|
Domýšlivému kocourovi říkali Bobeš. Nevím, jak k
tomu jménu přišel, stejně jako nevím, jak oni
přišli k tomu kocourovi. Kocour Bobeš měl
důstojné vzezření, a kdykoliv přišla návštěva,
posadil se mezi hosta a domácí paní nebo přímo
na stůl před hosta. Činil tak ve snaze, aby si
ho každý prohlédl; a byl přitom ujištěn, že
každý, kdo se na něho podívá, musí říci: „To je
krásný kocour!“
Kocour Bobeš byl totiž domýšlivým.
Jest to jistě nehezká vlastnost, ale kocourovi
musíme ji odpustit, stejně jako všichni doma mu
odpustili, když kocour Bobeš sedával dlouho na
toaletním stolku a díval se do zrcadla.
Jeho velké oči s potěšením patřily na jeho
postavu odrážející se v zrcadle. Dlouhá srst
pokrývala jeho tělo, hebká a jemná, a kocour
Bobeš před zrcadlem ji uhlazoval, lízal, a kam
nedosáhl jazykem, tam hezky místo hladil
nasliněnou tlapkou. Že si i tlapky slinil
graciésně, o tom nikdo nepochybuje, kdo ví, že
kocour Bobeš byl slušný a řádně vychovaný.
Obyčejně když dokončil na toaletním stolku
toaletu mezi různými krabičkami pudru,
lahvičkami voňavky, přišla sem dceruška jeho
pánů a sehnala ho dolů, načež sama dělala takřka
totéž co kocour Bobeš. Upravovala si vlasy,
hladila se, ale trvalo to nepoměrně déle a bylo
to spojeno s různými manipulacemi, kterým se
kocour Bobeš nesmírně divil. Všechny ty předměty
na stolku, které svou vůní připomínaly mu květy
bezu, které někdy na jaře zastrčené ve váze
kousával z dlouhé chvíle, nacházely svého
upotřebení.
Byly to krabičky s pudry, které znal, když ještě
byl malým koťátkem a když si s nimi hrál,
proháněje kulatou krabičku jako míč předními
tlapkami. Pak byla tam lahvička s tekutinou oné
známé vůně. Tu kdysi na sebe převrhl a celý
měsíc měl co dělat, než si vylízal z kůže
poslední stopy po bezové voňavce. Ovšem, to bylo
v dobách, kdy nebyl ještě tolik opatrný vůči
cizímu majetku a kdy považoval vše za hračku,
kterou lze prohánět po zemi.
Kromě toho neuměl si dobře vypočítat své skoky a
krok jeho nebyl tak svižný. Kdysi, v době
mladické nerozvážnosti, vyskočil na skříň a
procházel se tam mezi skleněnými a porculánovými
drobnůstkami a několik jich padlo za oběť jeho
laškování.
V té době nebyl si také ještě náležitě vědom své
krásy. Pojem ten byl v něm vypěstován jeho pány,
kteří se s ním stále mazlili a říkali mu „náš
krásný Bobeš“. Chodíval tak s ohonem vztyčeným
do výšky, otíraje svou hlavu a celé tělo o
nábytek, od jednoho člena rodiny k druhému a
pomalu, když dospíval, stával se domýšlivějším a
někdy, když přemýšlel o lásce, s kterou mu
všichni vycházejí vstříc, přicházel k názoru, že
je neocenitelným.
Stával se pyšným a nevtíral se již s lichocením
ku svým pánům a k lidským bytostem, které viděl
doma.
Pyšně posadil se vždy tak, aby ho stále měli na
očích a mohli se mu obdivovat, chválit jeho
srst, jeho oči, jeho velikost, zdraví a
chytrost.
Přitom vážně díval se na jinou stranu, aby ti
velcí, dlouzí tvorové se nedomnívali, že ho to
nějak zajímá, o čem povídají.
Někdy se ovšem nemohl radostí opanovat, když
slyšel, jak ho chválí: „Ach ten váš Bobeš, to
jest krásný kocour. Takového kocoura jsem ještě
neviděla!“
Tu veden pudem, který v tom okamžiku zvítězil
nad jeho hrdostí a umělou lhostejností, vyzdvihl
ohon do výše a počal se třít kolem hosta.
Za chvíli však nabyl opět své domýšlivosti a
hrdosti a již seděl opět někde naproti na
vyvýšeném místě, dívaje se naoko lhostejně
oknem. Představoval si, jak by to bylo pěkné,
kdyby tak seděl naproti na náměstí na tom sloupu
uprostřed a lidé by se mu obdivovali. Co vlastně
dosud užil z toho celého světa? Když byl příliš
malý a pil jen mléko, nevěděl nic, že tam za tou
místností, kde trávil své nejútlejší mládí (byla
to kuchyně), jsou ještě jiné místnosti, rozsáhlé
pokoje. Pak později, když byl způsobnější,
dovolili mu vstup do nových pro něho prostor.
