I
PŘED KOUPENÍM NOVÉ MYŠLÉNKY
Pan Papík byl již deset let literárně činným a
všechny jeho literární práce, básně prózou i v
řeči vázané, ležely nevytištěny doma, neboť v
redakcích páni redaktoři vraceli je jeden po
druhém, takže zprvu domníval se pan Papík, že
jsou proti němu umluveni.
I dal si skvostný pseudonym. Psal se „Jan Papík
Kostelnotřímelický“.
Bůh jest svědek, že byl to poetický pseudonym,
neboť kdo zná vesnici Kostelní Třímelice,
obdivuje se vůni lesů, které tu vísku obklopují,
a obdivuje se všemu.
A ráno v lesích okolních je teprve nádherné. Pan
Papík chtěl svůj pseudonym ještě zlepšit a psát
se „Kostelnotřímelický Ranní“, neučinil však
tak, neboť znal jedno perské přísloví, které
praví: „Marno jest perly házet hyenám.“
Kostelní Třímelice ho velice zklamaly. Když
předložil jednomu panu redaktorovi cyklus básní
Stíny lesa, světlo rána, rána stíny, světlo
lesa, a pan redaktor, když přečetl dvě, tři,
pět, deset, řekl: „Milý příteli, pane
Kostelnotřímelický, já jezdím do Kostelních
Třímelic a chodím z Říčan přesně do Černého
Kostelce, a na mou duši potkat vás v těch
lesích, a že píšete, zřít, tak se stane
neštěstí.“
Pan Papík se Stíny lesa, světlem rána, rána
stíny, světlem lesa putoval do jiné redakce, kde
pan redaktor přečetl si jen dvě básně a pak
pokynul, aby se posadil.
„Povím vám, pane,“ pravil redaktor, „jednu
historickou anekdotu. Král polský, slavný
Sobieski, byl kdysi ve společnosti různých
cizích vojevůdců, kteří poukazovali na to, že
pluky Sobieského jsou tak bídně a mizerně
ošaceny. Král Sobieski se usmál a řekl: ,Pánové,
mé vojsko má ten divný zvyk, že nešatí se jinými
šaty, než které vzalo nepříteli.’ - Pane
Kostelnotřímelický, já vám nyní vytýkám, že vaše
verše jsou bídné a mizerné. Co vy na to
odpovíte? ,Já mám, pane redaktore, divný zvyk,
že píši jen verše, které jsem vzal svým
nepřátelům, neboť nepřítelem jest u mne každý,
kterému jeho básně tisknou . . .‘ “
„Pane Papíku,“ řekl jiný redaktor, když oné
sbírky četl první báseň:
Do stínů lesa světlo bije rána,
do světla lesů rána táhnou stíny,
nám perspektivy otvírá se brána,
zaklínujem duši v milé světla klíny,
a rosa lesů noh je našich vana,
a vodní páry, jedovaté blíny,
zpěv ptačí duše naší sladká mana,
můj otec měl kdys v městě obchod s víny,
„pochopuji, pane, úplně, že básníte, když otec
váš měl kdys v městě obchod s víny; patrně jste
si za mládí mnoho přihýbal ze soudků a nyní se u
vás objevuje paralýza.“
„Dodávám,“ pravil pan Papík jinde, nabízeje své
básně, „že nemám přitom žádných zištných
myšlének, na honorář nereflektuji, poněvadž jsem
soukromníkem, pracuji pro blaho lidstva,
nezištně, úplně zadarmo.“
„Znáte německy?“ děl na to redaktor. „Znám,
vášnosti.“ „K okresnímu sudímu v Bavořích,“
vyprávěl redaktor, „přivedli jednou muže, který
neměl pas, ale říkal, že je básníkem. Bylo to za
oněch dobrých časů. ,Wovon? Von Danzig! Gendarm,
fünfundzwanzig!’ poručil básníkovi stručně
vyplatit dobrý bavorský soudce!“
Pan Papík odešel zničeně, tiskna své rukopisy
jako malé dítě kocourka, a dole zahrozil směrem
k redakci, mumlaje nesrozumitelná slova
následujícího obsahu: „Jednou - přijde čas -
budete rádi číst - rádi brát mé verše - ale já,
já odmítnu - já vás naučím ...“
Šel hrdě potom domů, do svého útulného
pokojíčka, který uklízela domovnice Poplová,
starší žena, dobrá jako beránek, které pan Papík
každého rána, když mu z kavárny přinesla kávu,
čítal své verše, neboť pan Papík náležel mezi
nejplodnější básníky.
