|
Mládí rosniček bývá neveselé. Zprvu jako pulci
musí čekat, zdali je nějaký žravý vodní tvor
nespolkne, kluci chytají je jako pulce jiných
žab do skleniček a myslí, že jsou to ryby.
Poučeni doma, že jsou to zárodky žab, vylejí to
všechno do vodovodů nebo ještě hůře jinam.
A když konečně se přece jedna z těch rosniček v
zárodku zachrání, myslí o ní lidi, že jim musí
prorokovat povětrnost. Taková rosnička se
namáhá, leze po žebříku jak může a sklízí jen
nevděk.
Historie této rosničky musí vzbudit jisté
politování s těmi roztomilými zelenými tvory.
*
Malinká rosnička, o které jest řeč, ztratila
otce i matku. Otce chytli lidi, když byla ještě
pulcem, a matku spolkla užovka ve vlhké trávě
blíže lesní tůně. Otce tedy odvedli do otroctví,
a jak se tak mezi žábami povídalo, zejména řekl
to malé rosničce veliký skokan, její tatínek
musí prý lézt po žebříku.
Pak přišla, přiskákala, malinká, nezkušená, k
vodě. Žáby, které kvákaly, větší a jiného
politického přesvědčení, byly rozrušeny. Co chce
zde rosnička? Vždyť má žít na stromech, co chce
u vody? Umí vůbec kvákat? Měli tam však takového
starého žabáka. Ten, pln rytířskosti (měl rád
malé žabky), ihned se jí ujal. Je pravda, řekl v
rákosí, že rosničky nežijí někde ve vodě u
rybníka a že lezou po stromech, ale proč by se
nemohla tahle maličká od toho emancipovat. Proč
by nesměla odvrhnout staré předsudky? Musí
zrovna lézt po stromech a blbě vyvalovat oči a
čekat, až jí moucha usedne na nos, a pak ji
spolknout? Nebylo by lepší udělat z ní renegáta?
Ať žije s nimi, ať s nimi v noci kváká, čím jich
bude víc, tím bude mít z jejich zpěvu větší
zlost ten starý pensista ve vile u rybníka,
který nespí celou noc, když se dají do koncertu,
a pak přijde a hází kamení do vody.
A tak malá rosnička místo na stromech žila u
vody.
Bohužel, zpívala falešně. Jedna stará paní žába
vzala si stranou do rákosí několik svých známých
paniček-žab a řekla k nim důvěrně: „Ta zelená
rosnička je vyložený pitomec. Všimly jste si, že
bere falešně tóny. Zpívat vůbec neumí. Někdy se
posadí a pak otevře ústa a spustí ,kvá’, dál to
nedotáhne. Předešle vylezla z vody, když pršelo,
a šla v dešti na procházku s tím mladým
ropušákem, který na ni čeká den co den. Neumí
ani skákat dobře, zdá se, že voda ji mrzí. Když
prší, tak leze z vody, poněvadž ten ropušák, ten
ničema, na ni vždy čeká. Pak lezou spolu po
stromech. Jeho matka si už mně na to stěžovala.
Copak někdy ropuchy lezou po stromech?“
Na ubohou rosničku čekaly tedy smutné dny.
Šuškaly si žáby mezi sebou, až konečně jednoho
dne, když se dostavila do zpěváckého sboru a
vzala zas falešně ,kvák!’, řekl jí to nejstarší
člen sboru: „Víte, slečno, seberte svých pět
švestek a hleďte zmizet. Takhle to už dál nejde.
To přestává všechno! Říká se o vás, že jste se
zapomněla s tím ropušákem.“
Zdrceně odskákala rosnička, pršela, jen se lilo,
ale ona skákala dál, až konečně vylezla na jeden
keř a tam, zatím co déšť pral do listí, na samém
vrcholku vystavena perným kapkám, táhle zvolala:
„Kvák!“ Byl to výkřik zklamání, bolu, žalosti a
nepochopení.
Pak slunce vysvítilo a počalo ji pálit. Nebyla
zvyklou na ten žár, poněvadž žila teď stále v
mokru, bylo jí to nepříjemné a zalezla do
studeného mechu, když se ještě podívala na tu
nepříjemnou čistou modrou oblohu, která sálala
žárem.
Tak ji našel muž, který chytal rosničky a uváděl
je do otroctví. Zprvu myslela, že jí uřeže
stehýnka, jak si o tom skokani vykládali u vody.
Dobromyslně natáhla tedy nohy, ale proti všemu
nadání ocitla se v láhvi s mechem. Zalezla do
mechu, když vtom slyšela hlas shora: „Co děláš v
mechu, vždyť je krásně, to máš být nahoře.“
Podívala se nahoru a viděla sedět pod
organtýnovým příklopem jinou, velkou rosničku a
vedle ní zas jinou, ještě starší, která zvolala:
„Ty pitomče, připrav se na všechno, vždyť máš
prorokovat povětrnost.“ Slyšela pak hlas druhé:
„Nech ji, hlupáka, ona ani neví, že když je
pěkně, že má lézt nahoru.“
„Když bude pršet, tak uvidíš, že schválně poleze
ven,“ říkala ta starší.
Počala tedy lézt nahoru. Pršelo a obě dvě lezly
po láhvi dolů. Když byly v mechu, slyšela, jak
na ni volají: „Co nelezeš dolů, vždyť prší?“ „Co
mám dělat?“ úzkostlivě vyhrkla rosnička, „vždyť
před chvílí jsem měla lézt nahoru?“
„Je to kus idiota,“ zasýkla starší, „nechrne ji,
však ji brzo vyhodí.“
Nevyhodil ji sice ten muž, který je chytil, ale
prstem srazil ji do mechu, přičemž zabručel:
„Lezeš dolů, což nevidíš, že prší?“
Zůstala ležet v mechu a slunce opět svítilo.
Podívala se nahoru. Obě její starší družky
seděly zas nahoře.
Spletená rosnička řekla k sobě: „Z tohoto jsem
už opravdu vrták. Proč dají na sebe pražit
slunce, když zde ve vlhkém mechu je tak pěkný
chládek.“
Ale již slyšela hlas obou: „Lez nahoru, což
nevidíš, že slunce zas svítí? Z tebe bude
mizerný prorok povětrnosti.“ Ani se nehnula. „Ta
potvora stávkuje,“ říkaly obě dvě a lezly dolů,
poněvadž zas začalo pršet.
Spletená rosnička, jakmile slyšela kapky deště,
lezla zas nahoru.
„Ta holka nemá budoucnost,“ slyšela zdola z
mechu.
A neměla. Když přišla do místa, tu lezla nahoru,
jen když kropili květiny. Když slunce svítilo,
tak byla v mechu. Jednoho dne podařilo se jí
utéci ze sklenice se žebříčkem. Skočila z okna
dolů do zahrady. Pršelo, jen se lilo, a tu
vylezla radostně na nejvyšší větev lípy a vysoko
nad celým okolím v lijáku ozvalo se její
svobodné: „Kvák!“ |