Později, když pak hleděl z okna a přemýšlel o
životě, neboť kocouři jsou také filosofy, toužil
po tom, aby mohl působit veřejně, veřejně býti
obdivován.
Co na tom, že doma vyniká nade vše, že kolem
něho se točí vše, tak alespoň přemýšlel kocour
Bobeš, co jest to všechno platné, když tam venku
je živo, venku chodí lidé, kteří ho neznají a
kterým dosud ani na mysl nepřišlo, že žije zde v
druhém patře kocour, kterému není rovno na
světě.
Tak se stalo, že jednoho dne po všech těch
úvahách utekl, využitkovav nepřivřených dveří u
kuchyně, na půdu, odtud na střechu sousedního
domu, kde ukryl se za komín a přemýšlel o
dojmech, které způsobí jeho objevení se ve
světě. Byl již večer a na obloze objevil se
srpek měsíce. Ruch města mizel a jen zdola bylo
slyšet občas štěkot psů. Nad střechy skláněla se
noc. Na protější střeše objevila se napřed hlava
a dvě přední tlapky. Cizí kočka vylézala z
vikýře. Opatrně rozhlédla se kolem sebe a hup!
již seděla na můstku u komína naproti kocourovi
Bobešovi, a jen úzká ulice dělila je od sebe.
„Dovolte,“ zamňoukala na kocoura Bobeše, „odkud
račte být?“
„Mám jí odpovědět?“ pomyslil si domýšlivý
kocour, „nu, odpovím jí přece: Z vedlejšího
domu.“
„Ach, tam bydlel, snad ho znáte, ten šedivý a
žlutý kocour,“ zamňoukala žalostně kočka;
„takového krásného kocoura nebylo na světě.“
„Vy jste hloupá,“ řekl zlostně kocour Bobeš.
„Nedovedete si představit,“ pokračovala kočka,
„jaký to byl krásný kocour, říkali mu Pápi.
Chudáka snědli vedle v ulici.“ A kočka žalostně
a naříkavě zamňoukala.
„To se mu dobře stalo,“ řekl nelítostně
domýšlivý kocour, „a jiného kocoura neznáte?“
„Znala jsem, milý pane, vedle v sousedství
černého kocoura, tak velikého jako vy, ale
krásnějšího.“
„Cože?“ zamňoukal zuřivě Bobeš; „pamatujte si, s
kým mluvíte!“
„On byl, věřte, tolik krásný,“ mňoukala kočka,
„úplně černý. Chudáka jsem viděla na mikulášském
trhu jako čerta. Chytili ho a stáhli mu kůži.
Ach, můj zlatý pane, ti dva krásní kocouři nikdy
mi nevymizí z paměti. Takoví kocouři už se
nerodí!“
„Vy hloupá,“ zvolal Bobeš, „podívejte se na mne,
o mně říkají, že jsem angorský kocour!“ Seděl tu
na vrcholku střechy ve světle měsíčním a v plné
kráse.
„Máte příliš krátkou srst, milý pane,“ pravila
kočka naproti, „a nelíbíte se mi.“
„Vy jste blázen,“ rozčileně mňoukal kocour
Bobeš, „já že mám krátkou srst? Vidím, že se
zahazuji, když mluvím s takovou kočkou, jako
jste vy. Jste malá, srst vaše jen tak tak že vám
pokrývá kůži, myslím dokonce, že jste měla kdysi
prašivinu.“
A dopáleně běžel kocour Bobeš ze střechy na
druhou střechu a za ním znělo žalostně z uražené
kočičí duše: „Mýlíte se, neměla jsem nikdy
prašivinu, vy nevzdělance.“
A kocour Bobeš utíkal ze střechy na střechu, až
pak s nízkého domku na konci ulice spustil se
dolů a běžel ulicí do města.
Jak skákal dolů, tu naposled ho viděl jeden
známý pán, který chodil k jeho pánům na
návštěvu.
Od té doby zmizela všechna stopa po domýšlivém
kocouru Bobešovi a zbývají nám jenom dohady o
jeho osudu. A z těch domněnek dvě blíží se
pravdě, že jsou totiž mnozí lidé vůči kocourům
předpojatí a zlí, a za druhé, že ti zlí lidé
vydělávají kůže i z domýšlivých kocourů, jako
byl ubohý Bobeš. |