Když nyní přišel domů, sedl si ku psacímu stolku
a psal:
Pěst vyzdvižena, bít se hotuji,
nádherný zápas nyní bojuji,
všem za zlost jeden proti všem,
toť Ostrolenka, hrdý těm . . .
Někoho šetřit nenapadá . . ,
vždyť deset let je pěkná řada,
mé verše hromem zadují,
jako že boha miluji . . .
„Tak to je úvod,“ pravil vznešeně, „úvod ku
sbírce mých básní, které vydám svým vlastním
nákladem. Ať mě to stojí pár stovek. Dám
tisknout plakáty, dám inzeráty: ,Čtěte výbor
básní Jana Papíka Kostelnotřímelického‘.“
Otevřel stolek a vybíral rukopisy. Pěkně by se
vyjímalo, kdyby některé byly svázány praménky
jeho dlouhých vlasů, vytrhaných při hledání
rýmů, ale bohužel pan Papík byl holohlavý. Z
těch jeho návštěv všemožných redakcí vypadaly mu
roztrpčením vlasy.
„Dám dva úvody,“ pravil k sobě, „ten v řeči
vázané a druhý jako báseň v próze.“
I psal: Jako když Lotos šumí nad řekou Indem
Svatým, tak tiše v Den Veliký a Mocný otevřel
dvéře své duše. On bez Otcovského Políbení
Velkých Nadějí, On mlhavý v svém Cítění a pln
světlého života, který zahřmí mocnými Údery
zlatého srdce. A bral se po cestě Rudých
Červánků, jež vpíjely se v nervy bušících Spánků
Smrti. A šel v místa slavná, v životní procházky
mužů kritiků. Šel a pěl Radost v temné prostory
šedých domů redakčních. A oni Silní vrhli pohled
nenávisti na něho. I zapěli mu píseň ve svých
slujích a odmítnutých radostech Jeho. A Pohádkou
o Buzduganu svištícím tíhou Strastí lámali mu
srdce, ti Velicí a Hrdí. A píseň jim zapěl
Nenávisti, píseň slavných Bojů, on odmítnutých
duší Kníže . . .
Dopsav, srovnával své rukopisy a vybíral
nejlepší ze svých sbírek: Stíny lesa, světlo
rána, rána stíny, světlo lesa. Pohádka o
šťovíku. Napadli dráteníci. Milování, milování,
milování. Dům můj padl ohňům lásky v popel. Ze
všech těch sbírek vybral po deseti. Pak vybral z
Historických písní: „Král anglický Jindřich
VIII. zbavuje se svých žen rukou katovskou“ a za
protějšek svou báseň v próze: „Láďa mé lásky
katankou“. Z Nábožných písní (neboť byl kdysi
stoupencem katolické moderny) vybral: „Balada o
ohavné smrti nevěrce“. „Mystérium chleba a
vína“. Ze satirických básni vyňal: „Zbitý
redaktor“. „Redaktor na kůlu“. „Redakce
lidožroutů“ a „Košíkáři“, kterážto báseň vtipně
líčila, jak odmítnutí literáti redaktory v
redakčním koši máchají ve Vltavě.
