|
Upadá víra, naše svatá víra,
můj bože, kde jsou zázraky,
kde jsou ty doby, kdy tví muži
hojili rány, boláky,
křísili mrtvé v posteli
a za jeden den necelý
se stalo divů mnoho?
Kde jsou ty časy, kdy jen pouhá slina
cennější byla kliniky,
a slovo světců, pevná, živá víra,
to byl ten zázrak veliký,
a svatí oči slinili,
viděli slepci za chvíli
a děkovali Bohu.
I zázrak v Káni mluví k tobě jasně,
co zmohla víra tehdejší,
kdo to tam nalil, aby nevěděli,
to už je celkem vedlejší,
v bibli čteš k tomu návody,
z vody je víno bez vody,
a nebyly to slivky.
I Starý zákon mluví jasnou řečí,
Jonáš byl člověk bez chyby
a v Boha věřil, tak se také stalo,
být když měl v břiše velryby,
že stal se zázrak veliký,
moh si tam vařit knedlíky,
zda se švestkami, nevím.
Eliáš prorok, hodný muž byl věru,
mládež ho ráda neměla,
kam přišel muž ten, prorok boží,
tam špačka hráti nesměla,
a když se světci rouhala,
ji na místě hned sežrala
medvědů hrozná tlupa.
Což Lazar, který umřel v mužném věku,
na dané slovo z mrtvých vstal,
na důkaz však, že mrtev byl už kdysi,
jak mrtvola pak páchl dál;
a ještě potom po léta
tím hlásal zázrak do světa,
že kdysi hnil už v hrobě.
I Tobiášův případ v srdce bije,
jaké to byly zázraky,
v nichž hrálo roli malé lejno ptačí;
když Tobiáš zřel na mraky,
padlo mu lejno do oka,
však přičiněním proroka
zázrakem viděl zase. |
