|
Poslední dobou utrpěl jsem nenahraditelnou
ztrátu. Zemřela mně teta, kterou jsem neznal,
ale která patrně mne znala až příliš dobře, a
proto mi odkázala pět ročníků časopisu ,,Růže
dominikánská“, orgánu to růžencového bratrstva.
Jaký účel mohl sledovat ten odkaz? Zajisté že
účel polepšující. Neboť v jednom z ročníků těch
stojí psáno: „O, kéž tedy nábožného čtenáře
časopisu toho pravá svatá a obživující víra k
rozjímání povzbudí, tu my se budem dle ducha
církve modliti, a ač ještě na světě v prachovém
obalu putujeme, stanem se s dokonalou svatou
obcí chvalozpěvem. Dle toho horlivě čtemež Růži
dominikánskou, a když se v ní náležitě čisti
naučíme, naučíme se také dle vyřčení sv.
Augustýna náležitě živu býti, a kdo náležitě
živu býti umí, utěšeně též umře.“
Ach, dobře, teto! Tys nechtěla, abych umíral
neutěšeně! Čtu Růži dominikánskou, zastavuji
lidi na ulici a ptám se: ,,Četl jste Růži
dominikánskou?“ Do hospody již nechodím a večery
trávím nábožným rozjímáním a četbou dobrých
časopisů, jako je ,,Sv. Vojtěch“, „Kříž“ a
„Marie“, „Sv. Čech“, „Sv. Meč“, „Vlastenec“,
„České Květy“3 a jiné.
Čtu všechno! Povídky, básně, říkáníčka, čtu i
Rajskou zahrádku. Potoky slzí se mi derou z očí.
Čtu v jednom z těch časopisů povídku:
Zhovadilec. V jedné obci na Moravě žil lotr,
který na Velký pátek chtěl uspořádat vepřové
hody. Za tím účelem šel zapíchnout svého
vepříka. Když vepříka svazoval, tu dopustil se
několikrát zločinu rouhání.
Nebe se ovšem na zhovadilce nemohlo dívat. Trest
přišel vzápětí. Zhovadilec vrazil si nůž do
srdce, byl na místě mrtev a vepřík vesele utekl
na faru.
Co krásy je nahromaděno v jiné povídce: Boží
mlýny. Motto: „Boží mlýny melou pomalu, ale
jistě.“ Na střeše kostela pracovali tři
pokrývači. Katolík, evangelík a bezvěrec. Stalo
se, že najednou Bůh tomu chtěl, aby se zřítili k
zemi. A tu se stalo, že bezvěrec zabil; se,
evangelík zlámal si nohu a ruku a katolík zůstal
úplně bez pohromy. Evangelík, jakmile to uviděl,
přestoupil na katolickou víru.
V jiné povídce líčí se, jak blesk udeřil do
skupiny dělníků. Kdo z nich byl socialistou, ten
byl popálen. „Bohu díky,“ praví spisovatel,
„mezi dvaceti byli jen dva socialisti.“ Jak
vidět, zde to se socialisty dopadlo ještě dobře.
Zle to dopadlo s jedním socialistou na vsi,
který šel kolem faráře a nepozdravil ho. Mrtvice
učinila konec jeho životu.
Mrtvice, prozřetelnost a blesk. To jsou oblíbené
závěry zejména ve Sv. Vojtěchu Nahrazuje to
inkvisici. Ale poněvadž církev nechce zůstat
pozadu, dal nedávno jeden katolický spisovatel
přejeti nevěrce automobilem. Člověk se od
takových zajímavých článků nemůže odtrhnout. Čte
i úvahy, jako: „Je urážka proroka Eliáše
zločinem rušení náboženství ?“ Odpověď lehká.
Zajisté. Je to tak logické, že prorok Eliáš
stojí za šest měsíců v kriminále. Dříve na to
byli medvědi.
Ovšem dlužno konstatovat, že přece jen jsou
lidé, kteří přicházejí k náhledu, že dříve vedli
hříšný život, a kterým stačí důkaz o zázracích,
že ihned vrátí se do lůna církve. Jako v té
povídce: „Jak se žid Kraus stal katolíkem“.
Tento chlapík nevěřil, až ho přesvědčil farář.
„Vy myslíte, že zázraky nejsou, tak se
podívejte, pane Krausi,“ řekl farář, „jednou v
pátek viděl jsem malého hocha, jak jedl vuřta
před jedním domem. To mne ovšem dojalo, že jsem
se počal modlit: „Pane bože, ty vidíš tu
zhovadilost, jak se jí v pátek maso. Pane bože,
dej, ať ten dům na toho ničemu spadne.“ Ale
najednou jsem si vzpomněl, že ten ničema je
příliš malý, než aby snad věděl, jak strašný
hřích páše. Proto jsem se počal modlit ještě
vroucněji: „Pane bože, odpusť mu a nedej, aby
ten dům na toho malého hříšníka spad!“ A vidíte,
pane Krausi, bůh vyslyšel mou modlitbu a ten dům
nespadl na toho chlapce. Věříte již v zázraky?“
„Věřím,“ odpověděl zahanbeně Kraus, a netrvalo
to dlouho, přestoupil na katolickou víru.
Jak vidíte, stačí podle těch náboženských
povídek velice často jen dobré slovo. To slovo
napraví i vzbouření. Tak v povídce „Slovo včas“
v Růži dominikánské. Dělníci pracovali na jednom
panství za dvacet dva krejcary denně. Najednou
jim to bylo málo, vzbouřili se a táhli na
majitele panství. Majitel panství ale řekl ke
vzbouřencům: „Lidičky, nebijte mě, já vás z toho
vyvedu, pojďme na hřbitov.“ Na hřbitově změřil
hrob chudého dělníka, který nedávno zemřel.
„Lidičky,“ povídá, „ten hrob je půl třetího
metru dlouhý, a teď půjdeme k mé hrobce.“ Měří
metrem hrob. „Lidičky,“ povídá, „můj hrob je
také půl třetího metru dlouhý jako hroby vaše.
Jděte tedy klidně domů, neboť vidíte, že po
smrti jsme si všichni rovni.“ Dělníci ovšem
uposlechli, odprosili majitele panství,
pracovali za dvaadvacet krejcarů denně a těšili
se na smrt, která vyrovná majetkové protivy.
Jak vidíte, luští katolický tisk tak lacino
sociální otázku, že se člověk od těch časopisů
odtrhnout nemůže. A maně člověku na mysl se dere
čtvero otázek:
I. Což by bylo z pokolení lidského bez
katolického tisku?
II. Což již pomocí katolického tisku z něho
jest?
III. Co by z něho ještě pomocí katolického tisku
býti mohlo?
IV. Co z něho pomocí katolického tisku zajisté
ještě bude? Končím básní od knížete z Hohenlohe,
duchovního rady biskupství bamberského:
Odpustil jsi hříšné ženě,
slyšels lotra utěšeně,
tak i já se mohu těšiti,
nejsem hoden smilování,
ale račiž pro mé lkáni
věčného mne ohně zbaviti.
Pročítáme-li katolickou četbu, ať v próze, či ve
verších, seznáme, že sedmileté dítě dovedlo by
redigovat celý katolický tisk.
3) Ne „Květy“ Vladimíra Čecha, ty nečtu,
poněvadž do nich nepíše páter Podlaha. |
