O dvou lidech, kteří cítili potřebu milovat

I

Jsou hoši, kteří se zamilují v sedmnácti letech, a mezi ně patřil Marat, studentík na gymnáziu.

Marat miloval neznámou dívku. K pojmu neznámá v tomto případě patřilo, že nevěděl, jaké má vlasy, jaké oči, zkrátka vůbec nevěděl, jak vypadá. Jeho milovaná byla dokonale neznámá. Nikdy ji dosud neviděl, nikdy s ní nemluvil, jen o ní snil se zanícením sedmnáctiletého studenta. Jeho milovaná byla záhadou, o jejíž rozluštění se často pokoušel.

Luštil hádanku o neznámé milované bytosti tím způsobem, že za večerů zastavoval na ulicích mladé dívky a nabízel jim svůj průvod, koktaje cosi o schůzce a o smělosti. Obyčejně tituloval přepadené slovy jako „spanilomyslná“, dostávaje časem trému, že koktal, „hlubokomyslná“ a podobně.

Jednou také řekl divné slovo: „Vašnostinko.“

„Vašnostinka“ přerazila o něho deštník.

Všechny jeho pokusy byly provázeny nezdarem. Nemluvě ani o přeraženém deštníku, byl houževnatě odmítán.

Někdy se stávalo, že již šel vedle přepadené třebas deset minut mlčky, s hlavou k zemi sklopenou, když tu doprovázená udělala zoufalý posuněk - a řekla: „Támhle jde strážník!“

Marat zahnul hned za roh ulice, kousaje se zlostí do pysku. Jak je to hrozné, když člověk nemůže nalézt neznámou milovanou bytost!

Pak měl jít domů a připravovat se s láskou na zítřejší vyučování. Měl překládat Homérovu Illiadu, kde za každým třetím slovem stojí:

„Krásnolepá, krásnovlasá, bujnoňaderná, lepooká!“

A jeho kvartýrská, to byla taková stará panna, do které se nemohl zamilovat.

Ta jeho neznámá vyplňovala jeho sny, které byly někdy příliš romantické:

Jeho milovaná, krásnolepá, bujnoňaderná a lepooká má otce řezníkem. Otec bujnoňaderné chytí je při dostaveníčku, jeho sváže a veze na vozíku, taženém psy, do svého krámu, kde nad dveřmi vítá svázaného firma:

Každé úterý, středu a sobotu jitrnice a jelítka z nešťastně zamilovaných v libovolném počtu k dostání.

A teď vidí se ubožák na dvorku, který vypadá jako u nich doma na vsi, při zabijačce. Necky, střeva nafouklá, z hrnců vychází pára. Na prahu kuchyně vážně stojí ředitel gymnázia, v jedné ruce drží disciplinární řád a v druhé velký řeznický nůž, takový, jako u nich na vsi půjčuje Niklíček na prasata.

Ubožák - slyší varhany z blízkého kostela a už jdou ven studenti.

Hrnou na dvorek, postaví se kolem necek, přijde školník, nalije vařící vodu do nich. A hle! Přichází pan katecheta se svým psem Filaxem. Postaví se k neckám a zvučným hlasem hlásá:

„Studenti, nyní bude pařen Karel Marat, studující páté třídy gymnázia, oddělení B. Zachráněn může být jen tehdy, pakli panu profesorovi řečtiny odpoví správně na některé otázky.“

Přijde profesor řečtiny a táže se svázaného, házeje z ruky do ruky svým chlupatým cylindrem:

„Povězte mně, Marate, jak se řecky jmenuje krásnolepá, krásnovlasá, bujnoňaderná a lepooká?“

Marat se potí a hází sebou na vozíku. Neví, živou mocí si nemůže vzpomenout.

„Mám to na jazyku, pane profesore!“

Ředitel blíží se hrozivě a křičí:

„To jste český student, to se styďte!“

„Nevím,“ vyhrknul ze sebe Marat.

A tu ředitel vytáhne z kapsy nějakou listinu a čte:

„Tímto vylučuje se Karel Marat, studující páté třídy gymnázia, oddělení B, ze všech středních škol v Rakousku a předává se panu řezníkovi, aby z něho udělal jitrnice a jelita.“

„Za půl hodiny budou čerstvé,“ volá řezník, a chápe se Marata.

Marat se vzpouzí a vozík se s ním převrátí.

Je na zemi dole s postele i s peřinou, protírá si oči a šeptá řecky:

„Krásnolepá, krásnovlasá, bujnoňaderná, lepooká...“

II

Jsou děvčata, která se zamilují ve čtrnácti letech, a mezi ně patřila Karla Sedláková. Cítila také potřebu milovat jako Marat, a nevěděla koho. U ní to byl „neznámý milovaný“.

