|
Gondoliér Vittore stal na gondole u Ponte di
Rialto, přepažující v těch místech Velký kanál,
a čekal na cizince. Bylo to k večeru. Aby
přilákal nějakého na svou loďku, zpíval tím
měkkým nářečím gondoliérů:
Caro fio, puto mio,
ve potè, licar i dei, se xè bei,
no xè per mi...
„Milý synáčku, hezká osobičko, poslyš slovo:
svou ruku polib si sám. Jsi jistě dosti hezký,
ale ne pro mne ...“
Pozoroval jsem ho hodnou dobu od Ponte di Rialto
a viděl, že žádný z cizinců nedá se zlákat
zpěvem na jeho gondolu.
Pokračoval tedy silnějším hlasem:
Via! sclargemose,
Destachemose,
E passemola cosi!
„Vzhůru, my se rozloučíme, jeden druhému se
vyhnem. Každý žij tak pro sebe!“
Nemělo to žádného účinku na kolemjdoucí cizince,
kteří spěchali k Svatému Salvátoru. Vyzpíval již
celou řadu písní, zpíval již smutné písně, pak
bylo slyšet, že proklíná, a za chvíli nato
slyšel jsem, jak překvapeně vykřikl: „Madonna
mia!“ To jsem stál před ním a tázal se, za jakou
cenu by mne dovezl do molo Riva degli Schiavoni,
pod dožecí palác
Pět lir. pane,“ pravil s nestydatostí
gondoliérů. Dám liru,“ odvětil jsem klidně.
Postavil se do gondole a počal zpívat:
Caro fio, puto mio,
ve potè, licar i dei, se xè bei,
no xè per mi...
„Liru,“ přerušil jsem ho, „jinak, destachemose,
jeden druhému se vyhnem, milý Vittore!“
Vittore jevil překvapení. „Signor, cizinec, mne
zná?“
„Znám, vždyť jsem byl při tom, když vás hodila
ta hezká žena předevčírem pod Svatým Silvestrem
blíže ,Domo Tupolo’ do Velkého kanálu. Vy se
nestydíte být shozen od ženy do Velkého kanálu?
Pojedeme tedy za liru a při plavbě povíte mně
něco víc o celé věci.“
„Aspoň dvě liry, signore cizince.“
„Liru padesát, Vittore.“
„Madonna mia, tedy platí!“
Jeli jsme tedy po Canalazzo, jak říkají
Benátčané, tou tři tisíce osm set metrů dlouhou
vodní promenádou, vodní ulicí paláců, jichž dnes
ještě třicet architektonicky znamenitých vysílá
do Velkého kanálu své sloupy, obarvené podle
barev ve znacích patricijských rodů.
Za sebou zanechali jsme Ponte di Rialto, až do
novověku jediný kamenný most přes Canale Grande,
z něhož špína zrovna kapala.
Naproti stála budova finanční intendantury a na
druhé straně Palazzo Manin, nyní národní banka,
kteréžto dvě budovy, kromě slavné historické
minulosti, víže ještě jedna páska. Totiž úplný
nedostatek peněz!
Palazzo Grimani! Naproti němu letěl předevčírem
do Velkého kanálu gondoliér Vittore, shozen do
něho vlastní ženou.
Sám začal o tom hovor. „Madonna mia,“ pravil,
když jsme na druhém břehu viděli Domo Tupolo,
„tam mne vlastní žena Marta hodila do vody.
Truchlivá historie, pane!
Pomodlím se k svaté Panně a pak vám budu
vypravovat.“
Vytáhl z kapsy růženec a modlil se k Madonně.
Gondola proplétala se mezi loďkami, kolem
zpívali gondoliéři a vody Velkého kanálu páchly
hanebně. Ženy vylévaly z pobřeží špínu do vody.
Leklé ryby a mrtvá kočka, kterou proud unášel
stále za námi, doplňovaly pohled na Canalazzo.
Nebylo v tom zcela nic poetického. V některých
oknech paláců sušili prádlo a na pobřežních
ulicích okouněli špinaví žebráci, kteří se
nechovali nijak slušně. Jednomu’dokonce
překážely jen rozbité kalhoty z námořnické
uniformy, aby si neudělal úplné pohodlí a
nevykřikoval neslušná slova do Kanálu úplně
nahý.
