|
Venku mrzlo a hostinský právě říkal hostům, že
je 12 stupňů pod nulou, ale popelavé mouše to
nijak nevadilo. Klidná a rozumná seděla nahoře
na stropě blíže plynového lustru a pozorovala
okolí. Naproti ní bylo zrcadlo a ona viděla tam
svůj obličej zespoda, pěkný žlutý, hruď se
čtyřmi černými proužky, zadeček černé kostkovaný
a břicho bleděžluté.
Měla ze sebe velkou radost a ani si nepomyslila,
že o ní se píše, že každá moucha je obtížná,
znepokojuje lidi, znečišťuje potraviny a jiné
předměty.
Seděla tam asi tak dlouho, co vystačil vypít
jeden host horký punč. Ale pak k ní přiletěla
těsně při stěně jiná moucha, větší, pravý
kavalír mezi mouchami, značně nápadná svým
zavalitým tělem, s elegantně modrým zadečkem,
bělavě třpytivým, s černou hlavou a lícemi mile
červené chlupatými a načernalými křídly.
Velká moucha zdvořile otázala se menší, jak se
jí daří.
„Děkuji,“ odpověděla, „je mně neskonale blaženě,
neboť sedím, jak pozorujete, nad parami punče.“
„Dejte si pozor,“ starostlivě řekl silnější
chlapík, „aby se vám nezatočila hlava a vy jste
tam nespadla. Spadla jste už do něčeho?“
„Jednou jsem spadla do polévky jednomu pánovi.
Byl to velice slušný člověk, vytáhl mne lžící a
hodil pod stůl. Tam jsem se vzpamatovala, ale
nebylo mně příliš volno, poněvadž jsem byla
mastná. Odletěla jsem na otevřené okno a sušila
se na slunci. Pamatujete se ještě, jak slunce
vypadá? Je rozhodně o něco větší, než světlo
plynu. Kromě toho říkala mně nebožka matka, že
není tak nebezpečné. Viďte, že je to krásné,
když tak slunce svítí a venku kvetou stromy.
Tuším, že se tomu říká zeleň, nebo jaro, či tak
nějak. Slyšela jste včera vpívat večer ty opilé
pány u toho kulatého stolu: „Přijde jaro,
přijde, bude zase máj?“
„Neslyšela, neboť jsem byla v kuchyni nahoře na
kamnech. Byl tam rámus, že tady kuchařka udělala
něco se smetanou. Jak jsem si zapamatovala,
říkali, že ji připálila. Nedovedete si
představit, jak taková připálená smetana
neodolatelné chutná, neboť má zvláštní vůni,
velmi pikantní. Věřte, že to jest zcela něco
jiného, než obyčejná smetana. Jedla jste již
starší zdechlinu?“
„Ovšem,“ odvětila radostné v příjemné vzpomínce,
„bylo tenkrát velmi teplo. Je tomu již dávno.
Nevěděla jsem ještě, co je to město a žila jsem
venku ve chlévě. Hnůj tam byl velmi chutný,
šťavnatý a mohla jsem se dosyta naštípat krav.
Bylo nás tam mnoho a když jsme chtěly mít
nějakou zábavu, vlezly jsme krávě do ucha. Byly
jsme velmi dovádivé a když kráva bzíkala, mohly
jsme se uřehtat.“
„Mládí,“ poznamenala velká moucha.
„Ovšemže mládí, se všemi jeho radostmi. Z
bujnosti jsme snášely i vajíčka do uší krav.
Jednoho dne, když jsme zase dováděly, přilétla
velká moucha, větší ještě vás a zabzučela: Děti,
honem ven, našla jsem krtka! Letěly jsme za ní a
na louce jsme padly na tu dobrotu. Byla to
znamenitá stará zdechlina a jak chutnala. Rychle
jsme do ní hned nakladly vajíčka, při čemž naše
dobrodějka křičela: Ještě, ještě, jen ještě víc!
Byly to krásné doby, něco úchvatného, veselé
časy, plné blahobytu. Měla jsem přes sto milenců
denně. Všichni zahynuli najednou, když sedlák
dal vysířit chlév, poněvadž najednou mu pošly
tři krávy. Byl to podivný člověk a všeho se bál.
