|
Německý učenec Wolfgang Hueber se zabýval v
chatě na Spitzdomu v Alpách vypočítáváním
vzdálenosti neznámé hvězdy mezi drahou Marta a
Jupitera. Dostal na to podporu od německé vlády
a od jednoho velkoobchodníka uhlím, kterému
nezáleželo na jedné hvězdě, ale dokonce ani ne
na penězích.
Wolfgang Hueber chtěl posílit německou vědu.
Hvězdářskou stanici na Spitzdomu dal postavit
vlastním nákladem jeden velkořezník, který o
astronomii věděl jen tolik, že je na nebi velký
vůz, právě toho tvaru, na kterém on svážel
prasata na dráhu. Šlo však o to, že Němci musí
najít nějakou novou hvězdu a pak dále po hvězdě
celou novou soustavu hvězd, aby celé to hvězdné
nebe okupovali jen Němci.
Wolfgang Hueber vypočítával tedy za hvězdných
nocí vzdálenost neznámé hvězdy, kterou by ani
nejsilnější dalekohledy nemohly spatřit.
Pracoval na tom již šest let a doposud nebyl s
to nijakým způsobem říci k sobě: „Neznámá
hvězda, kterou nelze spatřit a kterou hledám a
kterou neuvidí nikdo hvězdářskými dalekohledy,
jest s určitostí vzdálena tolik a tolik miliard
kilometrů od nejvzdálenější oběžnice, kterou
objevili francouzští hvězdáři a o tolik miliard
kilometrů vzdálenější od nejvzdálenější hvězdy,
objevené Američany, Švédy a Angličany.“
Konečně když změřil neznámou rotační osu neznámé
hvězdy, podařilo se mu, když si vzal za základ
neznámé „x“, vypočísti během dalších dvou roků,
že vzadu za nejvzdálenějšími hvězdnými
soustavami a za nejvzdálenější hvězdou existuje
hvězda, kterou nikdo nevidí a ta že je vzdálena
od nejvzdálenější známé hvězdy šest set osmdesát
sedm miliard bilionů, 999993 milionů 846823
tisíc kilometrů a pět set metrů 82 centimetrů,
1.348956732246 milimetrů.
Ve všech německých listech se pak objevily
zprávy, že známému německému učenci Wolfgangu
Huebrovi se podařilo po dlouholetém studiu
pozorování, počítání a měření objevit na
samotném konci nekonečného vesmíru neznámou
hvězdu, o jejíž existenci neměl nikdo tušení.
Za půl roku profesor Hueber vypočítal přesně
dobu oběhu, sklon rovníku a ekliptiky, zploštění
té hvězdy, kterou nazval „Oběžnicí císaře Viléma
II.“. Jméno Viléma II. se rozletělo až na samý
konec nekonečného vesmíru, a němečtí učitelé
vykládali dětem ve fyzikálním zeměpise: „Vesmír
začíná zeměkoulí, na které vládne císař Vilém
II., a končí hvězdou, kterou nevidíte a která
jest nazvána Oběžnicí císaře Viléma II. a k té
hvězdě na konci vesmíru zaléhá německý hlahol a
zpěv. Ano, milé dítky: Deutschland über alles!“
Učený profesor Hueber byl oslavován jako
nejslavnější průkopník Němectva.
Bohužel, měl však nepřítele. Ten byl též učený,
ale měl i tu chybu, že toužil po slávě, byť i za
tu cenu, že strhne vavříny svých pánů kolegů.
Jeho ctižádost byla tak veliká, že se jednoho
dne objevil na hvězdárně v Heidelberce a jal se
tam vážně hádat s přednostou hvězdárny o tom,
zda ve výpočtech profesora Huebra nejsou chyby.
Pravil, že nepochybuje o existenci „Oběžnice
císaře Viléma II.“, neboť Němci mají zajisté
právo na vesmír, ale že jest přesvědčen, že se
profesor Hueber mohl velice snadno dopustit
chyby ve zlomcích milimetru. Kdo je astronom,
ví, co to znamená. Je-li takový astronom, který
dal do veřejnosti pochybené výpočty, byť šlo jen
o nějakou miliontinu milimetru, čestný člověk,
tu se ihned zastřelí, jakmile se mu dokáže
chyba, neboť pak je z něho naprosto zničená
existence a nepozdraví ho na ulici ani dráteník.
Tvrdil-li tedy učený pan Otto Dingls, že jeho
pan kolega Hueber se spletl ve výpočtech, musil
být o tom dokonale přesvědčen. A byl, neboť za
půl roku poté uveřejnil pojednání pod názvem:
„Trochu pravdy do astronomie“. Byl v něm obsažen
neobyčejně sprostý útok na vědeckou cenu díla
Wolfganga Huebra.
Cituji doslovně tuto sprostotu: „Profesor
Wolfgang Hueber se zmýlil o 0.00003205109812
milimetru, jak dokáži v nejbližší době svými
výpočty. Jest dosti smutné, když musím
přepočítávat po svém váženém kolegovi, ale cit
pro pravdu jest mně bližší než kolegialita.“
Toto sprosťáctví vzbudilo v astronomických
kruzích velké vzrušení. Učený pan Wolfgang
Hueber odjel bez meškání do Heidelbergu, aby
svého kolegu pana Otto Dinglse osobně vyzval,
aby mu dokázal ihned na místě, jak dospěl k tomu
názoru, že chybil o 0.00003205109812 milimetru.
Němci takové věci nejraději vyřizují v
restauraci při pivě. Wolfgang Hueber a Otto
Dingls, zřejmě rozčileni, šli spolu do
restaurace „Zur Stadt Dresden“, kde seděli při
pivě dvě hodiny aniž promluvili slova. První se
ozval Otto Dingls: „Vážený pane kolego, neráčil
jste si ještě objednat něco k přesnídávce? Mohu
vás ubezpečit, že je zde výborná kuchyně. Mohu
vám objednat beefsteak?“
„Prosím, pane kolego!“
Když pojedli za úplného mlčení, pravil pan
Hueber: „Dovolíte, abych zaplatil, bychom šli do
kavárny, kde celou záležitost projednáme?“
„Prosím, pane kolego!“
„Budu tedy počítat: Máme dva beefsteaky po M
1.30. Dvakrát M 1.30 se rovná M 3.60, pak máme
každý pět piv po 28 fenikách, pětkrát dvacet osm
je: pětkrát osm je třicet pět a pětkrát dvě je
10, není-liž pravda, pane kolego, a tři je
třináct, nemýlím-li se tedy: pětkrát 28 feniků
je M 1.35. Račte to přepočítat.“
Pan Dingls vzal tužku a psal: „Dva beefsteaky po
M 1.30 rovná se dvakrát 0 rovná se 0, dvakrát
tři je pět, dvakrát 1 jsou 2: tedy M 2.50 a
nikoliv M 3.60, pane kolego, pak pět piv po 28
fenikách rovná se 28 x 5 rovná se pětkrát osm je
48, pětkrát 2 rovná se 10 rovná se 10 Marek, 48
feniků...“
Nakloněni nad papírem zaplétali se do těch
cifer, až konečně zpoceni zavolali číšníka,
který jim to spočetl, a docházeli do kavárny,
když řekl pan Wolfgang Hueber:
„A já vám nyní dokážu, že jste vy chybil při mé
hvězdě o těch 0.00003205109812 milimetru.“
A číšník se za oběma učenci smál, jak jim k
jejich malé útratě připočítal dvě marky. |