Vittore dokončil večerní modlitbu, zaklel,
poněvadž nějaký opilý gondoliér málem by byl
zubatým předkem své gondoly vrazil do naší, a
počal vykládat:
„Byl-li signor na ostrově San Michele, tu ví, že
po smrti přijdu, jako každý Benátčan, na ten
ostrov, a neví-li, že tam je hřbitov Benátčanů,
dovezl bych ho naň za tři liry. Když tedy signor
ví, že na San Michele je hřbitov, povím mu, co
neví. Jestli signora po hřbitově provázel starý
Bartolomeo, tu signor měl si odplivnout, neboť
má žena Marta je dcerou průvodčího cizinců po
ostrově, starého Bartolomea. S Martou jsme se
znali již dávno. Jezdívala na molo Riva degli
Schiavoni kupovat melouny a fíky, ze kterých
dělával Bartolomeo, bůh mu to nemůže odpustit,
nápoj. Nakládal je do vína. Hle, teď jedeme
kolem Palazzo Contarini delle Figuře, Palazzo
Balbi, Palazzo Foscari. Ten nápoj (tamhle je
Palazzo Giustiniani) převařoval a byl tak silný,
že deseti litry opil jednou celou rodinu
Nazoniů, která jela tam pochovat starého
Nazoniho. Jednou vezl jsem cizince k němu a tu
mne pozval na lahvici. Povídáme, povídáme a já
najednou se počnu vychloubat, že celý ostrov La
Giudecca obepluji pětkrát. Vsadili jsme se.
Napravo máme palác Rezzonico, naproti Palazzo
Grassi, Palazzo Contarini Corfu. A víte, oč jsme
se vsadili? Já dal do sázky svou gondolu a starý
Bartolomeo svou dceru Martu. Hned jsme šli do
Capella Emilia a tam před sochou sv. Antonia
poprosili jsme světce o požehnání naší sázky. Ty
fíky ve víně naložené dělají divy, signore.
Nalevo je pod řetězovým mostem Akademie, pak
palazzo Manzoni, pane, a naproti mostu Palazzo,
dříve zvané Cavalli, nyní Franchetti. Signore!
Já pětkrát obeplul La Giudecca, pětkrát proplul
Traghetto per Chioggia, ne na gondole, pane, tak
sázka nebyla, ploval jsem jako ryba, ploval,
jako když se koupají cizinci na ostrově Lido. A
bohužel jsem se neutopil, madonna mia!“
Byl zřejmě pohnut a zahrozil směrem k ostrovu
San Michele.
„Signore, já vyhrál Martu, ale já ji nechtěl. V
těch dobách gondoliér vydělával peníze, a proto
Marta chtěla mne. A vidíte, pane, svatý Antonio
chtěl, abych si ji vzal. Přišel mne navštívit.
Na Spigia di Santa Marta popíjíme jednou do rána
v osterii (krčmě) bratrance Massariho, a tam, co
je Punta di Santa Maria, lehnu si na nábřeží,
abych se prospal. A kdo nepřišel ke mně ve snu!
Sv. Antonio! ,Pil jsi,’ pravil ten světec, ,na
Spigia di Santa Marta, tak si musíš vzít Martu,
jinak má socha zmizí z chrámu Santa Maria della
Pieta, a víš, co to znamená pro Benátčany? Mor!’
