|
Kde jsou ty časy, kdy vyskytovaly se opravdu
romantické postavy lupičů a loupežníků.
Abellino, velký bandita, o kterém napsal roku
1804 německý spisovatel Zschokke rozsáhlý román,
Rinaldo Rinaldini, Maretto, Španěl Escarra, to
byly postavy, které ve století osmnáctém a na
počátku století devatenáctého právě svým
romantickým vystupováním, zakukleni v pláštích a
se škraboškami, obíraly formanské vozy a kupce,
táhnoucí po zemských silnicích.
Velkou naivností možno nazvati, jak si počínali
lupiči právě v dobách romantismu. Za takového
Abellina by se rozhodně styděl moderní lupič,
používající nejrafinovanějších prostředků a
pomůcek, aby provedl promyšlený plán do všech
podrobností.
Postava Babinského nebo Róži Šándora, s kterýmiž
jmény spojena jest též historie Bambasových
krváků, vyhlíží smutně oproti známým lupičům
moderní doby, kteří vyzbrojeni všemi
vymoženostmi moderní techniky s takovou
rafinovaností si počínají, že služba policejní
na oddělení bezpečnostním jest vskutku
neobyčejně ztížena.
Lupiči z dob romantiky byli přece jen komičtí
chlapíci. Předně strojili se tak, že každý hned
na první pohled poznal, že jsou to loupežníci.
Jejich pistole byly jen na jednu ránu.
Manipulovali někdy více strachem svých obětí,
než snad násilnostmi. Jindy opět byli velmi
násilnými, svazovali své oběti a nijak
nezahlazovali své stopy.
Macfarský loupežník Róža Šándor, působící v lese
Bakoňském a ve třech komitátech ve stolici
Železné, Šoproňské a u jezera Blatenského,
kdykoliv někoho přepadl se svými přáteli,
připíchl mu na záda cedulku s nápisem: „Přepaden
Jožou Sándorem.“ A náš Babinský oznamoval vždy
přepadeným: „Řekněte, že jste mluvili s
Babinským.“
To bylo jistě neopatrné, tak veřejně prozrazovat
své inkognito. Dnešní moderní lupič by to daleko
nepřivedl, kdyby se při každém případě ohlásil
jménem. Dnes často ani nevíme, čemu máme se v
mnohých případech obdivovat, zda vyspělosti
kriminální policie, či rafinovanosti zločinců.
Snad tenkrát, kdy žili loupežníci, byly ony
staré dobré časy a policie nechtěla se míchat do
nepříjemných záležitostí, jisto však je, že dnes
moderní policie snaží se býti, jak přirozeno,
ještě rafinovanější, než moderní lupič. Mezi
bezpečnostními orgány a rafinovaností zločinců
panuje napínavý zápas.
Vyškolený policejní úředník snaží se odkrýt
stopy lupičů, neboť dnes, pravý opak to dob
minulých, kdy slavní lupiči svých stop
nezahlazovali v touze po slávě, aby každý věděl,
že oni to byli, moderní zločinec snaží se stopy
buď úplně zahladit, nebo uměle vyrobit špatnou
stopu.
To jsou ty stopy, které nikam nevedou, toť
situace pro bezpečnostní orgány horší první, kdy
byly na místě činu stopy zahlazeny.
Moderní lupič nezahaluje se také komicky v plášť
starých raubířů, chodí co nejelegantněji, staly
se případy, že dlouho hledaný lupič hrával ve
společnosti den co den karty s vrchním
policejním komisařem, který po něm pátral a
půjčoval dokonce panu komisaři peníze do karet.
Vyškolený mezinárodní lupič nepoužívá dnes ani
mezinárodní zlodějské hantýrky. Neříká
kupříkladu: „To bylo pěkné meramme“ (to byl
pěkný podvod), „nejsem přece matto“ (pitomý),
ani u přítomnosti nějaké podezřelé osoby nevolá
na svého druha: „Medabber!“ (mlč). Kdyby takhle
začal mluvit, na první slovo by se prozradil, že
patří ku ctitelům řeckého pánbíčka Herma,
ochránce zlodějů, podvodníků a lupičů.
Policie má totiž zhotoveny celé slovníky
mezinárodní zlodějské hantýrky a přijde doba, že
policejní úředníci budou lépe rozumět té
hantýrce, než mezinárodní lupič.
Všechna policejní ředitelství světových míst
zařídila pravé odborné školy pro detektivy a své
úředníky, z kriminalistiky se stala pravá věda.
