|
Pozoroval jsem nedávno skupinu živě
gestikulujících studujících lékařství. Ve všech
těch pohybech i v přízvuku hlasu bylo znáti
neobyčejné rozčilení. Příčina toho byla ta, že
nemohli již po dva dny za sebou konati zkoušku z
anatomie, poněvadž nebylo mrtvoly v pitevně. Tak
jim to každý den hlásil věčně rozšafný sluha
anatomického ústavu s dodatkem: „Inu, pánové, to
je smůla, v létě nám v nemocnicích nikdo nechce
umřít.“ A skutečně v létě tolik lidí neumírá,
jakási blahovůle osudu vznáší se nad c. k.
Všeobecnou nemocnicí v Praze. Takhle v zimě nebo
na podzim, kdy chudý člověk spíš se nastydne,
řádí smrt v rozlehlých sálech nemocnice na
nejposlednějším oddělení mnohem neúprosněji než
za slunných dnů letní doby.
Tedy pro pány studující lékařství nebylo
mrtvoly. Věda lékařská jest rozhodně trochu
sobecká. Nemyslím snad to všeobecně. My dobře
známe ony nesmírné zásluhy lékařství pro
lidstvo, které trpí. (Ovšem z vědy lékařské a z
těch moderních samaritánů vyjati jsou mnozí
vojenští lékaři.)
Ona sháňka po mrtvole předvádí však před naše
zraky poslední tragedii chudého člověka.
Projděte anatomickým museem, jděte po chodbách,
kde jsou skříně s anatomickými preparáty, a tu
ze všech stran dívají se na vás lebky, kostry,
žaludky, plíce, mozky a jiné preparáty, naložené
v lihu. Komu patřily? Málokdo z těch, kteří
každodenně za účelem vědeckým chodí kolem těchto
zbytků svých spoluobčanů, zamyslí se nad takovým
preparátem lidských plic, prožraných
tuberkulosou. V zájmu vědy samé, v tom nesmírném
chaosu vědeckých pouček, uniká všelidský názor
na utrpení synů práce.
Tyto všecky preparáty z lidských těl, nežli
dostaly se sem do skleněných velkých lahví a než
na nich připevněny byly tabulky: Mozek
šedesátiletého muže a pod., také byly kdysi
živoucími orgány lidí, kteří také chodili,
dýchali a myslili. Jen jeden osud všichni měli
společný: zmírali v nemocnici, chudí, opuštění,
a na úmrtním lístku nebylo udáno, odkud jsou.
Když za podzimních a zimních chladných nocí
nalezne policejní stráž za periferií města
zkřehlého tuláka, jeví společnost pro poslední
chvilky toho chuďasa neobyčejný zájem. Odvezou
ho do nemocnice. Po celý život nikdo mu pomocné
ruky nepodal, věznice, soudy, hnanecké stanice,
ty všechny instituce nakládaly s ním jako s
vyvrhelem. Až nyní přišla jeho slavná chvíle,
zejména trpí-li nějakou zajímavou nemocí nebo
zrůdností svých orgánů. Každý na něho pohlíží
laskavě, neboť ten muž má např. třináct žeber
nebo srdce na pravé straně. V jeho posledních
chvílích po rentgenování váží si ho celá
nemocnice. I profesoři z jiných klinik věnují mu
větší pozornost, než kdyby měl dvanáct žeber
nebo srdce na levé straně. Přicházejí k jeho
posteli s příjemným úsměvem, tak se nikdo v
celém životě na něho nesmál, poklepávají mu
přátelsky na rameno a říkají: ,,Nu, kamaráde,
není tak zle, za chvilku budete běhat.“ A v té
velké slávě odváží ho konečně sluha z nemocnice
v truhle na malém vozíku do anatomického ústavu
nebo patologického ke konservování do lihu. Nebo
z něho udělá se jiný preparát.
Věda jest přece jen trochu sobecká. Má-li takový
případ německý anatomický ústav, v českém
anatomickém ústavu panuje smutek. Proč zemřel
právě na německé klinice? V opačném případě
panuje roztrpčení v kruzích německých anatomů a
patologů. A opět se nikdo neptá po osudech onoho
člověka, který ocitl se v čistém prádle, na
měkkém lůžku, ponejprv za svého života, aby tam
také umřel. Z živoucího tvora stal se rázem, kdy
jeho srdce navždy se zastavilo, pouhý předmět. A
kdyby ještě teď mohl slyšet tu velkou chválu o
své osobě v pitevním sále, když lékař s
vykasanými rukávy vzkřikne: „Pánové, toť krásný
exemplář rakoviny, něco tak pěkně instruktivního
málokdy uvidíte!“
A opět přitom nikdo nevzpomíná, že onu krásnou
rakovinu střev získal špatnou výživou v
polévkových dobročinných ústavech a nyní zde v
pitevně ta báječná rakovina leží na mramorovém
stole a oči všech přítomných, kteří pokuřují
viržinku, láskyplně á s nadšením hledí na čistě
vypranou hmotu, kterou dřív po dlouhou řadu let
nosil v sobě člověk, kterého společnost štvala z
místa na místo bez oddechu, muž bez domova ...
A proto bývá snad tolik smutno v pitevně, když
tam není mrtvoly nějakého chuďasa, neboť boháče
nenakládají do lihu ... |
