O policejním psu a manželské nevěře

I

Za dnešního stavu všeobecné zkorumpovanosti a znemravnělosti není divu, že udržoval jsem známost se ženou svého přítele četnického strážmistra Pacáka, kterého se bálo celé okolí.
Jednoho dne vrátil se strážmistr Pacák ze služební cesty na hlavní četnické velitelství v Praze. Večer stavil se pro mne a vyzval mne, abych šel s ním do lesů a vyprovázel ho na jeho obchůzce. Byl nápadně zamlklý. Když jsme se ocitli u devíti křížů v hloubi lesa mezi skalami, pravil, že mně musí něco říci. Posadili jsme se na jeden z devíti starých hrobů a Pacák pravil: „Abyste to tedy věděl, mne podvádí žena.“

„Vlastní nebo cizí?“ - „Vlastní.“ - „To není možné, pokud znám vaši ženu.“ Trpce se usmál: „Mám v rukou důkazy.“ Vytáhl z kapsy patentní křesadlo, které jsem jí dal předevčírem. „Našel jsem to křesadlo v její skřínce, u které zapomněla klíček.“

Vzal jsem klidně křesadlo a strčil do své kapsy: „Děkuji vám, konečně jsem je zase našel. Ztratil jsem je nedávno v lese. To je náhoda!“

Opakoval po mně: „To je náhoda!“ a vytáhl z kapsy psaní. Bylo to psaní, které jsem jí asi před týdnem hodil oknem do pokoje a ve kterém stálo: „Přijď zítra do Vlčího dolu ve tři hodiny.“

„Toto psaní jsem také našel,“ řekl oklamaný manžel. Vzal jsem je do ruky a prohlížel zcela lhostejně: „Je psáno mužskou rukou.“ - „Rozhodně mužskou rukou,“ pravil četnický strážmistr, „a písmo podobá se vašemu.“

„Takřka úplně,“ řekl jsem, „já dělám jen jiné ,p’ a pak ,z’ netočím dolů, ubohý příteli. Toto písmo jest obyčejné zběžné kupecké písmo.“

Pacák si vzdychl. „Pak jsem našel tyto vlasy.“

Ustřihla mně je před čtvrt rokem. Byly svázány růžovou stužkou.

„To už přestává všechno!“ zvolal jsem, „kdo by si to pomyslil o vaší manželce, to nejsou dětské vlasy. To jsou hrubé mužské. Že je brunet, to vidíte.“

„Vlasy mají barvu vašich,“ pravil můj nešťastný přítel.

Vytáhl jsem si několik a porovnával: „Je to táž barva, je to rozhodně brunet, jak jsem řekl.“

Chvíli jsme mlčeli. Podíval se na mne smutně, vzal mne za ruku a vřele řekl: „Poraďte mně, co mám dělat, já toho našel víc.“ Vyňal z náprsní kapsy fotografii. Dal jsem se totiž před třemi nedělemi vyfotografovat přítelem při koupání v řece, jak sedím v plavkách na vorech.

„Ten pán mně připadá velice známý,“ zvolal jsem. „Rozhodně jsem už ho někde viděl.“

„Také jsem ho už někde viděl,“ souhlasil nešťastný přítel, přehodil si ručnici přes rameno a vstal. Šli jsme údolím potoka. On šel s hlavou svěšenou a měl v očích slzy: „Jen kdybych věděl, kdo to je!“

Když pláče četnický strážmistr, je to nejpohnutlivější úkaz. Těšil jsem ho výmluvnými slovy, poukazoval, že případ své paní Lidky nesmí brát tak vážně a že třebas jedná se jen o nevinný žertík. Ubožák však hořekoval: „Ale ty vlasy, vlasy, ta fotografie, to psaní. Tohle mně udělala, když ji tolik miluji.“ Zastavil se a podával mně ruku:

„Příteli, vy mne jistě chápete, já, já, já se na vás spoléhám, že mně, že mně pomůžete pátrat po tom darebákovi, já ho udám.“

Vyšli jsme z lesa a kráčeli jsme mezi obilím k vesnici. V tichu večera bila mezi zlatými klasy žita dvě srdce pro paní Lidku.

Na pokraji vsi stavili jsme se v hostinci. Když jsme vypili několik sklenic, prohlásil Pacák, že si budeme tykat a že budeme jako bratři, co moje, to tvoje. Pak si vypůjčil pět korun a rozloučili jsme se, když mne ujistil, že bude v noci přemýšlet, jak tomu má přijít na kloub.

Ráno přišel ke mně a řekl: „Vypátráme toho darebáka pomocí policejního psa.“ Ještě týž den odjel do Kladna a přivezl odtamtud vlčáka „Jago“.

II

Policejní psi hrají dnes velkou roli v kriminalistice. Ušlechtilá rasa vlčáků požívá, pokud jsou ve službě, bezpečnostní ochrany jako osoby úřední. Uhodit takového vlčáka znamená zločin veřejného násilí. Policejní psi v posledním čase platí i v soudnictví za důležité svědky a zajisté není daleko doba, kdy soud rozhodne, že mohou býti vzati i do přísahy. Hlavním činitelem je u nich čich. Takový vlčák určený pro službu bezpečnostní očichá sirku nedbale pohozenou na místě činu a jde po stopě zločince, větře v povětří jemné molekuly osobitého zápachu, s kterým se seznámil očicháváním předmětu. A plíží se za tou stopou a někdy se třebas zmýlí a radostně štěká před svým bývalým pánem, který ho prodal četníkům. A tu jest možná jen jedna věc, a to sebere se a zavře se, na koho policejní pes svou chytrostí upozorní, na koho upozorní svým neobyčejně vyvinutým čichem.

Když tedy přivezl si můj ubohý přítel Jaga, věděl jsem hned, že je zle. Dá psovi očichat mou fotografii, moje vlasy, svázané růžovou stužkou, psaní a jiné drobnůstky a ten nejproslulejší pes té doby jistě mne vypátrá, zejména když musím být při tom, abych dle svého slibu pomohl oklama-nému muži. Bylo před pokusem. Pes seděl přivázaný na dvoře. Byl jsem na všechno připraven. Četnický strážmistr odešel pro corpora delicti, aby je dal Jagovi očichat, a tu dopustil jsem se ničemného skutku. Nacpal jsem policejnímu psu do obou nosních dírek vlásenkou hodně hluboko bavlnku.

A když za chvíli přišel s mou fotografu, mými vlasy a mým psaním podvedený četnický strážmistr a předložil ty věci Jagovi k očichání, ubohý vlčák svěsil ohon a s bolným vytím vyběhl ze dvora a běžel k bezdrevskému rybníku. Vyběhli jsme za ním a viděli, jak skáče do vody a jak od stavidla asi 20 metrů se potápí a mizí v zelené vodě. Utopil se ze zoufalství, poněvadž ztratil čich a měl po kariéře.

Jsem jen žádostiv, co si teď vymyslí můj ubohý přítel, aby konečně vypátral toho, kdo mu chodil za ženou.