O bludném cyklistovi

Ráno v sobotu vyjel si pan Bartůněk na Křivoklát na kole.

Dnes, týden od jeho výjezdu ze Smíchova, můžete potkat na Kladensku i Berounsku smutnou postavu, vedoucí bílé kolo. Ta smutná postava bloudí od vsi ku vsi a všude říkají jí bludný cyklista. A to není nikdo jiný než pan Bartůněk a ta pověst o bludném cyklistovi zní takto:

Pan Bartůněk chtěl dokázat všem lidem, kteří kdy pochybovali o jeho cyklistické zdatnosti, pravý opak jejich tvrzení a oznámil všem pochybovačům, že hodlá jeti na kole na Křivoklát a že tam také přijede. K dokázání tohoto jeho tvrzení scházelo mu jedině kolo, ale pan Bartůněk věděl, jakým způsobem lze si velocipéd zaopatřit. 1. Koupí. 2. Krádeží. 3. Vypůjčením.

Koupí? Pokrčil rameny. Krádeží? Vzpomněl si zavčas, že měl vždy z náboženství jedničku. Vypůjčením? Řekl k sobě: „To by mohlo být.“ A také si kolo vypůjčil.

Plán cesty propracoval důkladně. Pojede rovně. Co nejkratší cestou. Smíchov, Chuchle, Lahovičky, Radotín, Černošice, Roblín, Velká Mořina, Budňany, Beroun, Nižburg, Křivoklát. To jest ideální přímka.

Když přišel na bod „Roblín“, tu si vzpomněl, že na Roblíně jsou jeho známí na letním bytě, bratří Markupové. Rozhovořil se před svou cestou o tom s jejich přítelem Horáčkem, který mu pravil, že na Roblín též pojede v sobotu, aby tedy přijel za nimi.

Pan Bartůněk vyřídil tedy v Praze různé své záležitosti, jako zaopatření si peněz na cestu, napumpování kola a podobně a vyjel z Prahy.

Když přijel do Chuchle, uznal, že vydal se na velmi dobrodružnou pouť v takovém horku. Aby tedy přišel na jiné myšlenky, stavěl se v Chuchli na dvě sklenice piva a snědl kozí syreček. Pak vsedl na kolo a jel pěknou silnicí k Lahovičkám. Od Lahoviček vede okresní silnice k jeho nejbližšímu cíli Radotínu.

Uznal za dobré oslavit tu křižovatku císařské a okresní silnice sklenicí piva. Když vypil dvě sklenice a dvě skleničky slivovice, řekl si vsedaje na kolo: „To pivo bylo ale mizerné, ani ta slivovice mně nespravila žaludek, musím jít v Radotíně na reparaturní stanici cyklistů a dát si tam čtvrtku vína.“

Pan Bartůněk dal si na reparaturní stanici cyklistů dvě čtvrtky a když jel z Radotína podél Berounky na Černošice, bylo zamračeno, ale jemu se zdálo, že slunce svítí, že je vojákem a jiné hlouposti.

V Černošicích ptal se na cestu na Roblín a když mu řekli, že za posledním hostincem vede tam cesta, která jde napravo, vzpomněl si, že to nyní půjde do kopců, že opustí rovinu a tak bruče si „Hola, plavci, na palubu spějte, odplutí se blíží hodina“, u posledního hostince sestoupil s kola a vešel dovnitř, žádaje láhev černého piva.

V příjemném hovoru s hostinským, kterému vykládal, že ujíždí průměrem 30 km za hodinu a že šlape všechny kopce, vypil tři láhve, vsedl na kolo a ujížděl k Roblínu.

Šlo to napřed dobře. Pak nastalo stoupání. „Dřít se ne budu,“ pravil pan Bartůněk, seskočil a vedl kolo. Přišel k tabulce Na Vonoklasy a Roblín. Šel tedy s kolem cestou lesní, jde, pořád jde, už si myslel kolikrát, že by mohl být na Roblíně, konečně potkal hajného, který na jeho otázku, jak daleko má na Roblín, máchl beznadějně rukou a řekl: „Tudyhle a takhle tam do večera nepřijdete. To jdete na Vonoklasy a ne na Roblín. Tak se jen vraťte a až přijdete ku dvěma smrčkům, tak lesem napravo a přijdete na silnici, silnicí rovně nalevo do lesa, pak napravo ku kříži a už pak rovně do Roblína. Takhle byste přišel na Vonoklasy.“

I tluče se pan Bartůněk lesy, silnicí a lesy a nakonec přivede kolo do nějaké obce a ptá se: „Prosím, kde to jsem?“

„Jste ve Vonoklasech,“ zní zdrcující odpověď.

