O katu

Kulturní obrázky

Nevíme určitě, v jaké hodnostní třídě nalézá se vídeňský kat, jen tolik je jasno, že má větší příjmy než učitel na začátku své kariéry. Vykonávání trestu smrti je totiž mnohem cennějším vychovávacím prostředkem než učit abecedě. Z tohoto důvodu netřeba v katech ctít inteligenty a vzdělané lidi, možno v nich ctít však úředníky výkonné moci a chovat se k nim s úctou a vážností vyplývající již ze samotné jejich hodnosti. Je vskutku rozkoší psát roku 1908 o vídeňském katu. Nelze tak nečinit bez radostného a milého dojmu. Zpátečníci se domnívají totiž, že tak zvané řemeslo katovské nemohlo by dnes ve století dvacátém existovat. Příjemně však působí, že v době, kdy vynalezena letadla, člověk nezřekl se ještě úplně středověkých zvyků a že věšení patří dokonce k rozlušťování politických sporů.

Zabaveno

Ale radostné rozechvění německého lidu prchlo, jako beznadějná přání katových holomků na spropitné. Nebylo nikoho, kdo by se dal pověsit, a zatím co v Andalusii na útraty státní zabíjejí býky, zde nezabili nikoho.

Kat přijde o diety a s ním jeho holomci. A to je za nynější drahoty povážlivá věc. Vídeňský kat, než jel do Prahy, slíbil ženě zimní kožíšek.

„V Praze klid,“ telegrafuje kat své paní manželce, „s kožíšku sešlo.“

A jeden z jeho holomků slíbil nevěstě zlatý křížek na krk. Také s toho sešlo.

Právě však člověku napadá, zdali tím názvem „holomek“ nedopustil se v nynějších pohnutlivých dobách něčeho trestného. Jisto je, že možno užít slova - pacholek. A jsou to opět nynější nejisté časy, kdy by leckdos mohl ona slova vztahovat na sebe a vyvodit si z toho důsledky.

Proto je nejlepší užiti slova „asistent c. k. popravčího“, čímž ošklivé slovo „kat“ je nejlépe vystiženo s přídavkem „c. k.“.

Je to člověk příjemného zevnějšku, na němž středověkého není nic než jeho úřad. Je stejně úředníkem státním jako úředníci policie, politických úřadů, je úředníkem manipulačním. Kdo se ho dotkne, není, jako ve středověku, vyvržen z lidské společnosti. Stane se tak jedině tomu, koho on se dotkne ve vykonávání svého úřadu. Možno proto bez obavy hrát s vídeňským katem taroky, což je mnohdy přáním bezvýznamných jednotlivců toužících po společném soužití a styku s osobami zvučného jména.

Rakouský c. k. popravčí ve století dvacátém může se oženit třebas s princeznou. Má právo volební aktivní i pasivní a může se stát poslancem a po případě i předsedou sněmovny.

Vídeňský kat neprodává sádlo z oběšenců jako kati středověcí, mlčky jenom přihlíží, když hosté u popravy štípají třísky ze šibenice pro štěstí.

Rakouský c. k. popravčí není žádný silák; zakrucuje krk jedině svázaným a již pověšeným nešťastníkům, jest citlivé povahy a pronášívá ku svým obětem slova útěchy.

Ve středověku by nemohl existovat pro svou jemnou povahu. Hodí se jedině pro století dvacáté, kdy násilné ukončování lidského života děje se se zvláštními ohledy se strany úřadů.

Jedna jen věc ztrpčuje život rakouskému c. k. popravčímu. Není zde organisace, která by hájila zájmy katů za nynějších špatných poměrů.

Vídeňský kat v samém očekávání věcí budoucích nemá času na vypracování stanov rakouského svazu c. k. popravčích, proto přijmi, milý příteli, tento nepatrný pokus o vypracování stanov.

Zabaveno