I
Jednoho dne se stalo, že si vláda vzpomněla na
královské uherské lesy na Maguře, ke kterým se
doposud chovala macešsky.
Myslím, že byli tenkrát ve vrchní správě
královských statků sentimentálně naladěni, když
se rozhodli, že potřebují ty hvozdy opatrovníka.
Proto poslali tam nahoru Ďulu Ragáse,
královského myslivce, který doposud hlídal
státní revíry v Miškolci.
Seděl právě při víně v kasině a bavil celou
společnost vypravováním o svém nejnovějším
dobrodružství, které zažil s cikánkami za
potokem. Hádaly mu z ruky, že odejde, aby se
vícekrát nevrátil. Líčil, že za toto pěkné
proroctví dal staré cikánce starý půlzlatník.
Zmínil se pak mimochodem, že pak šla s ním jedna
mladá cikánka a že se přitom nejednalo o žádné
hádání z ruky.
Byl by jistě nastínil dále krásu mladé černooké
dívky, kdyby byl pro něj nepřiběhl hajný, že
přijel vrchní inspektor správy státních statků a
že čeká na něj v myslivně.
Tak se Ďula Ragás dověděl z úst samotného
inspektora státních statků, že se jim zželelo
opuštěných lesů v Máguře a že jest jmenován
královským vrchním myslivcem tam nahoře v
Začaljanské dolině. Tázal se ho též, zdali mu
stačí dva měsíce na to, aby uvedl zde všechno do
pořádku a oženil se.
„Jak to, prosím?“ tázal se polekaný pan Ragás.
„Víte,“ řekl inspektor otcovským hlasem, „nechci
vás nijak těšit. Doufám, že máte tolik
statečnosti, abyste si beze všech iluzí dobře
uvážil svou situaci.“ Mluvil velmi laskavě o
tom, jak není naděje, že by se kdy dostal z těch
vrchů. Kromě toho třeba vzíti v úvahu, že v tom
pralese nenajde se živé ženské duše. Kdo se tam
dostane, je odříznut od světa. Státní správa
upraví mu tam pěkné, pohodlné sídlo v jednom
opuštěném hajduckém srubu, přidá mu k ruce dva
hajníky a Začaljanská dolina opět oživne. V létě
může chovat ovce a objednávat si knihy. V zimě
zapadne všechno sněhem, žije se ze zásob. „V
krbu praská oheň,“ pravil poeticky, „a tu vám
doporučuji mít na klíně mladou ženušku.“
„Dobře,“ řekl zdrceně pan Ragás, „koho si mám
ale vzít?“
„Bohužel, v tom vám poradit nemohu, to je věc
čistě soukromá. Ožeňte se, s kým chcete, ale
musí to být nějaká statečná žena, poněvadž není
vyloučeno, že na vás nepřijdou se starými
ručnicemi hajdamáci. V Karpatech už nám
zastřelili tři královské myslivce. Ovšem,“ dodal
ten utěšitel, „že se to nemusí opakovat v
Maguře. Magura nejsou Karpaty. Neznám sice
tamější lidi, ale nemusíme hned si o nich myslit
to nejhorší. Jste velmi schopný člověk a hodíte
se zcela dobře do té divočiny. Představte si, že
jsou tam vlci, divoké kočky, rysové, černá zvěř
a medvědi. Známe, že se ničeho nebojíte. Dělat
nemusíte nic než ty hvozdy opatrovat a to je
krásná věc.“
„Představte si,“ pravil pan Ragás, „že by vás
tam přeložili, co byste dělal?“
Inspektor rozpačitě řekl, že on je starý člověk
a že se pro takové věci nehodí. „Myslím,“ řekl
rozčileně, „že bych se zastřelil. Vy jste však
mladý muž, který má v těch hvozdech budoucnost.
Půjdu k ministrovi vnitra a pojmenujeme vás
ředitelem těch lesů. Přidáme vám pět tisíc
korun. Musíte být přesvědčen, že bude to idyla.
Ožeňte se pěkně a hlavně naučte hrát ty své
hajníky šachy. Když v zimě po tři měsíce
nemůžete ven pro bílé sněhové hradby, bývá
dlouhá chvíle. Také si můžete zaopatřit klavír.