A proto často plakávala, pro nic a za nic. V jejím srdci odehrávaly se velké boje. A proto posílala kominíkům hubičky; a když jí vlásenky lezly z vlasů, tu říkala:

„Někdo touží,“ a nikdy by si nedala jiným děvčetem vlásenky upravit:

„Viď, ty ho chceš mně přebrat?

„Koho?“

„Neznámého milence...“

Když škytla, tu ptala se po čísle do 32.

„Sedm?“ -

Tedy: „a, b, c, d, e, f, g.“

Kohopak znám s G? Gustav, ach nezná žádného Gustava, který na ni vzpomíná.

Ani ten hezký kupecký příručí, kam chodí pro kávu a cukr, nejmenuje se Gustav. Toho by možná milovala, ale on páchne petrolejem a slanečky. - Chodila do školy kolem domu, kde se dívali studenti z okna. Ti plivali, když kouřili, na ulici. To bylo nehezké. Také nepozdravili.

Počítala písmenka na firmách: „Vojtěch Netuka“. Miluje mne ten neznámý? Začala s „V“; ano, ne, ano, ne, ano, ne, ano, ne, ano, ne, ano, ne.

Nemiluje ji, a ona by mu přece byla věrná. Nikdy by se nepodívala na úředníka od Brány, který bydlí na téže chodbě jako oni, má červený nos, šňupe a říká jí:

„Má úcta.“

Ale on přece jen není tak zlý člověk. Když k nim přijde na návštěvu někdy v neděli odpoledne, tu jí přinese čokoládu a říká: „To přinesl votrok královně svého srdcete.“ -

Pak se všichni smějou a tatínek pošle pro víno a pak pošle ten úředník, a když odchází, oči se mu blýskají jako Tonce Matochů, která užívá arsenik,aby měla hezkou barvu.

A sny její byly rozkošné. Viděla svého neznámého, jak sedí u nich doma na stole, klátí nohama, pije z obrovského džbánu, kouří z dýmky, mluví hlasitě a říká, že ji miluje.

„Mám tě radši než sebe,“ říká jí, časem seskočí se stolu, odloží dýmku a popadne ji do náručí. Líbá ji horoucně, asi tak jako její o pět let starší sestru její ženich, když se s ní na chodbě loučí.

Pak si ten její neznámý zase sedne na stůl a křičí, že musí být jeho, kdyby měl rozpárat celý svět!

Jaký je silný! Když udeří do stolu - praskne stůl - pak najednou přijde otec.

Její neznámý pustí se s otcem do křížku a tatínka jejího vyhodí oknem na ulici.

„Ježíši Kriste!“ -

„Co křičíš ze spaní?“ budí Karlu matka. Karla se posadí na posteli, pak seskočí, jde k matčině posteli, líbá matku vášnivě, vrací se na své lůžko, chvíli pláče, aniž by věděla proč, a pak počítá údery hodin:

„Má mne rád, ano, ne, ano, ne, ano, ne,“ tak dlouho, až usne, dokud ji matka nebudí zase znova slovy:

„Ale děvče, co křičíš ze spaní?“

Kdy objeví se ten její neznámý?

III

Karel Marat a Karla Sedláková sešli se na kluzišti. Seznámili se tím způsobem, že do sebe vrazili a upadli. On letěl napravo, ona nalevo.

„Hergot, sakra,“ vykřikl Marat.

To byla první slova, která slyšela Karla z úst jeho.

Vstali a oprášili se.

„To nic není,“ počal navazovat s ní styky. „Nezabil jste se?“ tázala se Karla.

„Tak trochu,“ prohodil Marat, „ale vy tím nejste vinna. Smím s vámi jezdit?“

Kývla, že ano, a jezdili spolu, přičemž jí Marat vykládal, že se učí dělat kroužky.

Zkoušel také před ní své umění a tu ona shledala, že skutečně se učí. Svalil se totiž každou chvíli, a když viděl, že jí to působí potěšení, padal s velkou ochotou.

„Já už je zapomněl,“ lhal drze, já byl loni na závodech na ledě a dostal jsem třetí cenu. Když neprší, aspoň kape.“

Pak jí řekl, že studuje na univerzitě a že vypadá tak mladě, poněvad nekouří často.

Dýchl na ni, aby cítila, že pil v bufetu čaj s rumem. Řekl, že jich vypil deset, a dělal napilého člověka.

