|
Předseda spolku proti týrání zvířat,
velkoobchodník kávou A. Mathes, vyšel z vinárny,
kde pojedl sardinky, uzený jazyk s křenem a
vypil dvě čtvrtky bílého moselského vína a dvě
sklenky vermutu. Zapálil si doutník a vydal se
slíditi do ulic.
Činil tak každodenně od pul desáté do jedenácti
a zjišťoval neúnavně kočí a povozníky, když
švihali koně.
Měl oči jako bazilišek. Pozoroval fysiognomii
kolemjedoucích kočí a tvořil si úsudky.
Jeho sluch byl vyvinut měrou neobyčejnou. Slyšel
harašení nákladních vozů vzadu, a zatím co
hleděl kupředu, zdali tam někde nezvedá se ruka
s bičem, usuzoval současně dle zvuku, není-li
snad vzadu vůz nadmíru přetížen.
V deset hodin zastavil se pak po druhé ve
vinárně, neboť nyní mělo počíti to hlavní.
Vypravil se totiž vzhůru hlavní třídou až ke
křižovatce, kde ulice značně stoupají. Tam
čekával denně. Poněvadž byla tam křižovatka,
stál tu vždy ochotný strážník, který vytáhl
ihned z kapsy zápisník, přísně zahoukl na
kočího, na něhož jej pan Mathes upozornil:
„Jmenujete se!“ Tak se stalo i dnes. Mezitím
zástup lidu vzrůstal, povozy zůstaly stát a pan
A. Mathes ochotně odpovídal: „Co udělal? Bije
koně, jsou to surovci! Vezme bič, obrátí a
švihne! Ubozí koně! Mrskal je, darebák, já to
vidím, jdu k strážníkovi a řeknu mu to. Kam by
to vedlo.“
Mezitím kočí volal, že má svědky, že koně jen
bičem hladil, kůň že se musí občas pobídnout,
když nechce jít. Kdyby ho nešvihl, ta bestie
líná by vůbec nešla do vrchu!
Pan A. Mathes uznal za dobré říci mu pravdu do
očí.
Přistoupil k vozu a řekl: „Co to, člověče,
říkáte, vždyť já vás viděl na své vlastní oči,
jak jste do koní bil. Že se nestydíte, cožpak
zvířata necítí bolest? Já to odpřísáhnu a vás
zavřou, člověče!“
„Tak voni to tedy řekli,“ zařval kočí a rozpřáhl
se, odhaduje vzdálenost mezi svou pravicí a
tváří předsedy spolku proti týrání zvířat.
Odhadl správně. Doutník vyletěl panu A.
Mathesovi z úst, klobouk mu sletěl s hlavy a
strážník za vzrůstající nevole obecenstva
zatýkal kočího.
Facka se všeobecně líbila a sympatie davu byly
na straně vozky.
„Dal vám pořádnou,“ říkali panu A. Mathesovi
kolem, „ještě jednu takovou, tak se svalíte a
neřeknete ani a ani b!“
Pan Mathes byl omámen. Přišlo to tak znenadání a
prudce, že se mu točila hlava. Vyjeveně rozhlédl
se po shromážděných divácích, kteří vypukli v
hlučný smích, neboť tvář mu rapidně otékala.
Zatím co se s ním strážník tahal, křičel vozka:
„Já vám ukážu, vy jste mě už udal třikrát,
dvakrát jsem musel kvůli trestu z místa, teď mne
připravíte i s rodinou o chleba, já vám
přerazím...“ Nedokončil a vypískl: „Pomoc,
lidičky, strážník mne škrtí!“ Byla to pravda,
neboť v úřední horlivosti ho strážník skutečně
chytil za krk. Vpředu zvedl někdo hůl a udeřil
strážníka do ramene. A už to začalo. Vlna lidu
pohltila strážníka i pana A. Mathesa a pěsti se
zdvihaly. Strážník nemohl tasiti v tlačenici
šavli. Někdo ho chytil za revolver, panu A.
Mathesovi vytrhli hodinky z kapsy a bušili do
něho. Pak do toho vrazilo dvanáct strážníků s
revírním inspektorem, zmocnili se předsedy
spolku proti týrání zvířat i kočího a odváděli
je odděleně s několika zatčenými na policejní
ředitelství. Tam byl pan A. Mathes prohlédnut
policejním lékařem, sepsán s ním protokol, a on
laskavě propuštěn. Vsedl do zavolaného fiakru a
jel domů.
Ve fiakru se pomalu uklidňoval. Rychle to nejde,
když má člověk tvář opuchlou, že sotva vidí na
oko, a záda zmlácená. Divně to dnes slídil. Něco
podobného se mu dosud nestalo. Ale trpí pro
povinnost. Vytáhl z kapsy kapesní zrcátko a
prohlížel svůj obličej. Vypadal hrozně. Nikdy
tak ještě nevypadal a je již přece přes dvacet
let předsedou spolku proti týrání zvířat. Každý
den dopoledne od půl desáté do jedenácti udává
vozky strážníkům, od jedenácti do dvanácti chodí
svědčit, pak napíše občas referát do novin o
neslýchaném trýznění koní, žádá veřejnost i
bezpečnostní úřady v zaslánech o ochranu zvířat
a apeluje na ně, aby zakročovaly s veškerou
přísností, je váženým občanem, koná přednášky o
ochraně zvířat, chce, aby pro koně stářím sešlé
byl zřízen asyl, v městské radě stěžuje si v
každé schůzi již po pět let na vozky - a co z
toho nyní má? Oteklou tvář a zmlácená záda!