Pamatuji se, jak jeden malíř udělal jeho svini
olejovými barvami modré skvrny na zádech. Lekl
se toho tak, že zavolal zvěrolékaře, který to
také nepoznal a dával svini nějaké prášky, až
pošla. Měla krásný pohřeb. Byly jsme při tom,
když ležela u rasa, který ji měl zakopat a polít
petrolejem. Vrhly jsme se na ni, ale petrolej je
jed. Zahynulo nás tam tenkrát na ní přes osm
set.“
„Slušné číslo,“ podotkla velká, statná moucha,
„pamatuji však daleko větší katastrofu. Táhly
jsme se zvěřincem a znepokojovaly lvy v kleci.
Celkem vzato lví krev chutná stejně, jako krev
oslí. Byly jsme tak bujné, že jsme se stěhovaly
každý den do jiné klece, až jsme přilétly jako
mrak do nějaké podivné klece s mřížemi o těsných
otvorech. Byla to ptačí voliéra. Než jsme se
vzpamatovaly, polapili nás ptáci přes deset
tisíc. Zachránila jsem se tím, že jsem rychle
vyrazila ven a vletěla do klece, kde byli tygři.
Tygr je mnohem příjemnější, než ptáci. Štípala
jsem jednoho pravidelně do zadku pod ocas a on
tak příjemné vždy zařval. Krotitelce sedla jsem
při produkci na nos. Ohnala se po mně, čehož
použil jeden tygr a skočil na ni odzadu. Od té
doby mám tu zkušenost, že tygr žere i lidi.
Mluvím však, co na těch lidech má. Lidská krev
je mně nejprotivnější. Není ani nasládlá, jako
krev vepře, ani nemá pikantní příchuť krve
koňské. Ještě mne uspokojila nemluvňata. Jejich
krev, jak se pamatuji, chutná jako krev hyen.
Doposud se mi podařilo poštípat jen tři robátka.
Malých dětí není tolik jako štěňat. Nepřeháním,
neboť ze mne mluví zkušenosti. Přečasto jsem
sedávala na štěňatech a počítala je. Byla jsem
návštěvou u jednoho hospodáře, ten měl jen jedno
dítě a osm štěňat. Mládí mé bylo doopravdy velmi
pestré a ráda si na ně vzpomínám. Nemohu říci,
že jsem neužila všech radostí života. Prošla
jsem bouřnou školou různých svízelů a dnes jsem
čilá a zdravá jako za slunných dnů. Pamatuji se,
že jednou jsem se přilepila na nějaký lep a
přece vyvázla. Jindy opět hodili mne do piva,
nalitého na tácek a když myslili, že jsem
utopená, posypali mne solí. Nevím, proč to se
mnou dělali. Vím jen, že napřed mluvili o
politice, potom se zase takhle bavili. Sůl na
mne působila tak, že jsem obživla.“
„Něco podobného,“ řekla menší moucha, „zažila
jsem i já. Vlezla jsem do mléka, ve kterém byla
uvařena muchomůrka. Napila jsem se trochu a byla
bych pila dál, když jsem zpozorovala, že jedna
má sestra plave po hladině mrtvá. Rychle jsem
odletěla. Byla jsem trochu omámena, ale na
slunci, na té blahodárné záři, opět jsem se
vzpamatovala.“
„Och, slunce,“ vzdychla velká, „najednou
přestalo hřát. Na oknech objevily se naše
mrtvoly, pokryté šedivou plísní, která byla i na
skle. Ze všech přítelkyň a přátel, kteří se sem
uchýlili zbyly jsme jen my, které to přečkaly.
Těším se velice, až bude opět jaro.“
Menší moucha se najednou uděšeně podívala na
velkou družku a zvolala: „Toť hrozné, vždyť ta
strašná šedivá plíseň počíná se vám právě
objevovat na zadečku...“
„Vám též,“ vykřikla velká a obě lezly do kouta
stropu s myšlenkou na neodvratnou zkázu. |