To se jí zamlouvalo! Jaký je statečný! Dal jednomu sedmiletému klukovi pohlavek, když do ní vrazil. Ano! Toť ten neznámý, milovaný!

Ah, Karle Marate, co vy? Ach, toť ta má neznámá milovaná!

Šel ji doprovodit až do Karlína.

„Pište mi poste restante,“ pravila.

Tu si na něco vzpomněl.

„Čtete Politiku, slečno?“

„Čtu.“

„Přečtěte si v tyto dny rubriku, co jsou dopisy, tam bude něco pro vás.“

Stiskla mu ruku. Jaký je džentlmen! Jako hrabě nebo baron si počíná...

A když se vracel Karel Marat z Karlína, šeptl k sobě: „Na ten inzert praskne zeměpisný atlas...“

Tož dobrou noc, děti!

IV

Karla šla třetího dne ráno pro Politiku ke kupci. Rozbalí a vykřikne. Hle, co tam stojí v rubrice Dopisy:

„Slečně Karle Sedlákové v Karlíně, Královská třída 8.

Když osud nás tak, drahá moje, spojil,
tu nadějí se velkou hoch tvůj kojil,
že na kluziště přijdeš jako kdysi,
že budem oba jísti z lásky mísy,
a proto přijď tam zítra o hodině třetí,
hle, pac a pusu do Karlína letí.
Tvůj Karel.“

Radost! Ta radost mládí! Karla v průjezdě vyskočila radostí do výšky. Jak je to krásné! Slečně Karle Sedlákové, v Karlíně, Královská třída 8. Náhle se lekla. Pro Krista pána! Vždyť to bude číst tatínek!

Nůžky! Nůžky jí pomohou. A nešťastnice vystřihla nůžkami svůj milý, drahý dopis.

„Tady něco schází,“ vykřikl pan Sedlák, „to je pěkný pořádek, ten kupec vystřihne co chce, a pak to ještě prodá? Jdi, ať mi dá jinou Politiku, Karlo!

A řekni mu, aby si podruhé dal pozor! Co pláčeš? Ahá! V tom něco vězí!

Já tě rozsekám, dítě, mluv, hovoř, nebo? Matko, rákosku!“ -

A Karla se přiznala.

Historie surového nátlaku na vyšetřovanou o jeden dokument byla bohatší.

Rozsudek zněl: „Týden nesmí z domu, a teď napíše dopis, který odnesu do Politiky.“

„Proboha, tatínku,“ bylo slyšet mezi diktováním, „šetři ho!“

„Piš a nemluv, dítě zlořečené!“

V

A druhého dne četl Karel Marat v rubrice Dopisů v Politice:

„Onen pán, který psal verše a podepsal se Karel, žádá se tímto, aby přišel dnes o sedmé hodině večer do domu číslo 8 na Královské třídě v Karlíně.“

Štěstí jeho bylo nevýslovné. Karla ho zve, jeho Karla!

Toho dne dostal z každého předmětu nedostatečně. Co jest ale taková nedostatečná proti tomu, že má přijít do Karlína on, onen pán, který psal verše a podepsal se Karel?!

Karel, básník a milenec Karly Sedlákové...

„To jistě prodala také nějakou knihu, ta drahá duše, aby mohla dát inzerát,“ šeptal si v přestávce.

VI

Přesně o sedmé hodině dostavil se pán, který psal verše a podepsal se Karel, do Královské třídy číslo osm.

O sedmé hodině a pět minut byl chopen nějakým starším pánem za límec, vlečen kamsi do přízemí s vybídkami: „Jen račte dál.“ Ráčil nedobrovolně.

O sedmé hodině deseti minutách slyšet bylo z toho přízemního bytu nějaké tlučení, jako když se koberec práší, a křik:

„Vašnosti, pro všechny svatý!“

Ve čtvrt na osm vyrazil pak z domu číslo osm pán, který psal verše a podepsal se Karel, jaksi nejistě. Stěží vlezl pak do elektriky, dívaje se kolem sebe tak smutně, jako by mu otec, bratr, matka a sestra umřeli v tu samou hodinu...

VII

A čím končí povídka o těch dvou lidech, kteří cítili potřebu milovat?

Tím, že Karel Marat do konce školního roku vypůjčoval si zeměpisný atlas a Karla Sedláková počala zbožňovat Gustava, kupeckého příručího, který sice páchl petrolejem a slanečky, ale dával jí za pětník tři táfličky čokolády s okouzlujícím úsměvem...

Turista Aratáš a jiné humoresky. Emporius, Praha 2012