|
Bude to opět ona dojemná historie o návratu
marnotratného syna,“ zabručel třicetiletý muž,
když ho strážník všoupl do separace.
Separace byla prázdná. Špinavé stěny, popsané
jmény a průpovídkami lidí, kteří trávili zde
nějakou tu noc, než přijela pro ně „ambulance“,
aby je odvezla na ředitelství a odtud dál k
soudům, ty ohyzdné stěny vzbuzovaly tesknou
náladu, která zvyšovala se ještě tím, když
zajatec položil se na protivně skřípající pryčnu
a podíval se do výklenku, kde svítilo plynové
světlo nevesele. Před ním byla zeď, nedosahující
až ke stropu, která oddělovala tuto místnost od
jiné, neméně ponuré a páchnoucí výpary lidí,
které odtud odvedli, neboť malé okno, vysoko u
stropu a zamřížované, špatně provětrávalo.
Uvězněný počal cosi hvízdali, ale umlkl brzy,
tak divně, teskně hučel zde v prázdné místnosti
ten hvizdot.
Posadil se na pryčnu a sledoval nějaké černé
body, pohybující se pomalu na stěně.
„Hm, stinky,“ zabručel a tento objev činil mu,
jak se zdálo, pobyt zde ještě nepříjemnějším,
neboť vzdychl: „To je ale život.“
Počal mluvit k sobě, klátě nohama: „Dobře se ti
stalo, je to ostatně zcela v pořádku, utratit
svůj podíl, pak nemít kde spát a lehnout si v
parku na lavici. Co s tebou? Pěkně pak tě
strážníci vzali s sebou, ráno přijdeš na
ředitelství a pak tě budou šupovat domů. To bude
ten návrat marnotratného syna. Doma, to se ví,
budou mít velkou radost.“
Zasmál se, ale ten smích byl příliš nucený.
Pak nastane jiný život! Ostatně změna je dobrá!
Kdyby nebylo jen tolik tam u nich ve vsi
klepavých bab. Budou se na něho dívat jako na
darebáka. On ale měl přece právo utratit své
peníze, a nyní, když se vrátí, nebude nic chtít
od nich zadarmo. Řekne tatíkovi, že mu bude
pomáhat na poli, bude vykonávat všechny rolnické
práce, hnůj třebas bude kydat, zkrátka
marnotratný syn se navrátí, a půjde-li to tak
dobře jako v bibli, otec ho přijme s otevřenou
náručí.
A když už tak zde v separaci obírá se
vzpomínkami na bibli, stojí tam přece někde
psáno, že po několika létech tučných přišla léta
hubená; to znamená, že vždycky není posvícení. A
posvícení bylo. Žilo se příliš pěkně, a ženy ho
také stály peníze. Kdyby ho tak viděla slečna
Sylva, které koupil ty pěkné náušnice, jak sedí
v separaci na pryčně, v šatech rozbitých, dívaje
se, jak stinky lezou po špinavých stěnách a před
ním leží nová budoucnost, záležející z celé řady
příjemných, chacha, velmi příjemných věcí, jako
je zjišťování jeho osoby, šup a jiné. Milá Sylvo
a vy jiné dámy, s kterými pil váš hrdina drahá
vína v těch různých chambres séparées, ty pěkné
doby se nevrátí, ale nyní přijdou hnanecké
stanice, hovory s průvodčím hnanců, doprava do
rodné obce a pak . . . Pak v humpolačkách, s
fajfkou v ústech váš tolik milovaný Rudáček bude
chodit na pole, mlátit, orat jako čeledín, aby
ho neživili doma zadarmo, a staří sedláci budou
v hospodách kývat hlavou a říkat: „Tak vida,
pana Rudolfa přivedli šupem. Darebák, utratil
všechny peníze, a teď je mu sedlačina dobrá.
Vida, vida, to jsou ty konce!“
A starý farář při potkání mu řekne: „Vidíte,
pane Rudolfe, kam to tvor lidský dopracuje, když
se Boha spustí . . .“
Báječně zajímavé to bude. Bude-li se kdo špatně
chovat, budou mu říkat: „Dej pozor, aby z tebe
nebyl pan Rudolf.“ Pak časem řekne nějaký hlupák
jeho otci: „Já mít takového syna, tak uvážu mu
kámen na krk a hodím do vody!“
Není nad dobré lidi!
Za dveřmi strážnice ozval se hluk a křik:
„Hambáři, já mám čtyři děti!“ Byl to hluk
zápasu. Někoho vlekli do separace. Bylo slyšet
klapnutí víka obecní truhly.
Hluk zápasu se blížil. Závory na dveřích
separace zaskřípaly a do místnosti strčily čtyři
silné ruce drobného muže a dvéře se zavřely
rychle za novým vězněm.
Drobný mužík kopal do dveří tak zuřivě, až
padala kol pažení omítka. „Krucinál, pusťte mne,
já mám čtyři děti!“
„Nebudete-li tiše, dostanete železa,“ vyhrožoval
strážník zamřížovaným otvorem ve dveřích.
„To je psí život,“ křičel chraplavě drobný muž,
„pořádný člověk už aby ani nebyl na světě . . .“
Vlezl na pryčnu a nadával.
