|
Náčelník černohorského kmene Aimbouamao, kulhavý
Ubereve, seděl za večera, kdy nejvíc štípe
moucha tsi, která píchnutím dobytek usmrcuje,
před svým palácem slepeným z hlíny a žvýkal
pomalu listy stromu neznámého dosud jména, neboť
všichni badatelé, kteří ten strom prozkoumali,
padli za oběť lidožroutským choutkám kmene
Aimbouamao, aniž by vzdělanému světu mohli říct
jméno toho stromu, jehož listy obkládal kuchař
náčelníka Ubereve roštěnou z ubohých badatelů a
učenců.
Kuchař Uberevův jmenoval se Mamtcemcgi, což
znamená „Jitřní paprsek“, a tento Jitřní paprsek
smažil na rožni nešťastné zajatce bělošské,
kterým jeho vladař dával přednost před masem
černochů.
Večer byl nádherný. Byl to jeden z večerů v
tropech, kdy z pralesů do vesnic nese větřík
řvaní divoké zvěře, která než odchází do křovin,
aby oddala se klidnému nočnímu spánku, požírá se
navzájem.
Z blízkých močálů kroužily jedovaté páry, které
u bělochů způsobují záchvat zimnice bahenní a
černochy uvádějí do zvláštního stavu opojení.
Dnes nerozčilily tyto páry ani za mák Ubereva.
Žvýkal dál pomalu listy a díval se tak smutně,
jako by mu nějaký do zlatová upečený cestovatel
temnou Afrikou náhle obživl a utekl.
„Musím si udělat pohodlí,“ řekl si po chvilce
přemítání, „snad potom přijdu na veselejší
myšlenky.“
Po této úvaze o pohodlí svlékl si plavky, které
byly jedinou částí jeho garderóby, plavky
pruhované barvou černou, bílou a červenou,
dědictví to po německém misionáři, který před
dobou dešťů podzimních šel hlásat slovo boží.
Ubereve žil z něho jen tři dny, neboť chudák byl
hubený.
Když si plavky svlékal, tu zasmušil se ještě
víc, neboť si vzpomněl na misionáře. Vzápětí
uznal za dobré zařvat na kuchaře.
Kuchař připlížil se pozpátku a po čtyřech. Byl
kopnut, až odletěl, čímž byl přijat k audienci.
Přijal tento důkaz pocty, s mlaskáním vstal a
poklonil se: „Přejete si, požehnaný Ubereve,
jehož dobrota jest dvakrát dvakrát dvakrát větší
než dvakrát dvakrát dvakrát tak veliké jezero
Ugreve jako dnes?“
Toto nesrozumitelné přirovnání přijal Ubereve s
milostivým pohledem, rázem však se zachmuřil a
řekl: „Ten misionář byl dobrý.“
„Z kuchařského stanoviska nikoliv, vaše
veličenstvo,“ řekl kuchař, „byl příliš hubený a
musel se tukem podlévat, jinak by se byl
připálil.“
„Měl maso tak křehké, Mamtcemcgi,“ povzdechl
náčelník Aimbouamaův, „zrovna se na jazyku
rozplývalo.“
„Kdyby byl tučnější, pak by vaše veličenstvo
vidělo, co bych byl udělal. Byl by tisíckrát
chutnější než ten anglický cestovatel a stokrát
chutnější než onen kupec arabský. Dávám skromný
návrh, vaše veličenstvo, chytíme-li příště
misionáře, dejme ho důkladně vykrmit!“
„Biskup1 z misionáře je tvůj,“ řekl
vlídně Ubereve, a oči náčelníka Aimbouamavů
pohlížely s nadějí na kuchaře Mamtcemcgiho.
Byla to velká slavnostní chvíle, když přivedli
před Ubereva jednoho krásného dne opět po
dlouhém čase chyceného misionáře. Byl to muž v
nejlepších letech, vyhublý ale dlouhým strádáním
až na kost. Tento misionář znal skupinu
afrických jazyků Mba, ku které patřil i jazyk
Aimbouamaoů. Byl rozšafný, dovedl s černochy
zacházet a jeho jedinou radostí bylo křtít lidi.
Tento sport prováděl důsledně. Nelekal se
ničeho. Byl to sportovec, který necouvne před
žádnou překážkou. Zavazadla jeho byla skromná.
Kříž, růženec, bible, Tomáše Kempenského čtvero
Knih o následování Krista a Utrpení a životy
svatých. Kromě toho mluvnice a slovníky jazyků
Mba, lahvička rumu, pár čistých onucí, jeden
špinavý kapesník, doporučení biskupa v Kolíně
nad Rýnem, pas vidovaný konsulem britským na
ostrově Zanzibaru a seznam pokřtěných černochů.