Policejní muzea, ústavy pro daktyloskopii,
archívy s alby zločinců poukazují nejen na to,
že zločinnosti přibývá, ale že společnost snaží
se větší měrou než dříve učiniti preventivní
opatření vůči zločincům.
Poslední dobou byly v Praze páchány smělé útoky
na nedobytné pokladny. Více pokladen v různých
závodech bylo vyloupeno a lupiči počínali si dle
policejního raportu velmi rafinovaně. Nebyli
rozhodně nováčky ve svém oboru. Pracovali přesně
a v rukavičkách, aby nezanechali někde otisky
svých prstů.
Šlo tu o odborníky ve vloupání se do pokladen,
neboť lupičské řemeslo dělí se na odborníky i
neodborníky, jako každé zaměstnání. A každý
lupič, má-li mít nějaký úspěch (aspoň na nějaký
čas, než vymění svobodu s menšími zamřížovanými
pokojíky), musí hledět specializovat se. Tak
máme lupiče hotelové, lupiče pracující čistě jen
na půdách, jiní opět vloupají se jedině do bytů,
jichž nájemníci sídlí na letním bytě, ale
nejlákavější pro zločince jest přece vloupání se
do „nedobytné“ pokladny. Nedobytné psáno
schválně v uvozovkách, neboť dnes vlastně žádná
pokladna doopravdy nedobytnou není při
rafinovanosti pánů lupičů.
Prohlíží-li dnes člověk v policejním muzeu
pražském prosté pilky, železné páky a dláta,
kterými se chtěli někteří naivní lupiči dostat
do ocelových pokladen a vidí-li pak v jiném
policejním muzeu v cizině velmi složité
přístroje k rozřezání ocelových plášťů, tu teprv
vidí ten pokrok, jakého dostoupila rafinovanost
zločinců.
Žádná dláta, ale jak vidět na vyobrazení,
komplikovaný přístroj. V jednom válci má lupič
stlačený acetylén a v druhém stlačený kyslík,
touto zapálenou třaskavou směsí vzniklého plynu,
smíchá-li se acetylén s kyslíkem, možno za pár
minut vyříznout nejsilnější ocelové pláště v
pokladnách.
Plamen této plynové směsi vyvozuje totiž takový
žár, že ocel taje při doteku s tím plamenem jako
vosk. Moderní technické znalosti upravily tu
cestu zločincům. Otvorem tak vyříznutým pohodlně
lze ovšem vybrat obsah pokladny.
Místo železných pák, kterými snažili se kdysi
pokladny vypáčit, pracuje moderní lupič s
třaskavinami. Diamantovým nebozezem vyvrtá
otvory v pokladně a nalije nitroglycerín do
pokladny. Pak elektrickým proudem, vzdálen v
bezpečí, přivede nitroglycerín k výbuchu.
Ovšemže toho způsobu užívají lupiči jen v
pancéřových sklepeních velkých bank nebo někde
venku, ve volné přírodě, kam dopravili ukradenou
pokladnu do úkrytu.
Přístroje ty reprezentují samy hezkou sumu.
Chudobný lupič by si nemohl dovolit takového
luxusu. Kupříkladu přístroj na tavení ocelových
plášťů stojí s celým zařízením našich 1400
korun. Anglická firma, která je vyráběla, je
však dnes už také za mřížemi.
Rafinovanost zločinců jde však do všech detailů.
Kaučukovými rukavicemi zabraňují, aby otisky
svých prstů zanechali na předmětech. Zhotovují
pomocí korku falešné otisky. Zanechávají na
místě činu předměty, které nenosili, například
nějakou kravatu, kterou napustí zvláštní látkou,
aby policejní pes, přivedený k jich vypátrání,
ztratil čich a byl uveden na nepravou stopu.
Nelze upřít, že při dnešní rafinovanosti
zločinců jest služba bezpečnostní velmi ztížena.
Ale pátrání po zločincích děje se zcela jinak,
než jak to popisují detektivní novely. V
některém příštím čísle uveřejním některé
systémy, které slouží ku zjištění zločinců
různého druhu. Bude to kapitola jistě velice
zajímavá, ale upozorňuji předem, že nelze určitý
případ vztahovat na všechny a že tedy nelze
zjišťovat typické zločiny dle nějakého receptu.
Zejména však, výslovně řečeno, nesmí se detektiv
nikdy spoléhat na náhodu. |