- Signore cizince, vy na mém místě byste též
neudělal nic jiného, než vzal si Martu. A
vidíte! Tři dny po svatbě, když jsem jí nakoupil
šperky a dal peníze, prodala šperky a peníze
dala praseti Magnenovi, aby si ten mohl koupit
gondolu. - Nalevo je, pane, Palazzo Corner della
Cà Grande, nyní prefektura, a dále, naproti
prefektuře, myslím, že vidíte dobře, signore,
Palazzo Dario. - To prase, Magneno, stalo se
milencem mé ženy. Vozíval ji po gondole, koupené
za mé peníze. Přišlo mně to laciněji, poněvadž
jí kupoval teď šperky on. Nakonec opustila
Magnena a chodil za ní Jacopo Sovino. - Jestli,
pane, budete chtít si koupit laciné mosaiky,
vidíte nalevo vedle Grand-hótelu Salviatiho
skladiště mosaik. - Marta namluvila si tedy
Sovina, a poněvadž já i její bývalý milovník
Magneno byli jsme trochu pohoršeni, že veřejně
se dala od něho obejmout, šli jsme vyhledat
Sovina a požádat ho za vysvětlení. Zprvu myslil,
že ho jdeme probodnout, a pak teprve, když jsme
mu řekli, aby schoval nůž, požádal nás za
odpuštění. Domníval se prý, že Marta nemá ani
muže, ani milovníka. Pozval nás na láhev vína a
častoval nás tak dlouho „Slzami Krista Pána“, až
jsme mu odpustili. - Naproti tomu parníku zde
stojí chrám San Gregorio, pane, a pod ním je
právě ta krčma, kde jsme Sovinovi odpustili. -
Myslil jsem, že budu nyní aspoň trochu šťasten,
neboť má-li Benátčanka jednoho milovníka, pane,
není to tak špatné - ale Marta, signore, jich
měla za tři neděle o tři víc než tucet, madonna
mia.“
„Měla Giovanniho, Antonia, Floriana, Girolama,
měla Bajamontea, Alessandra, Pietra, Guglielma,
namluvila si Giorgiona, Leonarda, a milovala
Paola, přísahala lásku Cataneovi a dala si ráno
dostaveníčko s Tintorettem v obecných zahradách.
Dovezl ji tam milovník bárkář Olivolo a večer
sešla se téhož dne s Nicolou Ghettelem. -
Řekněte mně, koho jsem měl zabít z těch lidí?
Bylo jich pomalu tolik, jako ryb v lagunách. - A
nakonec jsem se do své ženy sám zamiloval a
složil na ni píseň, kterou jsem zpíval v
gondole:
Vu xè cara Marta mia,
carissima, cara mia!
(Vy jste, milá Marto má, nejmilejší milá má.) -
A vidíte, signore cizince, ti chlapi si to
zakázali, abych zpíval o Martě. Navedla je
Marta, která nesnesla, aby její vlastní muž
zpíval o ní, že je jeho milá. - Za půl roku,
kdybych byl chtěl zabít jejího milovníka, byl
bych musil pobít všechny gondoliéry.“
Vepluli jsme do kanálu Svatého Marka.
„Madonna mia,“ pokračoval Vittore, „za ten rok
utekla mně s tolika, že si jejich jména
nepamatuji, a v celém kalendáři není tolik
svatých mužských jmen, kolik lidí si ona
namlouvala. - Nu, a předevčírem jsem ji potkal
pod Svatým Silvestrem, blíže ,Domo Tupolo’. Celý
rok jsem s ní nemluvil, celý rok u mne nebyla, a
víte, pane, já ji měl stále víc a víc radši. Jdu
tedy k ní a pravím: ,Marto, mohla by ses stydět
a jednou konečně se vrátit k svému muži.’
Nešťastnou náhodou řekl jsem to tak hlasitě, že
to mohly slyšet ženy, co prodávají melouny,
citrony, pomeranče, fíky a polentu.
‚Nevíš,’ pravila celá zahanbená Marta, ,že muž
nesmí ženě před ženami vytýkat její milovníky?’
O tomto zařízení jsem nevěděl, pane, a proto
jsem řekl: Styď se!’ Sotva jsem to dořekl,
chytila mne - je po otci silná jako parník - a
už jsem letěl do Canalazzo, madonna mia. - Hle,
již jsme na molo Riva degli Schiavoni, signore,
přidejte laskavě půl liry.“
Pohnut neštěstím jeho přidal jsem mu půl liry a
stiskl ruku.
„Pane!“ volal za mnou gondoliér na břeh,
„budete-li chtít někam jet, nezapomeňte na
nešťastného Vittora pod Pontem di Rialto.“
Odcházel jsem. Za mnou zněl zpěv Vittorův, který
lákal cizince na svou gondolu:
Caro fio, puto mio,
ve potě, licar i dei, se xě bei,
no xě per mi...
A za chvíli slyšel jsem:
Vu xě cara Marta mia,
carissima, cara mia!
Dal jsem se do smíchu nad neštěstím gondoliéra
Vittora ... |
