|
Dodnes ještě není rozhodnuto, komu patří vlastně
Štrbské pleso v Tatrách. Zdá se, že to nepadá na
váhu, neboť přírodní krásy jsou jaksi
mezinárodní a užitek ze Štrbského plesa, toho
čarokrásného jezera v Tatranské dolině, mají
mezinárodní hoteliéři, kteří dřou turisty. Spor
jest veden o tom, zdali patří Haliči, či Uhrám.
Obydlené chaty jsou kolem jezera. Na severní
straně platí daň do Haliče, na jižní platí daně
Uhrám. Jezero nenese užitku. Mohlo klidně ležet
mezi oběma královstvími a vítr by stejně klidně
čechral jeho modrou hladinu, ale tu vzpomněli si
zřízenci panství hraběte Potockého, že budou
lovit ve Štrbském plese ryby. Ne-šťastnou
náhodou uherská četnická hlídka nadávající na
obtížnou pochůzku v krajině tak hornaté
osvěžovala se v chladných vlnách jezera. Četníci
zuli si boty a úřední své nohy dali líbat hravým
vlnkám plesa Štrbského, které vyznačeno na
uherských mapách zkomoleně názvem: „Čorda tó.“
A viděli zřízence panství hraběte Potockého
zcela rozšafně lovit jezerní pstruhy, kteří jsou
větší a chutnější než pstruzi z horských
pramenů. Není známo, zdali též nějaké pstruhy
žádali na zřízencích hraběte Potockého, jen
tolik se zjistilo, že se potom střílelo a že
uherské královské úřady vydaly prohlášení, že
Štrbské pleso patří Uhrám.
Zcela dle římského práva o získání državy. Kde
staří Římané zarazili meč do země, náleželo to
Římu. Zde stačilo, když uherská četnická hlídka
strčila si nohy do jezera.
Od té doby projížděli se četníci uherští po
Štrbském plese a nedívali se jako turisti, jak
se Tatry zrcadlí na modrých plochách vod. Lovili
si pstruhy sami a čtvrt hodiny od plesa zřídili
si něco velmi pěkného. Jakousi chatrč a kolem ní
zásoby vyschlé kosodřeviny. A uvnitř bylo
ohniště a kotlík, kde pekli si pstruhy. Měli tam
také láhve borovičky. Jednoho dne, kde se vzali,
tu se vzali, přitáhli až odněkud z polské strany
od Zakopaného či až do Magury góralé, horáci s
holemi se sekyrkou a s ručnicemi pytláckými a
obklíčili zcela tiše bez všech vášnivých projevů
provisorní uherské četnické stanoviště za
Štrbským plesem a vyzvali je klidně, aby odtud
odtáhli na věčné časy, že pleso patří goralům a
góralé že patří Haliči.
Mohlo to ještě dopadnout poměrně dobře, kdyby
četníci počtem čtyři nebyli vyjednávali o čestný
odchod v plné zbrani i se zásobami lahví
borovičky, které si nastrkali do plášťů.
Tatranští góralé nejsou žádní andělové, což sami
doznávají, a zmínka o tom, že by nezískali ani
četnické manlicherovky, ani jejich blůzy, ani
pláště, a konečně ani borovičky od Poprádu, je
rozzuřila.
Ze čtyř četníků vrátil se do Poprádu na četnické
velitelství jen jeden, kterému se podařilo
utéct, než ho svlékli úplně, ten měl na sobě
služební blůzu a košili.
Ostatní se vrátili tak, jak bůh stvořil Maďary,
celí uděšení a zsinalí.
Nato následovalo, že četníci přepadli jednu
salaš nad Štrbským plesem a posekali salašníka a
chtěli provést nějaké měření, s kterého sešlo,
poněvadž na ně s protějšího vrchu stříleli.
Od té doby spory neutuchly a faktum je, že nesmí
se nikdo objevit na Štrbském plese, kdo by měl
nějaký aparát podobný něčemu, v čem by viděli
góralé přístroj na měření.
Ztýrali jednou ku příkladu jednoho anglického
turistu, který nesl s sebou do Tater nějaký
cestovní patentní samovar.
A lepší poměry nebyly ani na straně uherské. V
údolí Poprádu pod Lomnickým štítem, kam se ty
spory přenesly, rozehnali sedláci v horách
nějakou komisi, chtějící vyšetřit tyto spory.
A situace nijak nebyla utěšenou a tím méně, když
konečně zevrubným vyšetřením zeměpisným se
zjistilo, že i Lomnický štít a pásmo kosodřeviny
pod ním na straně jižní patří Haliči. Za těchto
okolností přihodila se inženýru Wiśńowskému z
Krakova tato příhoda.
Patřil mezi lidi, kteří lezou v prázdné chvíli
po horách. Když jsem s ním posledně tenkráte
mluvil, pravil, že před svou smrtí rád by vylezl
na Lomnický štít... A to se mu též jako muži,
který vždy držel slovo, skutečně podařilo.
