O vyzvědačích

Případ dvou štábních rakouských důstojníků ve Vídni, který nedávno rozrušil veřejnost a poučil vojenské kruhy, že nelze důvěřovat svým nejbližším, jest jedním článkem z dlouhého řetězu zjevů, které nazýváme vyzvědačstvím.

Otcem moderního vyzvědačství jest překotné zbrojení na všech stranách. Jeden stát snaží se druhý překonat a stačí jen podívat se na mapu Německa a Francie a pozorovati Vogézy. Na obou stranách hranic nalézá se tolik pevností a pevnůstek, že zdá se být takřka nemožným, aby vojsko jednoho státu mohlo vniknouti přes ty překážky do středu cizí země.

To jsou tedy obranná místa, vyznačená na mapě. Ale co jich vyznačeno není. Tak například v Bavořích podél Dunaje na mapě vyznačena pevnost Ingolstadt. Ta jest obrácena proti Rakousku, které má údolím Dunaje pohodlnou vojenskou cestu do vnitra Bavor. Od Ingolstadtu až po Pasov táhne se však síť neviditelných pevnůstek, vykopaných v zemi a opatřených nejmodernější pevnostní výzbrojí.

Není divu, že toto tajnůstkářství vyžaduje každým rokem nových a nových procesů u soudů v dotyčných státech, které vyzrazením těchto tajemství cítí se býti poškozeny.

Tak například byla nucena Itálie změnit polohu svých pevnůstek v okolí Gardského jezera, poněvadž seznala, že soused vyznačil je již na mapách svého generálního štábu.

Německo bylo nuceno předělat roku 1899 všechny své mobilizační plány, poněvadž byly jemu ukradeny a předány Francii, která zaslala jich kopii na základě spojenecké smlouvy Rusku.

Ve Francii měli podobnou aféru o sedm let dříve. Desátník Colour prodal německému obchodníkovi Schranflächovi v Paříži model rychlopalné pušky francouzské armády. Schranfläch kupoval takto jen starožitnosti a měl známosti v nejvyšších kruzích francouzské společnosti. Tento nevzhledný starší pán, stále zamračený, který žil v Paříži již po patnácte let, nebyl však jen obchodníkem se starožitnostmi. Byl to major německého generálního štábu Dreher z Winzendorfu, který odcestoval s modelem strojní francouzské pušky do Německa. Jest ve všeobecné známosti, že o rok později propukla pak ve Francii aféra Dreyfusova, francouzského setníka, obviněného z vlastizrady prozrazením vojenských tajemství republiky Německu. Přitížilo mu a přispělo k jeho odsouzení, ačkoliv přímých důkazů nebylo, že k němu docházel onen pověstný obchodník starožitnostmi Schranfläch-Dreher.

Téhož roku francouzská vláda vydala přísný zákon proti vyzvědačům a současně v Německu a v jiných státech byly zostřeny tresty špiónů a zavedeny i vysoké pokuty, v případě nedobytnosti proměňované ihned ve vězení. Právnicky všechny státy považují vyzvědačství v čase míru za velezradu, za času války za zradu vojenskou. Zákoník rozeznává vyzvědačství v pravém slova smyslu a prozrazení vojenských tajemství. Vyzvědačství je, když někdo zmocní se nezákonně všeho, což uchovat v tajnosti je v zájmu obrany země. Trest na to jest tři roky vězení, nebo tříletá vazba na pevnosti. I pokus se trestá. V Německu vyměřena jest dále pokuta do výše 5000 marek. To jest tedy ten případ, kdyby někdo, jsa cizím příslušníkem, například v úmyslu, aby zájem státu poškodil, fotografoval pevnosti, zmocnil se vojenských map nějakým lstivým předstíráním a podobně. Je-li však státním občanem té země, jest to prozrazení vojenských tajemství, trestá se to žalářem do deseti let a v Německu k tomu ještě pokutou do výše 10 000 marek. Jinak jest tomu za času války. Tu podezřelí z vyzvědačství jsou na místě souzeni vojenským soudem. Buď jsou shledáni nevinnými a propuštěni na svobodu, nebo odsouzeni k smrti. Nějakého mírnějšího trestu není. Rozsudek musí být potvrzen místním velitelem a poprava ihned vykonána.

Že se přihodí tak mnoho justičních vražd, je jisto. V dobách, kdy rozlítí se válečná lítice, život jednotlivce nemá u vojenských pánů žádné ceny.

Svědčí o tom tragédie mladé Francouzky Rexevellové, která žila za vypuknutí války francouzsko-německé v jednom městě v Bádensku, kde živila se vyučováním franštiny. Jednoho dne byla zatčena, poněvadž chtěla svému snoubenci, francouzskému důstojníku, který byl internován v Mohuči jako válečný zajatec, doručit psaní. Postavena byla před válečný soud, obviněna z vyzvědačství, chtíc prý se dorozumět s nepřítelem vlasti. Odsouzena byla k smrti, darmo se odvolávajíc na nevinný obsah svého psaní. Bohužel se psaní během líčení nevysvětlitelnou náhodou ztratilo.

