Úvod
Omlouvám se již předem, že se nechci nikterak
snad plést do folkloristiky. Co již bylo
sebráno, je sebráno. To je fakt. Proti tomu se
nedá nic dělat. Je to ovšem dosti smutné, když
si člověk, povšechně řečeno, uvědomí, že nemůže
objevit Ameriku, ani vynalézt šicí stroj, ani
objevit rádium, dokonce ani ten pitomý trakař
nebo ruchadlo a zdviž.
Aeroplán už je také hotov a člověku je až k
pláči, když si vzpomene, že besemerování ocele
je také hotovou věcí. Radiotelegrafie byla také
vynalezena beze mne. Je k pláči člověku, když si
vzpomene, že Pasteur vymyslil si před tebou svou
metodu na léčení vzteklých lidí.
Naučný slovník upozorňuje tě takřka na každé
stránce, co jsi ty mohl vynalézt, kdybys nebyl
takové pitomé hovado a druzí tě už nepředešli.
A tak se člověk pomalu vžije ve svůj osud a
sbírá jen památky starých dob, ve kterých žije
duch...
Je to velmi smutné, stísňující. Byly doby, kdy
se rozléhaly nezapsané snad písně, které, může
být, prodávaly se ve švabachu po jarmarkách,
písně národní, sestavené neznámými básníky a
trubadúry, o kterých dnešní naše pokolení nemá
ani ponětí...
I
Umínil jsem si, že sestavím sbírku těch starých
písní, které pamatují snad ještě někteří na
českomoravské krabatině. Po delším pátrání bylo
mně řečeno, že někde za Věží, mezi Humpolcem a
Německým Brodem, žije jedna bohabojná rodina,
kde stařeček, pradědoušek, zná velice mnoho
starých písní.
Šel jsem tam a dědoušek při čtvrťáku kořalky
prohlásil, že je ochoten mně něco zazpívat. „Já
vám tedy,“ řekl, „zazpívám starou píseň pro
vyražení mysle.“
A zazpíval:
1/ Poslyšte mne, muži, malou chvíli, abyste svým
ženám nevěřili. Jako jsem věřil a ošizen byl, že
za ní žid chodí, jsem nevěřil.
2/ Lidé mně pořád povídali, že tam žid chodí,
mne jistili. Však jsem nevěřil, až jsem se
přesvědčil. Počkejte zde chvíli, vše vám povím.
3/ Jedenkrát jsem já řek ženě mojí, že půjdu na
dva dni do Prahy, že budu kupovat všelijaké
věci, by mne čekali až zejtra večír.
4/ Já jsem si peníze s sebou vzal, na cestu
hezkou jí hubičku dal, abych přišel brzy, řekla,
když já nejsem doma, že je smutná, když je sama.
5/ Co jsem se s ní na dva dni rozloučil a v síni
za necky jsem se skrčil, tam jsem seděl zticha,
ani jsem nedýchal, bych to chytře teď vyšetřil.
6/ Ona jistá byla, že já jsem pryč, popadla
necičky, i také klíč, mouku si přinesla i všecko
snesla, na dobré buchtičky zadělala.
7/ A když to všecko přichystala, pro něho malou
holku poslala, že má trochu peří, že ho dá jemu,
že jí za něj cejchy dá.
8/ Žid sem přijde hnedle, tu ho vítá: Vítám vás,
židáčku, zas jednou k nám, mám tu trochu peří,
pojďte do komory, já vám ho okážu, též i prodám.
9/ Tu si ho zavedla do komory, tam spolu líbezně
rozmlouvali, ona se jen směje, za bradu ho bere,
že spolu již dávno neseděli.
10/ Z komory do kuchyně běžela, kafe přistrojené
již tam měla, též i buchty dobré, cukrem
posypané, jemu do komory nesla.
11/ Já tu za neckama již se potím, zlostí jako
šlakem sebou kroutím a rád bych se dočkal, jak
to vypadne dál, počkej, ty židáku, jak já ti
dám.
12/ A když se oba již dost najedli, komoru
zavřeli, zastrčili. Já vyskočil prudce a křičím
velice: „Dej flintu na zajíce!“
13/ „Viděl jsem zajíce velikého a k tomu se mně
zdá židovského. Má nohy a ruce, neběhá prudce,
bude z něj mnohokrát veliká porce.“
14/ Tu ostali oba omámeni, ona zamkla žida do
almary a mně otevřela, tuze prosila, že to už do
smrti neučiní.
15/ Ruce jsem jí vzadu svázal, po předku, po
zadku dobře mazal, ten lískový olej, ten je tuze
dobrý, tři dlouhý flaštičky jsem vymazal.
16/ Tu zas žida táhnu z almary ven, začnu ho zas
mazat tím olejem. Křičí: „Ajvaj, ouvej! jak to
tuze bolí, nepřijdu do smrti k pajmámě.“
17/ Žid ale náramně tuze smrděl, proto jsem ho
brzy pustit musel, oba mně slíbili, že více
nechtějí jeden na druhého ani hledět.
18/ Již tomu výprasku konec dělám a všecky muže
tu napomínám, aby to zkusili, ženám svým nabili
do foroty...
II
„A nemáte, dědečku, ještě něco jiného?“ otázal
jsem se.
„Bodejť bych neměl,“ řekl dědeček. „Bude jich to
stát jenom čtvrťák kořalky.“
Když jsem vyplnil jeho podmínku, zazpíval mně:
1/ Přenešťastné moje ženění, raději bych já
viděl vězení.
2/ Z vězení mně pánbůh pomůže, od škaredé ženy
nemůže.
3/ Co jste, rodičové, myslili, že jste mne do
škaredé nutili.
4/ Ona má očička jako vrána, bože, to jsem
dostal berana.
5/ Ona má ušička jako medvěd, jak se na ni
kouknu, pláču hned.
6/ Pět růženců bych se pomodlil, kdyby mně ji
pánbůh vyvolil.
7/ Dal bych jí zazpívat rekvije, rekvije, kdyby
chtěla chcípnout, bestie.
III
„Neznáte ještě jinou, dědoušku?“ otázal jsem se.
Místo něho odpověděl hostinský: „Už ho víc
nenalejvají tou kořalkou. Tyhle všechny písně,
co von vám zpíval, uslyšejí, když sem přijdou v
neděli. Máme tady lidovou organizaci a vorly. Ty
vždycky tady zpívají takový písničky a ještě
jiný. Ty znají ještě starší písně, kterejm je
učí pan kaplan na faře.“
Podíval jsem se po místnosti. Na mne čuměla
udiveně na stěně podobizna papeže a pod ní
nápis, veselý, plný života: „Pánbůh jenom vidí,
jak nás hospodskej šidí.“
A na druhé straně jásavý výkřik mladé generace
orlů, kteří se zde zpíjeli kořalkou: „Hoši! Ať
žije pánbůh!“ Nápis proveden v papežských
barvách.
IV
Tuto svou studii o nově objevených lidových
písních dedikuji panu ministru železnic páteru
Šrámkovi a papežskému nunciovi. Poděkování za
dedikaci přijímá administrace t. l. pod značkou:
„Tedy střehouce ho, poslali špehéře, kteříž by
se spravedlivými činili, aby ho polapili v řeči
a potom jej vydali vrchnosti a v moc hejtmana.“
(Evang. sv. Lukáše, 20. kap.) Halelujá!
|