Pan Rudolf čekal, až přestal spílat, a tázal se:
„Proč vás sem přivedli, příteli?“
„Ech, mám čtyři děti a vydělávám na ně peníze, a
když na ně peníze vydělávám, proč bych se také
nenapil? A piji také na zármutek. Dnes měl jsem
platit činži. Vypůjčil jsem si od mistra a
vypiju na cestě domů několik sklenic a dám se na
ulici do zpěvu. Přijdou ti chocholatí, abych
mlčel. Já povídám na to, že mám čtyři děti a
vydělávám na ně peníze, a když na ně peníze
vydělávám, proč bych se nenapil a nezazpíval si?
A myslíte, pane, že tomu rozuměli? Kdepak? Jeden
povídal, abych šel domů, a druhý, abych držel
hubu, sic že se vyspím na pryčnách. Ale já mám
povahu, že se rozčilím, když mne někdo utlačuje,
tak jsem jim řek, že jsou otroci. Zatkli mne, já
praštil sebou na zem, přijela truhla, naložili
mne a jeli jsme, peníze na komisařství vzali,
doutník vzali, všechny kapsy prošacovali, a doma
moje čtyři děti čekají na tátu a domácí na
činži. Takový jsem nešťastný člověk . . .“
Drobný mužík dal se do pláče.
„Měl jsem mladou ženu, o dvacet let mladší než
já. Taky jsem měl podnájemníka, a to byl takový
hezký člověk. A ona držela s ním proti mně.
Tloukli mne, bili. A já nesnesu, když mne někdo
utlačuje. Koupím si revolver a čekám. Jednou
přijdu domů, žena pryč, podnájemník pryč,
nábytek pryč. Odstěhovala se s tím darebákem.
Nu, tak se mně revolver hodil. Přijdu k nim, on
byl pryč, vytáhnu revolver, a jako je odtud ku
dveřím, střelím na mizeru. Trefil jsem jí kousek
ucha. Upadla strachy a já šel domů. U nás je na
předměstí komisařství a dole je hospoda. Já šel
do hospody a hrál se strážníky karty. Nechali
mne prohrát a pak mne zatkli a dopravili na
policejní ředitelství.
Takové čisťounké pokojíky jsou tam. Velkou činži
by člověk musel platit a neměl by takový pokoj.
Světlo a běloučké stěny. Postele, každý má
stolek, umývadlo a koupit si může ze svých
peněz, co chce. Pivo dostane i doutníky.
Tam jsem byl tři dny, pak jsem šel k soudu. U
soudu nesmí člověk na kavalci ve dne ležet.
Fotříček pořád se dívá dveřmi a křičí:
‚Vstávejte, vstávejte!’
Hoši, co tam byli se mnou, říkali: ‚Dostaneš za
to dva roky. Tak se soudí. Za každou netrefenou
ránu dvacet čtyři měsíce a za trefu provaz.’ A
vida, hoši hádali špatně. Doktor mne vysekal.
Mluvil, co jsem mu tak zběžně řekl, jaké jsem
měl peklo s nimi, jak mne bili, a víte, pane,
lidi, co se šli dívat, plakali, když mne hájil.
Všichni mně přáli. A já odpovídal, jak mne pan
doktor naučil, že jsem se chtěl též zastřelit.
Ale jeden z porotců mně nepřál a ten se mě ptal:
,Proč, když jste se chtěl zastřelit, místo
abyste se zastřelil, šel jste hrát karty?’ Ten
také hlasoval ,ano‘, ostatní ,ne‘, tak mne
pustili, jen čtyřiadvacet hodin jsem dostal,
poněvadž jsem si nezaopatřil zbrojní pas, než
jsem šel na ženu.
Žena po tom soudě přistěhovala se zas ke mně,
ale jen na sedm měsíců, pak utekla znova, ale já
ji už nechal, nač se zas dostat do
nepříjemností. Tak jen piji na lítost. Bože, i
bože, jaký jsem opuštěný člověk.
A co stinek je zde a blech, ale tam na
ředitelství, jak říkám, takové čisté pokojíky,
světlé, stálo by tak si je pronajati, hezkých
pár grošů . . .“
Drobný človíček svlékl si kabát, položil pod
hlavu a počal chrápat.
Čas ubíhal tak pomalu. Na věži blízkého kostela
bily hodiny čtvrtě a byla to nekonečná doba mezi
každou čtvrtí.
Pan Rudolf slezl z pryčny a chodil podél stěn,
luště nápisy na špinavé omítce.
„Kailák byl zde pošesté,“ četl s úsměvem. „A
chudáku!“ Vedle za zdí, nedosahující ke stropu,
otevřely se dvéře a bylo slyšet ženský hlas:
„Proč mne zavíráte, já čekala na milého!“
„Tak jen, panenko, sem,“ vybízel bas strážníka,
„jen hezky sem, o druhé hodině noční nikdo
nečeká na milého.“
Vězněná zabručela jakousi nadávku a počala
zpívat pronikavě nějakou odrhovačku, jejíž ohlas
probudil drobného muže.
„Mlčte vy tam za zdí, darebná ženská,“ křičel,
„živte se poctivě a nechte lidi spát.“
„Nech si své rozumy pro sebe, pastýři,“ zlostně
hulákala žena za zdí, „já čekala na milého.
Radši mně kup ráno černou kávu a housku, já
nemám ani krejcar.“
„Tak dobrá, ale nekřičte tolik.“
Drobný mužíček si lehl zas na svůj kabát a počal
nosem hvízdat a chrápat.
Žena za zdí zpívala chvíli tiše, pak bylo
slyšet, že si zouvá boty a lehá na pryčnu.
A pan Rudolf seděl u zdi, díval se na žluté
světlo plynu a vzpomínal v odporném ovzduší
separace na dojemnou historii o marnotratném
synu . . . |
