloze, na
níž nebylo ani mráčku.‘ - Toť Maupassant, ale
‚nebylo ani mráčku‘, to je původní obrat.“
Pokračoval:
„Nyní jsem nalezl v Tolstého povídce Týden v
Tureněvě velmi krásný popis zařízení venkovského
sídla. Nemeškal jsem a musil jsem to tedy spojit
a napsal jsem: Slunce, na které se mladý právník
díval svítilo na prosté venkovské sídlo, a již
přišel Tolstoj: Dveře ložnice otvíraly se na
chodbu bývalých místností lokajských. Na konci
chodby točité schodiště vedlo nahoru do devíti
panských pokojů, kam nyní nikdo nechodil. Tím
jsem skončil kapitolu. Druhá kapitola začíná
větou z Rousseaua, z knihy O smlouvě
společenské: Chci zkoumati, může-li v občanské
ústavě býti nějaké oprávněné a bezpečné
pravidlo...“
Vynesl jsem mladíčka na chodbu. Za chvíli se
vrátil. „Zapomněl jsem zde klobouk,“ pravil
nesměle, bera klobouk z věšáku. „Mohl bych snad
čekat na odpověď v Listárně redakce?“
Tak jsem se s ním zas dřel na chodbu.
Za čtvrt hodiny přišla nová návštěva: Starší pán
s obnošeným, rozchlupaceným cylindrem. Tvářil se
velice vážně.
„Osměluji se,“ řekl důrazně, „vás navštívit.
Vím, že páni redaktoři neradi dlouho se baví s
návštěvníky a proto to vyjednáme zcela krátce.
Vaší snahou jest čtenářům nedělní zábavné
přílohy poskytnout krásno, neboť jsou mnohé duše
vašich čtenářů tak šťastné, že podléhají plně
dojmu krásy a nechávají se jí nésti směrem,
který ukazuje na dráhy, které vedou ven ze
střízlivého, rozumového ocenění věci. Neříkám,
pane redaktore, že takový stav mysli jest právě
ta úprava, ze které může vyjíti snad kritické
posuzování a analýza krásna...“
Muž, který chtěl tu záležitost se mnou brzy
skoncovat, se nato posadil a pokračoval: „Pravda
jest, že krása povídky dovede uchvátit dojmem
přímo živelným a vím, že jest možnost oblažit
čtenáře, poskytneme-li jim krásnou povídku. Mám
doma vskutku pěkné věci, které jsem přichystal
pro váš list. Nevzal jsem je s sebou, poněvadž
jsem zprvu ani nevěděl, že půjdu kolem. Náhoda
však vedla mne kolem redakce a tu jsem se
rozhodl, že vám oznámím své rozhodnutí,
uveřejnit je právě ve vaší zábavné příloze.
Abychom to tedy skoncovali, dejte mně á conto
honoráře čtyřicet korun!“
To už přesahovalo všechny meze. Stal jsem se
hrubým na drzého chlapa a ten mne přetáhl holí.
Samo sebou se rozumí, že jsme ho s redakčním
sluhou také pěkně spořádali, ale od té doby
myslím, že je přece jen lepší být podomkem v
hotelu netěšícím se dobré pověsti, než redigovat
zábavnou přílohu při tak rozšířené lidské
obětavosti živit duši čtenářů krásnem!
|