„Snad v Roblíně?“ praví prosebným hlasem pan Bartůněk.

„Vonoklasy nejsou Roblín a Roblín nejsou Vonoklasy, na Roblín musíte jít odtud napravo do lesa, pak na silnici, přejít silnici a jít pořád rovně. Za půldruhé hodiny jste tam.“

Konečně uvidí pan Bartůněk za půldruhé hodiny své přátele, bratry Markupy. Byla to ale kamenitá a trnitá cesta lesy, na které probouzel se jeho hlad, neboť místy nosil kolo na ramenou s kopce. Pak zas lezl s kolem nahoru do kopce, až konečně uzřel několik baráků, viděl na silnici tabulku, přišel k tabulce a četl Horní Roblín. Vsedl na kolo u tabulky a slavil svůj vjezd do Roblína tím, že málem byl by přejel nějakého klučinu, který se válel v silničním prachu.

„Ti budou mít asi radost,“ těšil se, vzpomínaje na své přátele. „Jestlipak jsou zde také Wintrů dcerušky...“

„Neznáte nějaké Markupy, pány z Prahy?“ tázal se nejbližšího vesničana.

„Neznám.“

„Ale jsou přece na Roblíně?“

„Neznám, když povídám, neznám.“

Zastavil tedy druhého: „Prosím vás, neznáte nějaké pány tady z Prahy, jménem Markupy?“

„Tady v Horním Roblíně nejsou, to musíte jít do Dolního Roblína. To jděte na Vonoklasy, ale až přijdete na křižovatku, jen dolů napravo. Za tři čtvrtě hodiny jste tam. Páni Markupové bydlí tam v hospodě U Vlachů.

„Odevzdávám se do vůle boží,“ řekl k sobě pan Bartůněk a s rezignací vedl lesy kolo. Sestupoval s kolem na rameni dolů a přišlo mu na mysl, co zkusí takový vojenský kůň, když nosí na hřbetu do kopců i s kopců horská děla.

Pak zas přemýšlel, jak řekne přátelům: „Přijel jsem za účelem tělesného cvičení.“

Cesta zdála se mu být opět nekonečnou. A když konečně po dlouhém namáhání stál v Dolním Roblíně u hospody U Vlachů, čekalo ho nemilé překvapení. Bratří Markupové šli na výlet na Karlův Týn. Slyšel s ustrnutím, že na Karlův Týn musí jít přes Velkou Mořinu a to že znamená samé kopce...

Vydal se tedy na Velkou Mořinu. Kudy se tloukl, je záhadou. K večeru objevil se smutný a zasmušilý, plný jehličí, na Velké Mořině a v nejbližší hospodě prosil úpěnlivě o něco k jídlu.

Hospodský počal počítat na prstech, co tam mají. „Máme tam,“ počítal, „nu je tam, máme tam sulc, vlastně už nemáme sulc, ale je tam, mně se zdá, kousek špekbuřtu, vlastně taky už tam není, ale je tam chleba, bylo tam máslo, ale už tam taky není.“

„Je tam jistě chleba?“ tázal se zoufale pan Bartůněk.

„Nu, podíváme se.“ Přinesl skutečně bochník chleba a pivo.

Pan Bartůněk snědl půl bochníku chleba a vypil několik lahví piva, pak zaplatil, vsedl na kolo a ujížděl směrem ke Karlovu Týnu do tmavé, pusté noci. Kam se dostal, nikdo neví.

„Ten se jistě někde zabije,“ řekl hostinský po jeho odchodu.

Ale pan Bartůněk se nezabil. Žije na Kladensku a Berounsku, bloudí ode vsi ku vsi, vede bílé kolo, popovídá si všude v hospodách a ne a ne do Prahy trefit. A na Kladensku a Berounsku těší se v hospodách, až uvidí bludného cyklistu, pana Bartůňka, mazavku prvního řádu, který vynašel ve flámování nový směr: Stát se bludným cyklistou.