|
V jednom ilustrovaném časopise anglickém nedávno
objevila se podobizna staršího pána, který
výbojně přes brejle hleděl do světa. Byl to
Martin Wood, slavný učenec, který v 56 letech
dostoupil vrchole slávy, jak stálo v nadšeném
článku, líčícím jeho život.
Od dvaceti let nedala mu spát následující věc.
Ve vnitřnostech brouků střevlíků žije zvláštní
druh příživníků, patřících mezi červy zvané
„vlasy“.
To jest věc všeobecně známá a mrzí patrně nejvíc
střevlíky. Nebyl také doposud založen žádný
lidumilný spolek ku potírání této nákazy mezi
střevlíky.
Pan Martin Wood díval se však na věc z jiné
stránky. Počal trpět fixní myšlenkou, že když
střevlíci nosí s sebou příživníky, proč by
nemohli opět jiní paraziti žít v oněch
příživnících střevlíků.
A po 36 let chytal střevlíky, dranžíroval je
jemnými přístroji a dával parazity, které v nich
našel, pod mikroskop, aby zase nalezl, jaký tvor
zas činí žaludeční obtíže těm malým bytostem.
Slavný učenec chytal střevlíky ve Skotsku, v
Irsku, ve Walesu, v Německu, ve Francii, v jižní
Evropě, přeplavil se do Ameriky, až konečně po
36 letech zjistil příživníky parazitů v
střevlících v jednom druhu těch brouků v horách
Pyrenejských.
To všechno dělal za podpory anglické vlády a
různých učených společností.
Kdyby se ho někdo zeptal, proč tohle všecko
prováděl, snad by řekl, že v zájmu toho, aby
nové obzory se objevily lidstvu.
Myslím však spíše, že by nedovedl odpovědít, co
dobrého pro lidstvo to má za účel, párat
střevlíky po 36 let. A když povážíme, že
takovému muži, který patří spíš do dobře
střežených, vyvatovaných místností, dávaly se
podpory vládní, podpory soukromé, že ty tisíce
padly na střevlíky, na vý-zkum parazitů jejich
parazitů, nemůžeme si jistě nepomyslit, že
učenci toho druhu jsou vlastně sami paraziti na
těle lidstva, kteří zadržují jeho vývoj.
Co za 36 let s tou energií, s těmi prostředky,
kterými disponoval ten blázen Martin Wood, dalo
by se pro lidstvo pracovat ve směru praktickém,
pro všeobecné blaho. Takhle z těch 36 let a z
toho všeho má radost jen několik bláznů
podobného druhu, kteří si přečtou pojednání pana
Martina Wooda. A možná že někdo zas nových 36
let bude hledat v oněch parazitech parazitů nové
příživníky.
A tomu se říká věda. A je to věda, že by člověk
nad jejími úspěchy nevycházel z pláče. Je věda
skutečná, mající zájem o blaho lidstva, věda
vysvoboditelka lidstva z chorob fyzických i
morálních, a na druhé straně zas věda vzbuzující
úděs a hrůzu.
Vynález třaskavin měl v některých oborech
praktické důsledky. Pak ale počala se střelnou
bavlnou plnit torpéda, šrapnely plnit ekrazitem.
Věda se stala katem. Chemie zasnoubila se s
moderní válečnou technikou. A plakaly matky a
manželky nad zkrvácenými beztvárnými masami na
bojištích. A to proto, poněvadž jednomu
chemikovi před lety podařilo se objevit nitráty
a jich výbušnost. A tento druh vědy, chemie,
právě v oboru třaskavin dosahuje velké vážnosti.
U vlád všech států jest váženější ten, kdo
objeví nový bezdýmný střelný prach s větší
expanzívností, než ten, kdo objeví nějaké sérum
proti nakažlivé nemoci.
Ten přišel uzdravovat, ten přišel zabíjet.
Poslední ovšem je ozdoben řády. Mívá také
obyčejně krásný pohřeb, poněvadž vyletí
pravidelně při nějakém novém pokusu sám do
povětří.
Pak přijde takzvaná věda bezradná. Učenec si
neví s něčím rady. To bývá velmi často a snad to
již věda nese sama s sebou. A bývá to zase tak,
že pro praktický život ty výzkumy nemají smyslu.
Ve Francii žil jeden znamenitý astronom. Ten
počítal 50 let a za 50 let vypočetl, že roku
1911 objeví se nějaká nová vlasatice. Vypočetl
to s takovou určitostí, že když se roku 1911
neobjevila, skočil z hvězdárny v Touloně. V
odborných vědeckých časopisech za nějaký čas po
tom byla však jeho pověst rehabilitována. Stálo
tam, že by se byla ta vlasatice doopravdy
objevila 12. června 1911, kdyby se byla zatím
nerozplynula dvacet let předtím v prostoru. Když
však se roku 1913 objevila nějaká neznámá
vlasatice, psalo se, že to bude asi ona, toho
nešťastného učence.
Je tedy otázka, kdo si tu dělal legraci. Jestli
vlasatice z učenců či učenci z obecenstva.
V Pürschském údolí ve Švábsku našli roku 1872
podivný předmět v jednom geologickém útvaru.
Komise zjistila, že je to nevyvinutá kostra
pračlověka, zbytek potratu v pračlověku.
Za deset let objevil se snaživý učenec, který
shledal, že ten nevyvinutý pračlověk je kostra
jednoho předpotopního pozemního mloka.
Psaly se o tom velké úvahy a četná vědecká
pojednání. Dnes to leží v muzeu ve Freiburce pod
označením, že je to hlava a páteř ptakoještěra.
U nás na gymnasiu měli jsme na nerostopis
profesora P. Byl to odborník na slovo vzatý.
Sepsal pro lidstvo ohromně důležitý spisek
Praktické vypočítávání povrchu drúzy ametystové.
Nutil nás, abychom sbírali nerosty. Jednou
nepoznal slepenec. Stalo se pak zanedlouho nato,
že jsem doma ukradl nebroušený velký granát.
Předložil jsem ho panu profesorovi s poznámkou,
že jsem ho našel v Šárce v potoku.
Nikdy tam granáty nebyly, ale ve výroční zprávě
gymnasia bylo pojednání našeho profesora
nerostopisu „Po stopách granátů v okolí Prahy“.
Ve vědě jsou známí němečtí učenci.
Byl to Němec dr. Kraus, který přece napsal 300
stran tlustou knihu o tom, proč čápi a vodní
ptactvo mají zvyk stát na jedné noze.
A ještě důkladnější jsou Němci v jazykozpytu.
Jeden německý učenec v Berlíně vydal knihu, ve
které dokazuje německý původ Prahy. Hradčany, to
je staroněmecké Gardein, zahrádka, z toho
Hradschin = Hradčany. A mytická postava Libuše
též dle téhož učence původu německého. Libuše,
to prý byla žena, která = die liebte Busch.
Milovala křoví, z toho Libuše.
Busch byl také německý malíř. Možná že toho
Libuše milovala.
K takovým žvanilům důstojně druží se ovšem
katoličtí učenci, jejichž ptačí mozky právě
stačí na to, psát o tom, kolik ďáblů se vejde na
špičku jehly, a kteří ještě dnes hádají se o to,
kudy lezl Noe do archy, jestli dveřmi nebo
oknem. |
