|
V dobách, kdy nebyla ještě taková svoboda tisku
jako dnes, za těch časů, kdy se ještě tiskopisy
konfiskovaly, což se dnes už nikde na světě
neděje, žil v zemi požehnané censor, který měl
vodu v hlavě.
Ze stanoviska lékařského byl tento censor
zajímavý tím, že počasí mělo jistý vliv na
rozpínání vody v jeho hlavě. A jako počasí, tak
i měsíc a slunce hrály důležitou roli v životě
censora, měníce objem vody v hlavě.
On sám jmenoval ten zjev přílivem a odlivem. Buď
mu vody v hlavě přibývalo nebo ubývalo, ale vody
měl v mozku stále dost.
Byl členem klubu, ve kterém byli zastoupeni
všichni ti, kteří s pohrdáním dívali se na lidi,
kteří v hlavě vody neměli.
„Klub idiotů“ stálo psáno nad dveřmi místnosti
klubové, a toho klubu byl pan censor předsedou.
Jako předseda staral se neúnavně o duševní
rozvoj členů klubu, a proto sám rád a velice
často přednášel členům, co jsou to censorové,
proč jsou censorové, proč censorové musí být, a
jak by to dopadalo, kdyby censorů nebylo.
Přednášky ty byly velice duchaplné, již proto,
poněvadž pan censor přednášel jen tenkrát, když
mu vody v hlavě přibývalo.
Do té duchaplné přednášky o svém vznešeném
povolání vplétal úvahy o pořádku na světě, úvahy
o státu a o dobrých občanech, proplétaje tyto
úvahy řadou aforismů, které sám skládal.
V každé své přednášce vyložil, že na světě jsou
lidé a zvířata.
Tuto větu dokázal, poukázav markantně na své
bytí.
Řekl, že lidé dělí se na dva druhy. Ti, kteří v
hlavě vody nemají, a pak lidé s vodou v hlavě.
Ve státě pak jedině vážnosti těší se tento
poslední druh.
Podal důkazy. Jmenoval sebe a ostatní členy v
klubu a pravil, že z těchto vážených občanů
nejoblíbenější jsou censorové, oblíbenější nežli
policajti a podobně, kteří těší se též oblibě,
ale přece ne takové jako oni.
„Každý censor,“ pravil, „ví o této oblibě, které
se těší, a je též na ni hrd.“
Vyložil pak, co má každý censor. Má hlavu, uši,
nos, ústa, ruce, nohy, krk, vlasy, vousy, pupek,
často pohlavní úd a někteří mají též mateřské
znaménko.
Od čtvernožců liší se tím, že ve většině případů
chodí po dvou, nemají tělesných styků se
zvířaty, mluví, kouří a pijí lihoviny a dbají o
čistotu tisku.
Každý censor má ponožky, čili fusekle,
podvlékačky, košili znamenanou svým jménem.
Kapesníků nepotřebují, neboť povinností každého
pořádného censora je, utřít si nos papírem ze
zkonfiskovaných tiskopisů.
Dále nosí každý censor kalhoty, pokud možná tak
ušité, aby nevzbuzovaly pohoršení. Nesmí být
tedy těsné, aby vzadu nepraskly, censoři nosí
dále vesty a kabáty, a to z toho důvodu, aby
měli na sobě něco, co by jim ani
nejzapřisáhlejší nepřítel nemohl vytknout. V čas
potřeby každý může měnit prádlo. Dále jsou zde
svrchníky, zimníky a klobouky. I těch každý
censor používá jako kdokoliv jiný. Proč jsou
tedy proboha lidé, kteří na censory plivají?
Položiv tuto otázku sám sobě, zodpověděl ji
bystře a vtipně ve své přednášce.
Proto, poněvadž ti lidé nemají vody v hlavě.
Člověk, který má vodu v hlavě, má mnohem
bystřejší rozum než bez ní. Vždyť říká se, že
voda tříbí rozum.
Úvahy censorů jsou proto mnohem vtipnější než
lidí bez vody.
A nyní podal pan censor důkazy ze své činnosti,
kdy oni lidé naivně něco otiskli, ačkoliv, kdyby
měli vodu v hlavě jako on, dávno by autora
článku vybičovali z redakce a zbičovaného
přivlékli znovu do redakce a hodili ho do
redakčního koše, aby se s ním ráno v
administraci zatopilo.
O tomto svém tvrzení podal následující důkazy: V
jednom časopise odvážili se vytisknout
následující větu: „Výkal netopýrů jest
hnědočerný“. Tu větu musel zkonfiskovat pro
hrubé porušení mravnosti. Každý soudný člověk
uzná, že slovo „výkal“ nehodí se do časopisu a
uráží mravnost dalekosáhlým způsobem. Čte-li
někdo slovo „výkal“, třebas „výkal netopýrů“,
vzpomene si na záchod, a poněvadž je rozhodně
nemravnou věcí, musí být co nejostřeji ten pojem
potírán.
A což nebylo jeho svatou povinností zkonfiskovat
následující verše: ,Je jaro plodné, láskou
všechno dýše ...“ Na první pohled by nikdo v tom
nehledal vybízení k činům, které veřejný stud a
mravnost uvádějí v pohoršeni. Rozebereme-li však
ty verše, tu padnou nám do očí slova: plodné a
láska. Tedy: plodná láska a jaro. On, censor, má
doma kocoura a kočku, a jakmile je jaro, tu ten
kocour a ta kočka, zkrátka on, censor, ví, co
chtěl ten básník říct tím plodným jarem a tou
láskou. Chtěl tím říct: Podívejte se na kocoura
a na kočku pana censora a dělejte tak jako ta
zvířátka.
