O nešťastném policejním řediteli

Na pana policejního ředitele shrnulo se tolik neblahých událostí, že byl z toho celý nešťastný. Předně vyhotovil osobně pas do ciziny jednomu defraudantovi, na kterého vydal zatykač, za druhé, když byla nalezena mrtvola novorozeněte, místo po matce dal omylem pátrat po otci. Byl z toho celý zoufalý a opil se v jedné restauraci a odešel do nějaké podivné hospody. Pak se pamatoval jedině na to, že vyšel s nějakými pány ven do tmavé noci, a ti že ho prosili před jedním klenotnickým krámem, aby dával pozor, a když uslyší přicházet hlídku, aby kýchl. Dobře se již na všechno nepamatoval. Ráno se probudil doma a našel v kapse kabátu osm zlatých prstenů, troje hodinky, nějaký náramek a tucet granátových jehlic do kravaty. Za hodinu na to přišli mu hlásit, že v noci vyloupili neznámí pachatelé klenotnický krám na hlavní třídě a přihlásil se také poškozený. Noviny tenkráte psaly, že týž obdržel druhý den nato poštou bedničku, ve které našel osm zlatých prstenů, troje hodinky, náramek a tucet
granátových jehlic a že policejní ředitel poslal detektivy do Itálie. To bylo pravda, poněvadž se upamatoval, že ti páni, kteří ho postavili ku klenotnickému krámu, mluvili něco o Hamburku.

Z tohoto je vidět, že můžeme směle mluvit o nešťastném policejním řediteli, o muži ubohém, kterého se držela smůla jako klíště.
Jedno neštěstí za druhým ho pronásledovalo vytrvale. Kam šlápl, tam tráva nerostla. Posledně na zimu pustil na svobodu jednoho zloděje, který se přiznal, že vykradl vilu za městem.

Propustil ho po této úvaze: „Teď je zima. Ten darebák rád by se dostal do tepla a stát aby ho živil. Nejlépe bude, když budeme uvažovat o jeho nevině.“

„Poslyšte, příteli, nemýlíte se,“ řekl ku zloději, „byl jste to skutečně vy, který se vloupal do té vily? Nemohl to snad být někdo jiný?“

„Prosím, milostpane, když mne chytli právě pod okny.“

„Dobře, a což nešel jste snad náhodou na procházku kolem?“

„Šel jsem za živobytím, milostpane.“

„Dobře. Vy jste tedy neměl v úmyslu se tam vloupat, včera jste říkal, že ano.“

Zloděj se poškrábal za uchem: „Tak jsem to tedy já nebyl.“

„Pak vás ale zde nemůžeme potřebovat, příteli,“ pravil policejní ředitel a rozkázal, aby byl propuštěn ihned na svobodu. Vznikly z toho ovšem debaty. Pravilo se, že předně ho chytli, když vylézal oknem, za druhé, že našli u něho paklíče, za třetí, že našli u něho ranec peřin, který vyhodil oknem z vily a na který právě chtěl seskočit.

„To ještě nic nedokazuje,“ pravil nešťastný policejní ředitel, „pakli však je vinen, zmizí teď ze země a ztratí se v cizině. Zde bychom ho dali zavřít na dva roky a on by kradl potom dál. Takhle však bude krást za hranicemi a stát ho nemusí předtím dva roky živit.“

Snad se pamatujete, co bylo již všechno provedeno v tomto roce. Je toho velká spousta a mezi těmi všemi případy kriminálními plave nešťastný policejní ředitel jako kapr, který se již obrací břichem nahoru.

Zajisté, že víte o tom, jak našli za městem v bramborovém poli kufr, ve kterém našli rozsekanou mrtvolu. Kufr ležel v poli tři neděle. Četník šel kolem něho šedesátkrát, až konečně to oznámil a při výslechu udal do protokolu, že čekal, zdali si někdo pro kufr nepřijde.