Kdekoliv se mu naskytne příležitost, propaguje
místodržitelská nařízení o ochraně zvířat, mluví
o svévolném a surovém trhání otěžemi při silném
podepnutí uzdy, v kavárně začíná vždy hovor o
tom, co zkusí zapražená zvířata, když se užívá
nevhodného postroje, udidla, ve vinárnách
nehovoří o ničem leč o místodržitelských
výnosech ze dne 26. prosince 1892 č. 123 850 a
ze dne 19. ledna 1899 č. 197 088, které pozbyly
platnosti, kdežto v platnosti zůstává pouze
nařízení č. 116 251, o kterýchžto výnosech je
ochoten podati každému obšírné vysvětlení
kdykoliv, kdekoliv a v kteroukoliv hodinu denní
či noční, ať se to týká ustanovení o svazování
drůbeže, o uvazování psů, o užívání jařma, o
provozování vozby, o týrání koní v lomech, v
cihelnách, na staveništích nebo v dolech. O tom
všem vydrží hovořiti od rána do večera, to
všechno náležitě snaží se objasniti. A co z toho
má? Oteklou tvář a zmlácená záda. Dopáleně
hleděl oknem fiakru a přemýšlel, že by měl
dostat záslužný kříž nebo místodržitelské
uznání, jak si již dávno přál a které mu má
vymoci jeho přítel, místodržitelský rada.
Potom si vzpomněl, že snad fiakrista mlátí do
koní; zazvonil tedy a řekl mu, aby koně nešvihal
a jel pomalu.
Vůz pohyboval se tedy jen pomalu kupředu a
předseda spolku probíral se v duchu celým svým
plodným životem. Zatím co prokurista řídí mu
zdárně jeho velkoobchod kávou a jmění se množí,
stará se on neúnavně o dobro němé tváře. Chodí
na trhy a prohlíží, zdali drůbež není snad v
pytlích nebo v koších stěsnána do vozů. Kupuje
kuřata, která jsou svázána surově, že se jim
poutka zařezávají; osobně jim poutka přeřezává a
dá kuřata donést domů, aby je opatrně podřezali
a usmažili k obědu. Nato učiní udání na
obchodníka drůbeží, darebák má z toho
nepříjemnosti a on jde dál. Leží-li pes
zapražený do vozíku a nemá pod sebou hadru,
poohlédne se po strážníkovi. Strážník přijde,
zapíše si jméno majitele psího potahu, on sám
zapíše si také adresu a učiní udání. Potom jde
se podívat k jatkám, zdali vedou řezníci dobytek
slušně na porážku. I tam občas zavolá strážníka,
a tak podaří se mu denně přivést do
nepříjemností a do pokuty mnoho lidí dle toho,
jak mu štěstí přeje. O tom jako by na
místodržitelství nevěděli! Není-li strážník
nablízku, poznamená z tabulky na povozu sám
adresu firmy a příležitostně se pak představí
šéfovi a řekne: „Dovolte, upozorňuji vás na
trestuhodné chování vašeho kočího. Bije koně
obrácenou násadou biče, což jest proti
místodržitelskému výnosu ze dne 10. prosince
1891 č. 116 251. Divím se, že máte takového
člověka ve službě.“
Někde mu, pravda, okáží dvéře, jinde však
poznamenají stížnost a pohrozí kočímu. Tak mu
ubíhá den po dni v plodné práci, až přijde na
takového vyvrhele lidské společnosti. Byla to
ale facka! A k tomu před strážníkem! Kde jen
vzal ten lotr odvahu? A to obecenstvo! Ti
diváci! Hájí člověk místodržitelské nařízení z
10. prosince 1891 č. 116 251, a oni tě řežou a
dloubají pod lopatky ...
Pan A. Mathes vystoupil z kočáru, zaplatil
fiakristovi a pravil mu, že svévolné týrání
zvířat vůbec je trestné. Nato odešel do bytu,
silný v duši a statečný jako mučedníci.
Manželku upokojil, že lékař ve zpuchlé tváři
neshledal nic nebezpečného. Žádný zub mu
neschází, nač tedy tolik nářku? Konal svou
povinnost jako předseda spolku proti týrání
zvířat, má také modřiny, ale za několik dní může
zas vyjiti na ulici.
Odpoledne přišel na návštěvu jeho přítel
místodržitelský rada. Pan A. Mathes seděl na
pohovce se zavázanou tváří. Místodržitelský rada
se zarazil. „Ve spolkové povinnosti,“ řekl vážně
pan A. Mathes. „Ti surovci!“ zvolal host chápaje
bez posunku, „mám však pro tebe radostnou
novinu: Zítra nebo pozítří obdržíš písemné
uznání místodržitelské za svou víceletou činnost
na ochranu zvířat.“
Pan A. Mathes povstal. Slza zatřpytila se v jeho
oku a on stiskl příteli vřele ruce. Stál právě
naproti zrcadlu, kde rýsovala se jeho opuchlá
tvář.
„Dnes je můj nejkrásnější den v životě,“ pravil
se zřejmým pohnutím. A to byla také pravda. Měl
sice oteklou tvář, ale za to také
místodržitelské uznání. |