Lezl tam s ním nahoru od Štrbského plesa jeden
cizí turista odněkud od królewstva, nikoliv tedy
z „Galicijny“, dr. Gróbla.
Shledáme, že byl to obětavý muž. Vypravoval
také, že pan inženýr Wiśńowski byl po celé cestě
velice veselý a že mu pod samotným Lomnickým
štítem ve výši 2200 m vyprávěl nějakou anekdotu,
kterou však on, dr. Gróbla, již zapomněl pro
vzrušující události, které potom následovaly.
Na Lomnickém štítě, na který se šťastně
vydrápali, vykládal mu, přivázav se ke skalisku
na provaz, a vyzvav ho, aby též tak učinil, aby
nespadl, jinou anekdotu, kterou též ovšem dr.
Gróbla již zapomněl.
Když pak sestupovali dolů a byli asi 20 metrů
nad hustým lesíkem kosodřeviny, tu pan inženýr
chtěl vyprávět novou anekdotu, ale sklouzl při
ní a spadl dolů.
Událo se to tak rychle, že neměl dr. Gróbla času
ho zachytit, aby doposlechl anekdotu, a
vzpamatoval se teprv, když zezdola z kosodřeviny
ozval se hlas pana inženýra: „Haló, pane kolego,
já jsem živ.“
Dalším voláním bylo zjištěno, že pan inženýr
Wiśńowski jest zdráv až na malé oděrky a na to,
že jak padal do kosodřeviny, byly na něm
roztrhány šaty, že však jest zaklíněn do spleti
kosodřeviny a že se nemůže hnout. Že jest třeba
doběhnout pro pomoc.
Dr Gróbla běžel tedy s vrchu dolů, a poněvadž se
s té strany, kde byly propasti, k němu naprosto
nemohl dostat, přiběhl na Štrbské pleso do
uherské četnické stanice, kde byl odkázán, aby
co nejdříve, poněvadž rychlá pomoc jest
nezbytnou, doběhl na uherské četnické
velitelství do Poprádu Najal tedy vůz a pozdě
večer přijel do Poprádu, kde mu na četnickém
velitelství řekli, že už je pozdě, poněvadž
velitel četníků je u večeře, a bez jeho rozkazu
že se nemůže nic dělat.
Jinak se k němu chovali roztomile, ba velmi
roztomile, ale on tím sám byl vinen, že ho
nakonec zavřeli do separace, poněvadž mluvil
neustále o samé rychlé pomoci a chtěl tím
obtěžovat i četnického král. uher. velitele u
večeře.
Když ho všoupli za okované dveře, křičel: „Co
jest to?“
S roztomilým úsměvem volali za ním četníci, že
to znamená „Éjeli szállást“, t. j. nocleh.
Byl tam také doopravdy i do rána, a když kolem
desáté hodiny ranní přišel četnický velitel,
ujistil ho, že opravdu se nedalo prozatím nic
dělat.
„Hleďte,“ pravil, „bylo by to úplně zbytečné.
Váš přítel v kosodřevině nezmrzne, neboť noci
máme neobyčejně teplé. Nyní se zařídí rychlá
pomocná výprava, když víte, kam asi spadl.“ Dal
si přinést mapu okolí, a když mu dr. Gróbla
ukázal, kde se neštěstí přihodilo, vstal
četnický velitel a řekl ledově: „Doopravdy se
však nedá nic dělat. Váš přítel spadl na polskou
stranu, neboť ještě ten kousek kosodřevinového
háje patří Haliči. Kdyby byl spadl o 30 metrů
dál, byl by spadl na uherskou stranu a pak ...,“
položil si ruku na srdce, „pak bychom mu už
vyrazili na pomoc a vy, příteli, uděláte
nejlépe, když nebudete protestovat, když vás teď
povedou za obvod našeho magyarkiraly města
Poprádu.“ Odpůldne byl dr. Gróbla zas na Štrbě a
povozem po Viktorinině silnici dorazil do
Zakopaného, kde bylo zjištěno na četnické
stanici, že doopravdy inženýr Wiśńowski je v
kosodřevině na polské straně. Záchranná výprava
byla do večera sestavena a vyrazila ze
Zakopaného.
Druhý den odpůldne dorazila na místo neštěstí.
V kosodřevině našli nějaké hadry a klobouk a
něco, co se podobalo aspoň částečně botám.
Vůdce výpravy goral Kárala, starý zkušený muž,
když podíval se na zem kolem, smekl čapku z ovčí
kůže, sáhl si na pobitý pás a klekl na zem, při
čemž se pokřižoval: „Pomodleme se hoši, tady byl
medvěd ...“
Když dr. Gróbla vypravuje o té své příhodě, jest
zřejmě rozechvěn a nakonec zakoktá lítostivě:
„A tu třetí anekdotu nedokončil...“ |