Pak přidal cyklus Dnes, zejtra, popozejtří,
včera a předevčírem. Kolo, koule, krychle,
hrana. A pro širší publikum vlasteneckou báseň
„Jsem agrárník, mám pole, role a přáteli mně
šlechta je ...“
Když vše uspořádal, dal do desek a vydal se na
pouť po tiskárnách . . . Přišel na Vinohrady a
tu před jedním knihkupectvím povšiml si za
výkladní skříní dopisu s podobiznou, který zněl:
„. . . Trpěl jsem nervózou a někdy „zanášel jsem
se i myšlénkou ženu svou zavraždit, jak ona sama
může dosvědčit. Když však objednal jsem si knihu
Nová Myšlénka a řídil se podle ní, nervóza mne
přešla ...“
A vedle toho byl plakát: Čtěte Novou Myšlénku,
žádejte za prospekt! -
Pan Jan Papík Kostelnotřímelický vešel dovnitř a
žádal o prospekt. Když prospekt přečetl,
okamžitě koupil si první díl Nové Myšlénky a do
tiskárny nešel. . .
II
NOVÁ MYŠLÉNKA (NEW THOUGHT)
Co je to Nová Myšlénka? Nová Myšlénka je
výbornou myšlénkou, jak lze novým způsobem z
lidí získat kapitál, o čemž vydavatelstvo Nové
Myšlénky mlčí z důvodů pochopitelných. Je to (I.
díl) asi šedesátistránková knížka, pojednávající
nevědeckým způsobem o magnetismu osobním. Nová
Myšlénka přišla k nám z Ameriky, kde mají patrně
tolik magnetismu osobního, že chtějí ho trochu
přenechat Starému světu.
Nová Myšlénka pojednává o pěstění osobního
magnetismu, praví, že kdo jedná dle ní, vycvičí
se tak, že každému bude imponovat, každého že si
nakloní, každému že bude sympatickým. Člověk dá
za tu knížku 60 kr., ale za těch šedesát
krejcarů získá tolik sympatií, že může se stát
třebas ministerským předsedou nebo vládním
radou, jenerálem, a to všechno jen za šedesát
krejcarů a za trochu té píle, kterou člověk
věnuje cvičení očí dle návodu v knížce. Jeho
zrak získá takové milé ostrosti, že kouzlu jeho
zraku podlehne každý a každá, od obyčejného
nádeníka až po muže postavené na nejvyšších
místech.
Člověk imponuje, člověk vítězí a to jest ten
osobní magnetismus a návod, jak ho vypěstovat,
toť z Ameriky přišlá Nová Myšlénka.
Pan Jan Papík Kostelnotřímelický děkoval té
šťastné náhodě, která vedla ho kolem
knihkupectví.
Nyní nemusí dát svým nákladem tisknout skvostný
výbor svých básní. Nyní prostě vycvičí svůj
osobní magnetismus, navštíví nějakého
nakladatele, svým zrakem mu bude imponovat,
přinutí svým magnetismem, že nakladatel s
největší radostí jeho dílo naloží.
Osobním magnetismem bude působit na kritiky,
kritikové dílo jeho pochválí. Osobním
magnetismem uplatní svůj talent, což nestojí v
předmluvě Nové Myšlénky: „Divíte se, že lidé,
kteří nemají tolik talentu jako vy, mnohem dále
to přivedli ve společnosti, v úřadě a jinde?
Odpověď leží nasnadě. Proto dále to přivedli, že
vy svůj magnetismus osobní nedovedli jste
náležitě uplatnit.“
Pan Papík četl bystře ve svém pokoji a studoval
ohnivě Novou Myšlénku:
„Jak lehce lze vypěstovat magnetismus svůj? Jak
lehce . . . Stačí k tomu umývadlo. Do umývadla
dá se teplá voda. Do té teplé vody ponoří se
hlava a oči se otevrou ve vodě na pět vteřin.