A což případy, kdy byl nucen následující věty
zkonfiskovat z jiného časopisu: „Chudý muž
kráčel těžce po silnici, zatím co kolem něho
jela ekvipáž. Chudý muž podíval se v zamyšlení
za vzdalující se ekvipáží.“
Opět by někdo řekl, že jest to velmi nevinně
napsáno. Ovšem, ale čtěte mezi řádky. Slovo v
„zamyšlení“ zahrnuje přečin proti veřejnému
pokoji a řádu, poněvadž ten chudý člověk v tom
zamyšlení přemýšlel. O čem přemýšlel, sice v
článku nestojí, ale každý lehce si domyslí.
Jistě že myslel na to, aby na vůz vyskočil,
zabil lokaje, utloukl špinavou pěstí panstvo ve
vozu a zmocnil se jejich peněz.
A co říkají členové klubu této větě: „U nás je
127 600 kořalen a 18 200 škol. Na jednu školu
připadá 7 kořalen.“
Ctěné shromáždění! Co je ve škole kromě žáků,
učitele a lavic ještě? Kříž. A dále? Podobizna
mocnáře. A nyní přečtěte si ještě jednou
zkonfiskovanou větu: Na i školu připadá 7
kořalen. Chápete, že tím chtěli říct, že
panovník pije kořalku? Z toho důvodu jest to
zločinem urážky Veličenstva a zločinem urážky
náboženství, poněvadž je do toho podloudně
zatažen krucifix.
Přednášky pana censora o jeho činnosti vzbudily
všeobecný rozruch. Několik psychiatrů poslalo si
navzájem surové dopisy, poněvadž každý chtěl být
první, který dokázal, že je pan censor blázen
nebo blbec.
Všem těmto řečem učinil přítrž pan censor
následujícím prohlášením ve vládních novinách:
Vzhledem k neustálé rozepři pánů psychiatrů mezi
sebou, zdali jsem blázen nebo blbec, odpovídám
následující: Narodil jsem se s hlavou tak
velkou, že několik let dělal jsem olověného
panáčka, který vždy padne na hlavu. Správně mohl
tedy říct kterýkoliv z pánů psychiatrů, že jsem
padlý na hlavu. Tím nechci říct, že bych snad
zavrhoval název idiota. Tím zajisté bych
nejednal v zájmu našeho klubu, jehož jsem
předsedou. Proč ale mne nazývat bláznem nebo
blbcem. Říkejte mně tak, jak mně říká většina
lidí: ,Pane censore!’ Toto své prohlášení sám si
ve vládním listě konfiskoval a redaktora pohnal
před porotu pro utrhání na cti spáchané tiskem.
Od té doby se o něm říkalo, že je nestranný. I
počal si bedlivěji než jindy všímat „přímé
akce“.
Čert ví, co to bylo za lidi, kteří psali o
„přímé akci“. Nestačil jim konfiskovat články,
kde se objevila ta dvě slova. Nemusela být ani
vedle sebe, dokonce ani na téže stránce. Mohlo
být kupříkladu na první straně psáno: „Přímá
posloupnost nedá se dobře zjistit“ a na straně
následující: „Akce k zakoupení většího množství
akcií potěšitelně vzrůstá.“ On to ale vypátral.
Nedal se splést, že to na pohled nepatří k sobě.
Stejně jako byl nucen konfiskovat jeden
pětisetstránkový román pro následující věty: Eva
byla krásná, luštěniny jsou zdravé, nos je částí
hlavy, cizinec není v městě znám, sova jest pták
noční, úl přechovává včely, Václav byl sluha,
jáma je hluboká, elektřina je síla, Orinoko je
řeka, ruka ruku myje a jáma je hluboká. Když je
srovnáte v náležitém pořadu za sebou, dostanete:
Cizinec není v městě znám.
Eva byla krásná.
Nos je částí hlavy.
Sova je pták noční.
Orinoko je řeka.
Ruka ruku myje.
Jáma je hluboká.
Elektřina je síla.
Václav byl sluha.
Úl přechovává včely.
Luštěniny jsou zdravé.
Vidíte: Počáteční písmena dají větu: Censor je
vůl.
Jakmile se toto rozhlásilo, byl nazván
nemravným, neboť jest tomu tak, když někdo dá si
práci na pěti stech stránkách najít ojedinělé
věty inkrimované a složit tak, aby bylo možno
spisovatele žalovat.
A přece. Přiblížil se konec panu censorovi.
Jednoho dne dostal následující dopis:
Pánovi s vodou v hlavě!
Jakmile někde je zmínka o přímé akci, hned
konfiskujete. Nešťastníku! Vždyť přímou akci
provádíte již dávno. Vy chodíte na záchod,
abyste nepraskl, vy jíte, abyste nezahynul
hlady, vy pijete, abyste nezemřel žízní. Pane
censore! Jste-li člověkem, který skutečně
nenávidí přímou akci, zařiďte se dle toho!
Od té doby censor sesmutněl. On provádí přímou
akci! On, který konfiskoval tolikrát to proklaté
slůvko. Jí, chodí na záchod, pije a podobně.
A tu umínil si, že se zkonfiskuje. Nejedl,
nepil, nechodil na záchod, a když už to nemohl
vydržet, otevřel okno a skočil dolů z třetího
patra.
Zabil se, zkonfiskoval se v nové formě.
Krve z něho vyteklo jako z vola a z hlavy mu
vyteklo tolik vody, že se v ní kolemjdoucí starý
vysloužilec utopil ... |