„Považoval jsem pohozený kufr v brambořišti za věc zcela obyčejnou, věc, která jest, abych tak řekl, na denním pořádku. Nebyl bych si kufru ani všiml, ale upozornil mne naň ošklivý zápach, který z kufru vycházel. Byl jsem toho názoru, že v kufru se nachází zdechlina krávy, kterou někdo do kufru vecpal, aby ji nemusil dát zakopat pohodným. Chodil jsem tedy po tři neděle kolem kufru a čekal, zdali nepřijde majitel krávy podívat se, co se s ní stalo. Když nepřicházel, dal jsem kufr odvézt na četnickou stanici, kdež jsme místo krávy v něm našli mrtvolu. Soudím alespoň, že to mrtvola byla, neboť vysypali jsme hlavu, ruce a nohy. Bylo to všechno velmi podezřelé. Rozsekaná mrtvola v kufru ukazuje na vraždu. Lidi se alespoň takovým způsobem nepochovávají. Jakmile jsem zjistil tyto okolnosti, ihned jsem uznal, že jest to záhadné.“

Nešťastný policejní ředitel pročítal už po desáté podrobnosti z protokolu s obezřetným četníkem, který díky své prozíravosti tak brzo objevil tento tajemný případ. Jeho pracovnou procházeli detektivové jeden za druhým, vodíce s sebou podezřelé lidi. Zatkli čtyři sta mužů, žen a dětí. Všechno to řvalo a klekalo na kolena před policejním ředitelem, který laskavě plácal nešťastníky po zádech a říkal každému:

„Jen se vzpamatujte, ještě nevisíte.“

Pak přicházeli náčelníci detektivů s různými návrhy, které měly ten výsledek, že další celé řady podezřelých osob byly schytány.

Policie vydala návěští, ve kterém slibovala odměnu 500 K každému, kdo něco o tom ví.

Byl to výborný trik. O vraždě ví nejlépe vrah, přijde si tedy pro 500 K a bude zatčen. Pak detektivové pátrali po lidech, kteří nemají kufr, a vodili je opět před policejního ředitele, který musel je těšit svými laskavými uklidňujícími slovy:

„Jen, se vzpamatujte, ještě nevisíte.“

Tak to trvalo týden. Nešťastný policejní ředitel celé noci nespal a přemýšlel, jak přijíti tomuto případu na kloub.

Konečně přišel jednoho dne celý růžový v dobré náladě do své pracovny a dal si tam zavolat všechny úředníky a detektivy.

„Milí pánové,“ pravil k nim, mna si ruce, „byli jsme poslední dobou velice vzrušení případem, který jest však velice jednoduchý. V kufru v brambořišti byla nalezena mrtvola, rozsekaná na kusy. Pánové, vy jste se domnívali, že jde tu o vraždu. Po delším zkoumání celého případu pravím vám, že jde tu o sebevraždu. Sebevrah odnesl si kufr na brambořiště, vlezl do kufru, týž za sebou zamkl a vevnitř se rozsekal. Učinil tak proto, aby spletl stopu, což se mu však nepodařilo. Myslím, že jest to výborné vysvětlení celého případu.“

Detektivové podívali se smutně na sebe a odešli jako zmoklé slepice.

Pravda, že se poté časopisy vrhly s plnou chutí na nešťastného policejního ředitele.

Psaly:

„Vražda či sebevražda? Jak nám bylo sděleno, domnívá se pan policejní ředitel, že v případě mrtvoly, která byla rozsekaná nalezena v kufru na bramborovém poli, jedná se o sebevraždu. Pan policejní ředitel jest toho názoru, že mrtvola odnesla si kufr do brambor, vlezla dovnitř, za sebou zamkla a vevnitř se rozsekala.“

Další pokračování článku bylo zabaveno.

Nešťastný policejní ředitel umínil si, že se musí nějak rehabilitovat před celou veřejností. Dlouho přemýšlel, až konečně připadl na to, že veřejnost musí myslet, že byl spáchán na něho atentát.

Zaopatřil si otrušík, posypal jím pět koláčků, odjel do sousedního města, odkud si je dal poslat poštou na svou adresu. Ke koláčkům připojil psaní:

„Dobré chutnání. Černá ruka.“

Nešťastný policejní ředitel! Když koláče přišly, měl i tu velkou smůlu.

Koláče mu zachutnaly, on snědl všech pět a do rána byl na prkně. Jeho poslední slova byla: „Sázím, že nenajdete pachatele.“

Ale to se mýlil. Policie objevila celé spiknutí.