Pak se člověk z umývadla vynoří, ucpe levou
nosní dírku a na pět vteřin vdechne do sebe
pravou nosní dírkou vzduch. Pak zadrží na pět
vteřin dech a nato ucpe pravou nosní dírku
prstem a vydechne vzduch levou dírkou. To děláte
za den pětkrát, později díváte se ve vodě již
deset vteřin, deset vteřin vdechujete dech,
deset vteřin zadržujete vzduch v plicích a
vydechujete. Když pak zrak váš má dostatečnou
dávku osobního magnetismu, pamatujte si, že když
s někým mluvíte, musíte se mu dívat přímo a
velmi pevně do očí, asi tak jako krotitel se
dívá na tygra a jiné šelmy. Pronesete větu a
zamlčíte se, díváte se však stále tomu, s kým
mluvíte, do očí. Pak zas pronesete větu a pořád
na něho hledíte. Když se otočí, tak ho musíte
obejít, aby přece zraky vaše se setkaly. Takovým
způsobem získáte sympatii, imponujete a můžete
toho, s kým mluvíte, otočit kolem prstu ...“
Pan Papík luskl prsty a šel k domovnici,
rozkazuje jí, aby mu přinesla do umývadla teplou
vodu.
Když teplá voda byla v umývadle, pravil pan
Papík k domovnici :
„Paní Poplová, konečně po desíti letech dostaví
se u mne úspěch.“
„Milostpán našel nevěstu?“ „Ale, Poplová,
literární úspěch.“
„Ráčejí odpustit, já jsem hloupá ženská.“
„Poplová, podívejte se, co nyní budu dělat.“
Pan Papík Kostelnotřímelický ponořil svou
talentovanou hlavu do umývadla a otevřel na pět
vteřin oči a vynořil se. Pak pravil, zacpávaje
si nosní levou dírku: „Počítejte, Poplová, do
pěti.“ „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět!“ Pak
zadržel na pět vteřin dle návodu dech, ucpal si
pravou dírku nosní a levou vydechl.
Paní Poplová dala se do smíchu: „Milostpán ráčí
být dneska nějak veselej a žertovnej.“
„Poplová, to není k smíchu, to je vážná věc,“
pravil pan Papík, utíraje si obličej ručníkem,
„ode dneška ať máte stále teplou vodu doma.
Pětkrát za den ji přinesete. Ráno v osm a v
deset hodin, v poledne, v pět a večer v sedm
hodin. Tak a teď se postavte přede mne.
Když paní Poplová se postavila před pana Papíka,
díval se jí upřeně do očí, až tato vyhrkla ze
sebe: „Milostpane, voni se koukají jako sv.
Alžběta u Mikuláše, ať jde člověk, kam chce, v
kostele pořád se tak na vás dívá.“
Pan Papík neřekl ani slova, jen stále upřeně se
jí díval do očí, až paní Poplová pronesla
prosebně: „Milostpane ...“
Zas nic, zraky jeho se vbodávaly jí do očí.
„Milostpane, jsou tak laskav, na mě už jdou
mdloby ...“
„Tak vidíte,“ usmál se pan Papík, odvraceje se
konečně, „úspěch se dostaví. Úspěch všude, milá
matko, a nezapomeňte v sedm hodin mně přinést
opět teplou vodu...,“ a luskl prsty . . .
Po odchodu udivené domovnice napsal následující
báseň, kterou připsal nakladatelstvu Nové
Myšlénky:
Ó, Nová Myšlénko, v tmu duší záříš, planeš,
co ujařmený lehneš, volný jak pták ráno vstaneš,
lei hrdě do světa, pryč pouta prokletá.
Mé Já se budí, vzkříšení den pěji,
ó, Nová Myšlénko, ty čaroději!
Buď požehnána, zdravena a ctěna,
buď rozšířena, lidstvem všude ctěna.
Lei hrdě do kraje, nechť zvučí šalmaje.
Ó, Nová Myšlénko, ty Mesiáši, meteore,
a splavně duše naší úctyhodný bystrý vore!