Šaty jeho byly rozbité, kalhoty prokousané od
termitů, neměl vesty a jeho kabát podobal se
rozstřílenému praporu. Zatím co se dělili o jeho
dva domorodé sluhy, pravil misionář vlídně se
usmívaje k Uberevemu: „Mějž zalíbení v
nejsvětější Trojici.“
Ubereve hleděl na zajatce labužnicky a nechal ho
mluvit. Jaký je pěkný, a což až bude vykrmen.
Jaký bude chutný ten německý misionář. Zatím
misionář mluvil dál v této choulostivé situaci:
,,Připomínejž často sobě: Nebývá nasyceno oko
hleděním, aniž ucho slyšením naplněno bylo.
Přičiň se tedy, bys odvrátil srdce své od
milování věcí tělesných a sebe povznesl k věcem
neviditelným.“
Ubereve ale neodvrátil oka od misionáře, který
byl pro něho onou věcí tělesnou. Ať mluví dál!
Budeme ho hezky krmit masem antilop a kaší z
gizboabů.
„Marnost jest vezdejší život na mysli míti, k
věcem pak budoucím nepřihlédati. Marnost jest
tělesným žádostem po vůli býti a po věcech
dychtiti, pro kteréž pak těžký trest musí být
snášen,“ bylo dál slyšet kázání chyceného
misionáře.
Ubereve viděl v duchu, jak vykrmený misionář má
kypré tvary. Poplácal vlídně zajatce po zádech a
poručil, aby ho svékli a odvedli do jeho paláce,
kde bude krmen do té doby, dokud o jeho konečném
osudu nerozhodne umění kuchařské pana
Mamtcemcgiho.
Náčelník Ubereve trávil nyní celé dny u
misionáře, který vůčihledě se spravoval. Sluha
boží považoval vlídné přijetí za prst Páně, aby
nyní snažil se všemožně přivést pohanského
hostitele do lůna církve. Proto celé dny kázal
náčelníku, který na něm v pravém slova smyslu
mohl oči nechat.
„V tomto životě, milý synu,“ káže německý
misionář, „nikdo není před pokušením bezpečen.“
„Jak mu sílí stehna,“ myslí si v duchu Ubereve a
praví k misionáři: „Otoč se, miláčku...“
Misionář vůčihledě sílí. Antilopí maso mu
svědčí, i kaše z gizboabů a přitom uvádí Ubereva
do křesťanství.
„Synu, opusť sebe samého a najdeš mne. Pravý
prospěch člověka záleží v sebezapření. Synu!
Častokráte se člověk pro věc, kterou žádá,
náramně pachtí; když ji ale obdržel, jinak o ní
smýšleti počíná dle Hospodina, tyť vždycky jsi
tentýž a na věky zůstáváš!“
Ubereve plácá misionáře po zádech. Jaká to bude
roštěná! Misionář mluví o pohanech, kteří budou
se v pekle smažit.
„I misionáři přicházejí do pekla?“ ptá se se
zanícením, slyše o smažení Ubereve.
„Nikoliv, můj synu, sluhové boží přijdou do
nebe, kde budou se radovat spolu s těmi, které
obrátili na víru Kristovu.“
A misionář napije se mléka divokých koz, které
ho činí tak pěkně masitým, a pokračuje ve
vypočítávání výhod, jež mají pokřtění.
„Pokřtěnému,“ praví, „vše se zdaří, co podniká,
dej se pokřtít, milý synu.“
Kývá souhlasně Ubereve. Jak už hezky ten Němčík
sesílil, už není ho víc třeba krmit!
„A až tě pokřtím, pak hostinou oslavíme tvůj
křest, milý synu Ubereve.“
Zas kývá hlavou Ubereve a usmívá se labužnicky.
Dá se pokřtít a oslaví svůj křest hostinou...
*
A za tři dny první křesťanský náčelník kmene
Aimbouamao, kulhavý Ubereve, slavil svůj křest,
při kterém hostil nejlepší svého kmene roštěnou
z misionáře, který ho před čtyřmi hodinami
pokřtil.
„Tohle křesťanství jest dobrá věc,“ poznanenal
kuchař Mamtcemcgi, pochutnávaje si na slíbeném
biskupovi z misionáře ...
„Ano,“ řekli plnými ústy nejlepší z kmene
Aimbouamao.
1) Biskup, církevní hodnostář, a jinak jako u
husy ona část těla, kde končí kříž. |
