Nejlepší žena

Zdálo se mu, že ona je nejlepší ženou na světě. Miloval ji a byl docela přesvědčen, že ona jej miluje. Prozatím s ní ale o ničem takovém nemluvil, protože byl úředník a nemohl si vymyslit, jak by jí to řekl, aby to nebylo suchopárné. Ostatně, zdálo se mu, že s vyznáním spěchat nemusí, protože kdož ví? Snad udělá sama první krok.

Ona zatím nebyla tak docela ženou a dokonce už ne nejlepší. Byl to černooký, zlomyslný kluk v sukních. Když ji poprvé uviděl v sále na parketách, v modrých hedvábných šatech, mluvila s ním vážně o politice, a házela černou, kudrnatou hlavou. Pletl se v řeči, protože měla taková rozkošná ramena. Když jí později při tanci spadla černá kadeř na bílý krk, nechal chudák spadnout také ministerstvo.

Pozorovala s rozkoší jeho roztržitost a zlomyslně po politice přišla s filozofií. Filozofie nebyla už dokonce jeho koníčkem. Postřehla to hned a bombardovala jej rafinovaně naivními otázkami. Namáhal se, nutil se, shledával trapně nepatrné vědomosti a k tomu ho ještě rozčilovaly její kadeře, které teď nemilosrdně bičovaly nahý krk. Ona se při tom všem výborně bavila.

Potom ji omrzelo hrát naivku a smála se mu do očí. Byl okouzlen a byl by jí na místě vyznal lásku, ale nějak se stalo, že mu ji vzal někdo z kola a pak už se k ní nedostal. Bylo to neštěstí, protože chtěl požádat o dostaveníčko.

Neviděl ji pak dlouho, ale nezapomněl. Rozebral tisíckrát celý svůj rozhovor s ní a přišel k náhledu, že mluvil výborně, že ho poslouchala jako pánaboha a že na ni musil učinit rozhodný dojem. Nebylo mu to ale nic platno, když nevěděl, kde „nejlepší žena“ žije.

*

V létě jel na dovolenou k rodičům a ukázalo se, že nejlepší žena byla v jeho rodišti na prázdninách. Dozvěděl se, že se jmenuje Emma, že je tam už čtrnáct dní. - Ano, byla tam už čtrnáct dní, sílila tam a nudila se. Proto, když se setkali, podívala se naň jako na spasitele. Zachytil ten pohled a od té doby věřil, že ho miluje. Ona přišla domů celá blažená nad nálezem takového exempláře.

Pak spolu chodili každý den. Byl šťastný, že s ním nemluvila ani o politice, ani o filozofii. Zato chytala motýly, skákala přes příkopy a on ji v tom sportu musil následovat. Pro jeho obtloustlou postavičku bylo to trapné. Chechtala se potají jeho neohrabanosti právě tolik, jak on obdivoval pružné její nožky a vlající vlasy.

Když už zřejmě věděla, že ji miluje, dopalovalo ji, že jí pořád ještě nevyznává lásku. Konečně ji ubohý úředníček začal nudit. Naštěstí jeho dovolená byla u konce. Vrátil se do Prahy roztoužený a zamilovaný. Ona byla pro něho ještě více „nejlepší ženou“. Myslil na sňatek. Prozatím ale psal jí dopisy docela zdrženlivé, nezmohl se k vyznání ješto odhodlati. Stále si myslil, že to nespěchá. Cožpak se nemilují?

Nebyl o její lásce v žádných pochybnostech. Sebevědomí úředníka mu pravilo, že musí býti milován. Psal ještě několikráte, až mu to všechno vrátila s podotknutím, že nepotřebuje „obchodní formuláře“. Byl uražen, ale tím více věřil v její lásku. Trápila se asi, chudinka, že nepsal nic o milování.

A zase o ní dlouho pak nic neslyšel, až opět uviděl ji v sále, jako loni, ještě hezčí, ještě roztomilejší. Koketovala s ním celou noc.

A tam, při posledním valčíku vyznal jí svou lásku.

„Konečně,“ zvolala ona s vítězoslávou.

Vykládal si to „konečně“ ve svůj prospěch. Chytil ji za ruku, aby ji zlíbal jeden prst za druhým. A její černé oči zahořely předtuchou veliké legrace.

Nezklamala se. Když spatřil na její ruce snubní prsten, zbledl, vztyčil se a řekl se slzami v hlase:

„Vy jste vdaná?“

„Dva měsíce,“ a nejlepší žena smála se mu do očí právě jako loni.