|
Dobrý den, milý příteli.
Přítel pomalu se probouzí a protírá si oči:
„Ach, již jste se vrátil z ciziny, to je
zajímavé. Já tady spím. Měli jsme včera banket,
jdu přímo z banketu sem na radnici. Domů se mně
nechtělo. Manželka vždy dělá rámus a považte si,
předešle, po posledním banketu, mně řekla,
neptejte se co. Což jsem nějaký špatný chlap,
když se vrátím s cylindrem, kterému schází
dýnko? Jak jsem ho sundal s hlavy, počali se z
něho sypat raci. Bůh ví, kdo mně je tam strčil,
ale když cylindr nemá dýnko, tak se tomu nemusí
taková dobrá duše tolik divit. Ale na mou duši,
včera jsem se dobře nenajedl. Jím, pravda, dost
jím, abych tak řekl, pořád, ale cítím hlad,
stále hlad, to je hrozné. Oposice říká, že se
ubanketím, já se ale neubanketím, při nejlepší
vůli se neubanketím, nejde to. Ostatní to také
říkají. Cpeme se pořád, ale není to nic platné.
Teď se mně zas zdálo, že jsem na banketu a jím
polévku s račími vandličkami. Považte si, pane
kolego, že v mém talíři plovalo ocásků z
pětadvaceti raků, pak jsem snědl tři topinky se
šunkou, na to nadívanou štiku a tři pstruhy
vařené ve víně a půl bažanta s lanýži, beránka s
paprikou a zadělávaného kamzíka s hnědou omáčkou
a pečenou kýtu z divokého kance a plumpudding. A
co jsem toho vypil. Sherry, malaga, madeira,
šampaňské i rýnské víno ... A když se probudím,
mám hlad, mám strašný hlad. Jak jste se ráčil
mít na kongresu zadlužených měst?“
„Až na toho krocana se sardelovou omáčkou s
kyselou smetanou to ještě ušlo. Celkem jsme měli
čtyřiadvacet banketů se 260 chody. Považte si,
některý den i tři bankety! Jeden ráno, druhý
odpůldne, třetí večer. Praskl nám tam jeden
kolega po dušených kvíčalách. Jinak byl průběh
celého kongresu velice plodný. Usnesli jsme se,
že se budem dlužit dál. U nás na příklad budeme
stavět pyramidu.“
„Jak to, pyramidu?“
„Inu zcela obyčejnou pyramidu, jako stavěli ve
starém Egyptě, jenže větší, abychom déle
vydrželi se vypůjčovat. Pak ji po vystavění
zbouráme, abychom mohli zas dál z poplatnictva
tahat peníze. Copak dělá ta pakáž?“
„Reptá, pane kolego.“
„Vykašleme se na ně. Apropos, ještě nic
neprasklo?“
„Bohudíky, nic velkého, jen samé maličkosti
vylezly ven, co jste ráčil být na kongresu
zadlužených měst. Dohromady to nedělá ani 100
000 K. Prý jsme něco koupili, pak zas prodali,
zas koupili nazpět a zas prodali, koupili,
prodali, taková nějaká věčná pohádka. Ztráta 100
000 K a pan obecní starší, víte, ten šilhavý, že
vydělal těch 100 000 K. Tak když to prasklo,
skočil nám do vodovodu a my byli nuceni dát celý
vodovod rozbourat, poněvadž nám zacpal roury.“
„Jiného není nic nového?“
„Zcela nic, než že bouráme Prašnou bránu.“
,,K čemu to, potřebujete peníze?“
„Usnesli jsme se vystavit místo ní representační
bránu. Myslím, že ji postavíme na Letné.
Materiál získáme lacino. Rozbouráme radnici.“
,,Co je s poměry v chudobinci?“
„Všechno v pořádku. Jen se stala nepatrná
příhoda. Spadly tam stropy.“
„A co je s ošetřovanci?“
„Bůh se nad nimi smiloval a povolal je k sobě.“
„Vyložili jste k veřejnému nahlédnutí účty z
obecního hospodářství za minulý rok?“
„Vyložili.“
„Pro Ježíše Krista, viděl je někdo?“
„Vedral se tam jeden člověk, prohlíží je,
okukuje a najednou se kácí, kácí. Chvála bohu,
byla to mrtvička. Tak jsme místnost uzamkli, aby
se podobné případy nemohly opakovat. Je to jako
s kanalisací, všechno je v pořádku. Aby nikdo
nemohl si na kanalisaci naši stěžovat, prodali
jsme všechny kanály jednomu americkému
podivínovi, který sbírá zvláštnosti, a za
stržené peníze koupili jsme pro členy městského
sboru ostrostřeleckého čisté nové rukavice.
Zbytek připadl pokladně chudých. A tu se nám
stal zajímavý případ. Pokladna zmizela a jen ti
chudí zůstali. Jak to přišlo, nikdo neví, ale je
to velmi zajímavé. Ono by bylo všechno v
pořádku, kdyby nás nestíhala smůla. Jinak jde
všechno hladce. Metaře jsme zavřeli do Fišpanky,
poněvadž chtějí mít přidáno o 10 haléřů denně,
zatím budou mést ulice lidé z donucovací
pracovny, nedodá to, pravda, ozdoby velkoměstu,
ale když ti metaři nechtějí dělat dobrotu.“
„Prosím vás, milý příteli, jen nemluvte o
metení, víte, že o tom nerad slyším mluvit.
Řekněte mně raději, nerozmnožují se příliš
diurnisti u magistrátu?“
„Ba naopak. Usmyslili si, že umřou hlady. Přišli
jako obyčejně do úřadu a jeden po druhém dal
hlavu na stůl a vícekrát se neprobudili. Podobné
štěstí měli jsme s obecními zřízenci. Prodali
jsme je pak velice výhodně do továrny na kosti a
kůže. Peníze jsme věnovali na novou opravu
orloje.“
„Zas už ten orloj.“
„Také se tomu divím, jen jsme ho trochu
postříkali vodou, už nám zrezavěl. Tak jsme ho
opravili a pak nám napadlo postříkat ho znovu.
Stálo to už přes třicet tisíc. Ale přišel do
dobrých rukou, a to je hlavní. Ale teď půjdeme
na banket.“
„Na jaký banket?“
„Už jste zapomněl? Na banket na oslavu třístého
banketu za poslední tři roky a bude tam vedle
místodržitele něco, co rád jíte. Dušené sluky se
šparglem a želva s citrónovou omáčkou.“
„Máte pravdu. Za svého působení pro obec snědl
jsem toho už za 20 000 korun. Pojďme, milý
příteli.“
Odcházejí s blahým pocitem, že když je sluka se
šparglem a želva s citrónovou omáčkou, že je v
obci vše v pořádku. |