Můžete být opilý každý den, ale hlavně ty šachy
a manželka. Vezměte si s sebou také karty a za
dva měsíce ať jste v Začaljanské dolině.“
Toho dne měl jeho hajný zlou vojnu. Pan Ragás
křičel, že všechno postřílí, jeho, sebe, celý
Miškolec. Pak odběhl do kasina, kde u lahví
heďaljského samotoku seděli až do čtyř hodin v
noci. Po čtvrté hodině přitáhli pak páni z
kasina před miškolskou radnici a jednohlasně
vykřikli: „Dejte ženu panu Ragásovi!“
Notář odvlékl si pana Ragáse domů a objímaje ho
na chodbě, citlivě řekl: „Bratře Ďulo, víš co,
já ti dám svou sestřenici Zošku. To děvče se
nikoho nebojí. Jednou na Rábě vytáhla z vody
tonoucího zákopníka. Ani bys nevěřil, že je tak
statečná. Ona ti má modré oči, víš, takové
komické a to je švanda.“
Dal se do smíchu a ještě na posteli smál se a
říkal: „Bratře Ďulo, ona ti má takové komické
modré oči, to ti je legrace a na Rábě vytáhla
zákopníka, to ti je švanda. A hezká je. To je,
švagře, legrace.“
Když pak druhého dne uviděl v Rimavské Sobotě,
kam zajeli, pan Ragás ty modré komické oči
slečny Zošky, počal je mít rád.
Za týden nato šel s ní alejí vrb u Rimavy říčky
a počal rozhovor o tom, že jaktěživ neviděl tak
vysokou, pěknou kukuřici jako letos. Pak mluvil
něco o hruškách, o moruších a ukončil to
radikálně slovy: „Dovolte, slečno Zoško, nešlo
by to nějak udělat, abych si vás mohl vzít za
ženu?“
„Počkejte, já si to promyslím.“ Obešli celou
Rimavskou Sobotu a když tak šli mlčky přes
hodinu, slečna Zoška se zastavila a řekla:
„Myslím, že to půjde.“
„To jsem rád,“ zvolal pan Ragás a za dva měsíce
v Začaljanské dolině seděla mu ona na klíně u
krbu zcela v intencích pana inspektora správy
královských statků.
Za čtvrt roku nato počala se paní Zoška nudit a
vzpomínala na jasné, světlé roviny u Rimavy,
ozářené žhavým sluncem, které zlatí zrna
kukuřice.
II
Začaljanská dolina nebyla tak liduprázdná a
pustá. Na druhém jejím konci udil ovčí sýr nad
ohništěm Ondřej Taraščuk, zatímco před jeho
sroubenou chatrčí provaloval se líně velký černý
ochočený medvěd Míša.
Nebyl Míša odtud z Magury a mohl by vyprávět o
sobě pravou odyseu. Narodil se pod Popadijí v
Lesních Karpatech, v těch velkých, divokých a
čarokrásných lesích, kde je za nocí slyšet
tajemné houkání a kde není silnic, není cest.
Jednoho dne si vyšla s ním matka na procházku a
potkala jednoho z těch divokých synů Lesních
Karpat. Medvíděti bylo osm měsíců a byl to již
krásný mladík. Setkání to mělo za následek, že
medvídě osiřelo, neboť onen muž zabil mu matku
tesákem.
Podařilo se mu utéci a prožilo pak zlou zimu v
nejsevernější části Lesních Karpat. Uznalo za
dobré odebrat se o kus dál s nadějí, že v jiných
lesích bude to lepší.
Proběhlo i Spišskou stolicí, Tornu i Abau,
protlouklo se i gemerskými lesy, potloukalo se i
po Tatrách a přešlo do Magury.
Jednoho dne slezlo z hor do Začaljanské doliny a
v noci oblehlo košiár s ovcemi i chatrč
Taraščukovu s nejasnou nadějí, že se dostane na
jeho ovce. Usnulo slabostí v strašném mrazu a
tak je ztuhlé našel Ondřej Taraščuk. Odnesl je
do jizby k ohništi a vyšel ven, aby si nabrousil
na kamenu nůž, hodlaje medvídě stáhnout.
Jaké bylo jeho překvapení, když se vrátil a
černý velký kotouč chlupů najednou se počal
protahovat. Pak vstalo a batolilo se kolem
ohniště a přátelsky mručelo. Když očichalo
všechno, sedlo si vedle překvapeného Ondřeje a
směšně se na něho dívalo.