Sviť pochodní dál na pochod,
a šťasten bude lidský rod . . .
Za čtyry dni, když vyšel po obvyklém poledním
cvičení svých očí pan Papík na procházku a šel
kolem hokynářského krámu, dole slyšel z něho:
„A, pan Vočičko, jde ...“ Nevěnoval tomu
pozornosti, neboť jak mohl si domyslit, že jest
to jeho přezdívka . . ?
Bohužel byla. Paní Poplová již po tři dny
rozšiřovala podivné pověsti o chování pana
Papíka Kostelnotřímelického. Té dobré ženě nešlo
na mysl, proč pan Papík ponořuje hlavu do teplé
vody, proč se ve vodě kouká, proč zacpává si
střídavě nosní dírky, proč tak divně vydechuje a
proč ke všemu koulí očima a konečně proč si ji
vyvolil za zrcadlo, eventuelně její oči, do
kterých se vždy dívá. Kdyby bylo jí dvacet let,
neříkala by nic, ale takhle odvrhla úplně
myšlenku, že by se byl pan Papík zamiloval, do
ní, do třiašedesátileté babky.
Upozornila tedy napřed služky v domě na jeho
divné chování, které postaraly se, aby přezdívka
„očičko“ rozšířila se do sousedstva.
A konečně jednomyslně uznali, že pan Papík
„vrtá“.
Toho dne večer pan Papík díval se přes půl
hodiny domovnici do očí, až na tu přišly
mrákoty.
Z toho soudil, že jeho osobní magnetismus je již
tak vycvičen, že směle může nakladateli
nabídnout svůj výbor básní.
*
„Ctěný pane,“ řekl druhého dne v pracovně
jednoho nakladatele, „mé jméno jest Jan Papík
Kostelnotřímelický.“
Za těchto slov přistoupil k nakladateli a díval
se mu upřeně do očí.
Nakladatel sklopil oči. „Račte se mně dívat
přímo do očí,“ vybízel pan Papík, „já přicházím
vás požádat, abyste vydal výbor mých prací.“
„Pane, dovolte.“ - „Přicházím vás vybídnout,
abyste vydal mé básně.“
Vyvalil na nakladatele oči, ano vyvalil, toť to
pravé slovo, a čím dále tím více těsněji
pokládal se na nakladatele.
Nakladatel počal blednout a ustupoval dozadu.
„Vydáte, není-liž pravda,“ mluvil pan Papík,
kouleje očima, „vydáte, není-liž pravda? Dívejte
se mně do očí! Vydáte je, vydáte!“
Tlačil se na nakladatele, který ustupuje padl na
pohovku, i lehl si pan Papík Kostelnotřímelický
na něho, upíral příšerně oči, pan nakladatel
zřel jeho rozšířenou pupilu a nabrav dechu
zařval: „Pane Krátký, pane Kolísko, pane Majer,
honem, ale honem!
Z komptoáru přiběhl pan Krátký, pan Majer a pan
Kolísko, pokladní knihou omráčili pana Papíka
Kostelnotřímelického a vyprostili uctivě svého
šéfa z nemilé situace.
Pak vzkřísili omráčeného a odevzdali přivolané
stráži, která odváděla pana Papíka
Kostelnotřímelického na strážnici, kde chtěl
ovšem bez výsledku působit na komisaře svým
osobním magnetismem, podobně jako později na
pány doktory z psychiatrické kliniky.
Když však pana Papíka Kostelnotřímelického
zavřeli do blázince po delším zkoumání jeho
duševního stavu a jeho básní, odůvodnili přec
výrok jednoho geniálního učence, že geniálnost
úzce souvisí se šílenstvím, a musím podotknout,
že úspěch přec se dostavil, když kdysi
improvizoval bláznům:
Ó Nová Myšlénko, ó Nová Myšlénko, ó Nová
Myšlénko!
Však jednou přece tě ocení, na sebe vezmeš
velení.
Ó Nová Myšlénko! |
