|
Krejcar ku krejcaru je zlatka a dále to
pokračuje dle toho, jak člověk šetří a jak
dovede využitkovat každé příležitosti k
rozmnožení svých úspor.
Malé blýskavé oči dědečka Šaflera dívaly se s
touto myšlenkou na volební legitimaci a
hlasovací lístek. Poněvadž věřil v Boha, umínil
si, že prodá svůj hlasovací lístek křesťanským
sociálům.
„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ řekl,
vstupuje do volební kanceláře
křesťanskosociální, „jdu sem kvůli těm volbám.“
Mladý kaplan, řídící kancelář, pokročil mu
vstříc a vedl jej dozadu, kde ho posadil na
židli. Kromě dvou babiček, modlících se v koutě
za tři koruny od osmi hodin ráno až do čtyř
hodin odpoledne (kdy byl konec voleb), nebylo
tam křesťanské duše.
Pes pana kaplana lízal se nestydatě v druhém
rohu pod plakátem, polo sedě, polo leže, s
jednou zadní nohou vyzdviženou do výše, pod niž
zasahoval svým necudným jazykem v této posvátné
místnosti.
Kaplan pálil tu již od rána františky. Čisté
ubrusy na dvou stolech připadaly v kostelní vůni
františků jako oltářní přikrývky. Světlo padalo
sem tlumeně zataženými záclonami, takže celá
místnost připadala jako sakristie venkovského
kostelíka. Oproti přeplněným volebním místnostem
jiných politických stran panovalo tu mysteriózní
ticho opuštěného kláštera.
Bylo jedenáct hodin a dědeček Šafler byl první
volič. Kaplan s tváří povznesenou pravil k
dědečkovi Šaflerovi: „Bratře v Kristu! Vy jediný
jste doposud přemohl nátlak!“
Dědeček Šafler kýval hlavou. Když se tedy věci
mají takhle, bude se držet na dvaceti korunách.
„Všecko, co nenávidí Krista, podalo si ruce a
žene útokem na církev Kristovu, lid vyvolený.
Jako by se navracely doby pronásledování prvních
křesťanů. Tak mně, dědečku, ukažte hlasovací
lístek, já vám jej vyplním.“
Dědeček Šafler poškrábal se na hlavě. „Velebný
pane, věřejí mně, že jsem upřímný katolický
křesťan a že co dělají socialisti, to já také
vím a moje mozolné ruce nezradí Krista Pána.
Ale, velebný pane, časy jsou zlé. Jsem už starý,
práce neschopný dědek a dvacet korunek je mně
dobrých. Já volím rád katolíka, ale smilujou se,
velebný pane a neráčejí se zlobit, pod dvacet
korunek to nemohu dělat.“
Kaplan se zasmušil. „Dědečku, to nesmíte chtít,
dopustil byste se velkého hříchu. Jiné strany
jsou vyzbrojeny hejny placených agitátorů a
náhončích, celé statisíce obětují na rozšiřování
lživých hanopisů a letáků do volebního boje. My
však jdeme do boje jen se svým přesvědčením.
Dnešní volby jsou nám dnem veřejného vyznání
víry a vy, dědečku, přece nebudete chtít
vyznávat víru za dvacet korun! Vy přece musíte
podat důkaz, že v zemi svatého Václava dosud
žije lid, který zachoval si svatou víru a že
nestydí se také ji veřejně hlasovacím lístkem
vyznati! Dáme vám pět korunek, více nemůžeme.“
„Velebný pane, věřejí mně, že jsem upřímný
katolík. Já čtu naše katolické noviny, ale když
ona je velikánská drahota! Já bych rád pro
Krista Pána trpěl i smrt mučednickou, ale tuhle
jsem chtěl koupit - jestli ho znají - od Štichy,
toho lumpa šilhavého, kozu. Loni chtěl za ni
patnáct zlatých, dnes chce už osmnáct. Však on
Pán Bůh dobře věděl, proč ho potrestal tím jeho
chromým klukem! A tak to máme, velebný pane,
všude. Já rád, velebný pane, podám ten důkaz,
jak říkali, že v zemi svatého Václava, vždyť je
to můj patron, dosud žije lid, který nestydí se
svatou víru veřejně vyznati hlasovacím lístkem,
ale aspoň šestnáct korun mně dají, velebný
pane!“
„Ale dědečku, jako upřímný katolík nemáte tak
mluvit. Semkněte se kolem praporu kříže, když
nestydíte se dosud za ten kříž, a zvolejte:
Svatý Jene z Nepomuku, svatý Václave, dědici
české země, svatí patronové čeští, pomozte lidu
bojujícímu za dědictví vaše! Kéž přímluvou svou
pomůže Maria Panna - pomocnice křesťanů, i nám
bojujícím za věc Kristovu! Dám vám, dědečku,
šest korun a to je mé poslední slovo.“
„Velebný pane! Já vím, že socialisti chtějí
odluku církve od státu a volné manželství,
povídá se, že dávají patnáct korun za hlas.
Velebnosti! Jestli je to jejich poslední slovo,
jak řekli, velebnosti, já k těm socialistům
přeběhnu. Pro chudáka katolíka je patnáct korun
dobrých, ať jsou od koholiv a Pán Bůh je
milosrdný: on ví, že jsem chudý a tak mně
odpustí, že jsem volil proti němu, když ví, že
jsem upřímný katolický křesťan.“
„Rozvažte si dobře, dědečku, co mluvíte! Tohle
by vám Pán Bůh nikdy neodpustil - a myslíte, že
by vám socialisti dali těch patnáct korun? Volil
byste proti Pánu Bohu a patnáct korun byste také
neměl. Přišel byste do pekla, ale tomu nemůžeme
připustit. Jste náš dobrý člověk, dám vám deset
korun. Víra vás musí vést k volebnímu osudí,
tady máte deset korun a dejte nám hlasovací
lístek.“
„Aspoň ještě dvě koruny, velebný pane, ať mám
dvanáct korun, vždyť já všude vyznávám Krista
Pána. Já jsem upřímný katolík, ale musím si
koupit kabát a hamburačky.“
„Chvíle posvátná se blíží. Dědečku, tady máte
ještě korunu.“
„Velebný pane, tak aspoň ještě trochu kořalky,
abych měl lepší rozhled, než půjdu volit!“
Za půl hodiny bylo v kanceláři volební opět
ticho.
Pes lízal se dál, babky se modlily, kostelní
vůně táhla se pokojem.
A zatím dědeček Šafler již odvolil. Podal důkaz,
že v zemi svatého Václava dosud žije lid, který
zachoval si svatou víru a nestydí se veřejně ji
hlasovacím lístkem vyznati, když má jedenáct
korun v kapse. |
