|
Druhý soudní senát projednával od půl deváté do
dvanácti šest případů. Dvě krádeže, jednu
zpronevěru a tři případy veřejného násilí. Totiž
naražený klobouk policejnímu strážníkovi, jednu
facku dodanou obecnímu hajnému a pak utržený
knoflík od blůzy četnického strážmistra.
Případy byly velice nudné, až na jednu epizodu,
kdy dozorce musel přivésti jednoho svědka přímo
ze záchodu na chodbě ku přísaze, aby zbytečně
senát nezdržoval. Jinak, jak říkám, nic
zajímavého se nestalo. Pokud se týkalo krádeží,
šlo o nádražní krádeže, a pro zpronevěru objevil
se před soudem mladičký plačící kontoárista,
který neměl tolik síly, aby odnesl do banky
svěřený mu obnos 320 korun. Odjel s penězi do
Drážďan, prohlédl si zoologickou zahradu a odjel
zase do Prahy, kde se udal. Nyní s pláčem
odpovídal na otázku, proč to udělal, že chtěl
vidět ty opice v Drážďanech. Že se tolik zajímal
o přírodopis, dostal za to 3 měsíce.
Před dvanáctou hodinou byl tedy výsledek práce
senátu tento: 5 měsíců, 3 měsíce, 4 měsíce, 2
měsíce, 6 měsíců, 2 měsíce. Šlo to na odbyt jako
housky na krámě. A ještě měly být projednány
čtyři případy. Dva případy těžkého ublížení na
těle, jeden nebezpečného vyhrožování a pak
přečin shluknutí.
Za těchto okolností nebylo naděje, že by členové
senátu dříve přišli k obědu jak v šest sedm
hodin večer, neboť na to těžké ublížení na těle
bylo čtrnáct svědků účastníků, neboť ten hrdina
popíchal čtrnáct lidí.
Předseda senátu pohlédl zoufale na votanta
nalevo, který se smutně díval na zapisovatele,
mladého soudního praktikanta, který by byl málem
plakal, když si vzpomněl, že měl ve tři hodiny
přijít do kavárny hrát jednadvacet.
Předseda senátu zas tak smutně podíval se na
votanta napravo, který pošeptal svému kolegovi,
že mu kručí v břiše.
Bylo jim z toho úzko. V tom okamžiku přestávali
být přísnými soudci a hnulo se v nich srdce,
lidské srdce kleslo jim přes pobřišnici do
břicha a tam počalo tlouct, hlasitě tlouct. A
odtud počalo zas se vracet to přísné soudcovské
srdce nahoru a usadilo se v žaludku a tam počalo
řádit, skákat, zpívat.
Předseda senátu zápasil chvíli s povinností,
která znamenala bít se zde ještě bez přestávky s
obžalovanými o slovíčko, neúprosně tázat se,
hledět je zkoupat a utopit s pomocí veřejného
žalobce v paragrafech, hádat se s obhájci,
poučovat svědky o přísaze, a to je nejnudnější.
Vykládat jim, že jest přísaha, totiž křivá
přísaha, hřích, ale hlavně že se trestá od
jednoho roku až do pěti let. Tedy zvedněte dva
prsty u pravé ruky a říkejte za mnou: „Přísahám
Bohu všemohoucímu, že všechny otázky atd.“
A to nepřetržitě opakovat až do sedmé hodiny
večer, bez polévky, beze všeho příkrmu,
moučníků.
Předsedovi senátu zakručelo v břiše. Dozorce v
soudní síni, pohlížeje na arch delikventů, tázal
se: „Mám přivést toho Vaníčka?“
Páni votanti upřeli své zraky na ústa pana
předsedy. On viděl v jejich očích rosu, němou
prosbu o slitování. Tak se dívají antilopy na
lovce.
Zakašlal a řekl: „Nevolejte nikoho, ať počkají.“
Vstal, úřední soudcovský biret dal na hlavu,
ostatní za ním, a pravil slavnostně a vážně:
„Zahajuji neveřejné sezení.“
To bylo to pravé slovo. Rozradostněni odcházejí
všichni vedle do síně, do té hrozné síně, na
jejíž dvéře s úzkostí dívají se všichni, kteří
právě proti nim sedávají tu na lavici
obžalovaných.
Toť síň poradní. Zde radí se senát o rozsudku.
Zde se koná též neveřejné sezení. Osnova
soudního řízení je neúprosně logická: Neveřejné
sezení.
Zatím na chodbě, než ještě o tomto vědí,
svědkové i obžalovaní mezi sebou hovoří živě.
Svědkové se i dokonce usmívají, ba i smích se
ozve tichými, dlouhými chodbami. Sedí na
dlouhých lavicích a občas podívají se na zlaté
číslo na dvéřích. Ano, zde jest senát číslo 48.
Zde to bude. Obžalovaným jest při tom horko.
Vykládají, že to tak nemyslili, a dozorce, který
je přivedl, kývá hlavou a říká stereotypně na
všechno: „To musíte říct těm pánům tam, a ne
mně, mně do toho nic není,“ a dodává jako na
omluvu: „Já jsem jen služebník, a nic víc, já za
nic nemohu.“
Svědkové se však již seznámili a baví se mezi
sebou. Vyskytne se i anekdota, a tak očekávají,
až jejich jména budou vyvolána.
Vtom objeví se dozorce ve dveřích soudní síně.
Všechno povstává, jeden venkovský stařeček smeká
klobouk.
„Pánové,“ ohlašuje dozorce, „v líčení se bude
pokračovat až za půl hodiny, teď je neveřejné
sezení.“ A již zas mizí v soudní síni.
Na chodbě vzbuzuje ohlášení neveřejného sezení
velký rozruch. Znát je zamlklost. Co to jen
bude, proboha? Smích umlkl. Stísněnost táhne se
chodbou. Neveřejné sezení, proboha? Jeden z
obžalovaných velmi zbledl.
A zatím v poradní síni u zeleného stolu zahajuje
předseda senátu neveřejné sezení, obraceje se k
dozorci: „Pane Dekorte, přineste nám od Volnem
jídelní lístek.“
Růžová nálada zmocnila se celého senátu. A první
votant, referent, s blaženým úsměvem pokračuje v
neveřejném sezení slovy: „Pane kolego, dnes tam
snad budou mít držky se šunkou.“
A tázaný, druhý votant, šeptá jako rozkošník:
„Nebo kapounka na paprice s rýží.“
Opravdu k tomuto neveřejnému sezení není
veřejnosti zapotřebí. |