Ondřej Taraščuk dal se do smíchu nad tak
komickým hostem a hodil mu jednu placku z otrub
a poplácal hosta po zádech. Medvídě placku
snědlo, snědlo i druhou a zcela podomácku počalo
si upravovat u ohniště svůj kožich. Pak si lehlo
k nohám Ondřejovým a usnulo jako
nejspravedlivější tvor v největším bezpečí.
A Ondřej Taraščuk se smál, až to bylo slyšet do
Začaljanské doliny. Od té doby byli ti dva
přáteli. Rozumělo, že mu v delším kázání
navrhuje, aby se chovalo slušně a vystříhalo se
všeho, co by mohlo zkalit jejich přátelský
poměr.
Taraščuk měl také nejasné vědomí, že je křesťan,
aspoň mu tak říkal jeho otec, kterého pochoval
na jednom vršku a na hrob snesl pracně přes léto
mohylu. Vzal tedy jednoho dne, když sněhy
roztály, medvídě a odnesl je k začaljanskému
potoku, kde je pokřtil, při čemž se modlil:
„Nejslavnější velkomožný Bože! Prosím tě o to,
abys vzal na vědomí, že se tento macek jmenuje
Míša a prosím tě, aby se mně vydařil ku tvé i mé
spokojenosti.“
Míša se mu také vydařil. Chodil za ním jako pes,
potloukal se volně v okolí a nepůsobil mu
žádných starostí. Živil se čistě jen stravou
rostlinnou, až na nějakého toho divokého
králíka.
Vždy ráno upravoval si toaletu a pak se šel se
svým přítelem podívat do košiaru na ovce. S těmi
žil v přátelském poměru. Někdy se křížkoval s
Ondřejem a tak prožívali oba v pralese
nejpěknější chvíle. Chodíval s ním i na lov a
tak se jednoho dne stalo, že v lese pod Zubrinou
potkali jednoho hajníka pana Ragáse, Vazilu,
Slováka ze Spiše.
Vazila toho dne přiběhl k srubu pana Ďuly Ragáse
a vpadl do pokoje, kde u klavíru zpívala paní
Zoška jednu ze smutných romancí z doby krále
Matyáše. Vrchní královský myslivec šel na
obchůzku k řece Popradu a mladá paní byla sama s
nejasnými tužbami a touhami v této samotě.
Představte si, že již pětkrát zívla.
„Velkomožná paní,“ zvolal uděšeně Vazila,
„medvěd a muž.“ Pak se posilnil douškem pálenky
z čutory a rozhovořil se o svém podivném
setkání.
Paní Zoška vstala a řekla jen: „Pojď mně ukázat,
kde jsou.“
A toho dne uviděl Ondřej Taraščuk poprvé ve svém
životě modré oči. Nerozuměl, co mu povídala,
usmíval se rozpačitě, když hladila medvěda. Pak
řekl večer k Míšovi: „Že se ti, Míšo, líbily
modré oči velkomožné paní?“
Paní Zoška naproti tomu si večer řekla: „Nagyon
szép, opravdu krásný člověk.“
Kdyby byl mlčel, nemuselo se stát, že jednoho
dne řekl podivným hlasem pan Ragás k paní Zošce:
„Dnes, má drahá, jdu na medvěda.“ Když se za
dlouhé čtyry hodiny vrátil, řekl k ní velmi
vlídně, že jednoho zastřelil a druhý že mu
utekl. Bylo to pravda. Míša utekl do vrchů
Magury. Za několik dní nato nevrátil se pan Ďula
Ragás ze své obchůzky již do svého srubu. Zmizel
beze stopy navždy.
Když jsem jednou přišel pod Dobšinu, ukazoval
mně pan Mikleš, známý po celém kraji, že zabil
již tucet medvědů, velkou čerstvou kožešinu
medvědí.
„To mně, prosím, vysvětlete,“ řekl, „když jsem
tohoto medvěda vyvrhl, našel jsem v jeho žaludku
zlatý kroužek, patrně snubní, ve kterém bylo
vyryto: Zoška 19 8./VII. 09.“
III
Začaljanská dolina nebyla opravdu tak nudná.
Paní Zoška shledávala, že se v ní žije dokonce
příjemně a že ti dva sousedé jsou roztomilí.
Začaljanská dolina byla tichá a mlčenlivá.
Vazila si mohl z toho vzít příklad a nemusil by
dnes říkat: „Ach vy má prokletá ústa, ty můj
ničemný jazyku. Proč jsem já všechno vyžvanil
panu Ragásovi?“ |