Za dvě hodiny po vynesení rozsudku byla oběšena na nádvoří kasáren.

Kolik takových nevinných lidí padlo za oběť přísloví, že strach má velké oči, neboť v čem záleží obava před vyzvědači, než jedině v tom velkém strachu o vojenská tajemství.

Má-li některý stát pušku, jejíž projektil je s to zastřelit o dva lidi více než výstřel z ručnice jiného státu, všechny ostatní státy snaží se získat ona tajemství. Pak jest v tom též hojně romantiky. Vyzvědačství jest takovým moderním romantismem, za války ovšem spojeným s tragédií. A řekl-li jeden filosof, že tragédie má jen jednu rozlohu a to výškovou, zdá se, že by mínil v tomto případě šibenici.

Jinak každý stát v čase míru organizuje svou vyzvědačskou službu co nejdokonaleji.

Německo proto si nic nechce začít s Ruskem, poněvadž ví, že Rusko má všechny plány pevností německých.

A když před několika léty v Německu tisk volal po válce s Ruskem a nazval to „velkým okamžikem“, tu ten veliký okamžik přinesl překvapující poznání vrchnímu vojenskému štábu, že se jim ztratily všechny důležité vojenské plány. To byl okamžik, o kterém mluvilo se ve Francii, že ho republika propásla.

Státy tedy vyzvědačství přísně trestají, ale mají samy své vyzvědačské agentury, aby dokumentována byla ona velká neupřímnost, s jakou vůči sobě postupují.

Osvětluje to případ Anglie a Německa. Německý říšský kancléř mluví o upřímném přátelství, které pojí Německo s Anglií. Anglický státní kancléř mluví současně o neobyčejně přátelském poměru mezi Anglií a Německem.

A zatímco se řeči jejich rozebírají v novinách, konají se tyto soudy. V Anglii odsouzen současně takřka s řečí jejího státního sekretáře v Portsmouthu říšský Němec Klegner pro vyzvědačství na dva roky a za týden odsoudili v Berlíně Angličana Tapstera na tři roky pro vyzvědačství. Tapster přijel do Berlína, zařídil si jakousi inzertní kancelář a byl důstojníkem anglického námořního loďstva. Klegner byl pak kresličem v mapírovacím oddělení ministerstva vojenství v Berlíně.

O vyzvědačích říká se, že vždy utráceli nad své poměry. Není to tak skvělé. Ony tajné fondy pro vyzvědačské účely ztrácejí se do kapes jiných lidí než těch, kteří vlastně vykonávají řemeslo. Jejich odměny nejsou nijak skvělé, vzhledem k okolnostem, co je čeká, budou-li chyceni a prozrazeni. A tak snaží se nebýt svému okolí nápadnými.

Před náhlým vypuknutím války rusko-japonské panoval mezi Japonci a Rusy poměr zcela přátelský. Ruští důstojníci chodili se holit k japonským holičům a vypravovali o svém vojsku a různých tajnostech vojenských.

„A co takový žlutý strýček Japončík, copak ten tomu rozumí,“ povídali si. A malí žlutí Japončíci vesele se usmívali a prodávali různé drobnůstky po různých garnizonách ve východních asijských državách ruského cárstva v Mandžurii.

A vypukla válka. Jak se divil jeden zajatý ruský důstojník z jedné pevnůstky portarthurské, když odevzdávaje svou šavli vítěznému jenerálovi japonskému, poznal v něm dobromyslného holiče, který jeho a kolegy po dva roky holil v samotné pevnosti.

U nás byly nedávno zatčeny dvě jeptišky, které fotografovaly pevnůstky na rakouských hranicích u Ruska. Byli to dva mladí ruští důstojníci.

Ve Francii poslední dobou proskakovaly pověsti, že nad Vogézami nad pevnostmi francouzskými za nocí vznáší se tajemná vzducholoď.

Byl to zas říšský německý kancléř, který prohlásil to za pouhou fantazii.

A před několika dny našli ráno v Lunevillu ve Francii německou vojenskou vzducholoď Zeppelin 4, která tam byla nucena přistát následkem defektu motoru. Posádka byla zadržena. Byla to velká blamáž Německa. Nejedná se jen o to, že odkryto tak Francouzi tajemství vnitřní konstrukce německých válečných řiditelných vzducholodí, ale co měla válečná německá vzducholoď dělat nad Francií a nad Vogézami, jejichž pevnůstky jsou trnem v očích Němců?

Ostatně před válkou v roce 1866 severní Čechy hemžily se Prušáky, kteří nakupovali brambory. A byli to pruští štábní důstojníci!