|
Taková to byla slepice. Chodí na příklad venku
na zahradě a najde malý kulatý oblázek. Hned si
naň sedne a myslí, že vysedí kuřátko.
Co už dostala kvůli tomu od ostatních slípek a
od černého kohouta! Říkali, že je hlupák, padlo
i slovo pitomec, a nakonec se kohout před ní
postavil a vynadal jí, že je idealistkou.
Odmlouvala, že nikomu do toho nic není, a
chodila tak dlouho po dvoře, až našla hliněnou
kuličku, s kterou si chlapci hráli. Sedne si zas
na ni, sedí a myslí, bůhví jaké krásné kuře se z
toho nevylíhne.
Dospělejší kuřata, takoví uličníci, chodí kolem
a smějí se jí. Malé kuřátko, mrzáček, který
kulhal, ale přitom strašně zlomyslný, vypísklo
před ní a sedlo si na kamínek a napodobilo ji a
pošklebovalo se na ni.
Přišel černý kohout a udělal pořádek. Pocuchal
kuře a pocuchal slepici idealistku, a pak měl
řeč, ve které odsoudil úplně mládež.
„Co bude, holka, z tebe?“ řekl zlomyslnému
kuřeti. „Co z tebe bude, až vyrosteš? Budeš
klepat, pomlouvat, kohouti ti budou trhat peří,
budeš vypadat jako oškubaná slepice. Pak tě
chytnou a upekou. - A vy,“ obrátil se na
idealistku, „zanechte už těch hloupostí! Vždyť
se vám všichni smějí a dělají si z vás legraci.
Co už jste všechno chtěla vysedět! Seděla jste
na zouváku, na čepici našeho pantáty, na
švestce, třešni, na náprstku, který ztratila
naše slečna, a tak jste se zbůhdarma okrádala o
pravé požitky ze sedění na pravých vejcích. Víte
o tom, že vůbec vajec nesnášíte? Už jsme vás
dávno prokoukli. Když jde hospodyně, tak někdy
si sednete na vejce cizí, jiné slepice; tu
zaženete a počnete se nafukovat na cizím. Víte o
tom, že jste pomatená a že jste seděla už na
mrtvé myši? Víte o tom, že jste už chtěla
vysedět mravenčí hnízdo? A co z toho máte? Až na
to přijde hospodyně, že jste nepotřebná, že jen
to tak všechno markýrujete, tak bude s vámi
konec! Zařežou vás jako mé nebožky ženy, když
přestaly snášet vejce! Jste strašně drzá při své
obmezenosti duševní. Když některá z mých
nynějších žen snese vejce, tak už jste tam a
začnete kdákat a sednete si na ně, aby hospodyně
myslila, že je to vaše práce, vy ničemnice, vy
nesnášelko! Protivíte se mi i jinak svou
koketérií. Máte pořád zobák ve svém peří,
pokukujete po mně, když se čechráte, a myslíte
si: ,To je pitomec, toho přece jen svedu!’ Ale
já vás prokoukl. Vy si chytáte čmelíky. Zapříst
s vámi známost, tak je mám, vy chytráku! A to
byste se mně nasmála, až bych si je hledal!
Známe své Pappenheimské, má zlatá! Jste falešná
a přitom jste ještě idealistkou. Ale až vám
slečna přijde na vaše rejdy! Pak budeme chodit
kolem kuchyně a vy budete, miláčku, uvnitř pěkně
na pekáči. A slepice budou říkat: ‚Kdopak tam
tak hezky voní?’ A já jim řeknu: ,Ale víte, ten
blázen!’ A co je to všechno platno, že vás
napomínám? Vždyť ani tresty na vás neplatí.
Předešle, když jste chtěla vysedět, má zlatá
opice, toho chrousta, tak jsem vás na hlavě do
krve zďobal. Ale ať mluvím s vámi andělsky nebo
ďábelsky, vše jedno! Chodíte jako pitomá ovce a
najednou si sednete na kozí bobek a šeptáte pro
sebe: ,Má zlatá kuřátka, mé zlaté děti!’ Víte,
co jste? Prachpitomá, nenapravitelná
idealistka!“
Pokáraná slepice odběhla na zahradu, zobala a
plakala. Říkala k sobě, že se polepší, aby ji
měl černý kohout rád. Byl takový krásný a nebál
se kočky sousedovy. Byl takový černý a uměl tak
hrozně krásně kokrhat.
Jak si tak říkala, že má předsevzetí, přišel k
ní bílý kapoun a tázal se jí, jestli neví, kdy
zabíjejí kapouny. Řekla mu, že až za měsíc, a on
pravil, že je rád. Tak se rozhovořili a on se jí
svěřil, že má zvrácené choutky, že myslí někdy,
že je kvočna. Předešle, už je tomu dávno, vylítl
na okno vedle v sousedním hostinci a tam uviděl
koule na kulečníku. Vletěl na kulečník a sedl si
na ně, aby vyseděl kuřata. Při tom znečistil
kulečník a teď nesmí do hostince zobat drobty
pod stolem.
Kapoun, když se svěřil, odešel a slepice zůstala
sama. Všechno její dobré předsevzetí bylo opět
to tam. Znala ty koule na kulečníku. Taková
pěkná vajíčka! Jedno červené, jedno bílé a jedno
s tečkou. Pokoušela se už také je vysedět a vždy
ji zahnali.
Šla zase na dvůr s hlavou sklopenou a její malá
hlavička byla plná ideálů. Šeptala si: „Má zlatá
kuřátka!“
Nakonec vylétla na plot naproti otevřenému oknu
komory a rozhlížela se kolem. A co to vidí? Tam
v komoře na stole je košíček a v něm jsou
opravdová vejce. Ale jaká krásná! Žlutá,
červená, modrá, zelená. Jiná opět s kresbami. Na
žluté půdě černé, červené a modré kresby.
„Z toho budou krásná kuřata,“ pomyslila si, „tak
krásná, že je svět neviděl. - Vysedím je,“ řekla
k sobě radostně, „a až se mně vyvedou, tak ta
světová kuřata povedu k černému kohoutovi a
řeknu mu: Prosím, milostpane, račte se podívat,
že nejsem žádná opice, jak jste mně řekl, ani
pitomec! Tahleta legie kuřat, to je moje dílo,
prosím!“
A slepice idealistka rozletěla se těžce a vlétla
na kraslice v komoře, na kraslice, vejce uvařená
na tvrdo. Nenapravitelná idealistka!
*
Když na ni přišli, čepejřila se a klovala
slečnu, když ji chtěla sehnat dolů.
Mladý hospodář se dopálil a řekl: „Už ji dlouho
pozoruji, že dělá takové podivné věci. Zítra na
svátky přijedou hosti, tak ji upečeme.“
Ubohá slípka idealistka! A druhý den, když mladý
hospodář obíral se s jejím stehýnkem, řekl ku
své sestře: „Jako kvočna mohla být snad výborná,
ale maso má příliš tuhé.“
A řekl to právě v tom okamžiku, když černý
kohout před kuchyní pravil ku slepicím, maje
slzy v očích: „Neřekl jsem jí to? Už tam
voní...“ |
