I
Měl jsem tenkrát skutečné velkou nouzi, když
přijal jsem místo redaktora jednoho sportovního
týdeníku, který byl orgánem sportovního klubu
Kupředu, kterýžto klub rval se o primát ve
fotbalu se sportovním klubem Napřed.
Redaktor odstupující do poslední chvíle vydržel
útoky nepřátelského orgánu klubu Napřed, ale
konečně podlehl, jsa tělesně ztýrán redaktorem
nepřátelského sportovního časopisu. Jednalo se o
jakýsi „trestný kop“ do jeho břicha, který ho
upoutal na delší dobu na lůžko. Stav se tedy
prozatím redaktorem, přijal jsem na sebe
povinnost pomstít se nepřátelskému orgánu,
kteréžto povinnosti hleděl jsem svědomitě
dostát. Mé útoky proti klubu Napřed byly tak
silné jako rány při boxování, tak zvaný „solar
flexus blow“, totiž rány na mohutné pletivo
nervů mezi žaludkem a páteří, byly tak záludné
jako všechny nedovolené chvaty při řeckořímských
zápasech a tak veselé jako dámské „handicapy“ v
„lawn-tennisových“ zápasech.
Celým číslem vlekly se ty útoky. Začly
úvodníkem, ohnivým jako běh maďarských lehkých
atletiku, a končily zaslaném, ve kterém pralo se
špinavé prádlo a vyhrožovalo novými skandály.
Rubriky: Automobilismus, Cyklistika, Atletika
lehká a těžká, Lawn-tennis, Fotbal, Hokej, Vodní
sporty, Šerm, Rohování, Zprávy klubové byly těmi
útoky přeplněny.
Já to byl, který zavedl do sportovního života
takzvanou politiku „převlečníků“, totiž
přeběhlictví z jednoho klubu do druhého, což mně
nijak nevadilo, že uveřejňoval jsem úvodníky s
nápisem „Temné zjevy“, kde jsem psal: „Stačí
slib - a dnešní rekordman zahodí prapor a
přeběhne. Ach ty ubohá sportovní morálko!“ atd.
Za takových okolností vydal jsem tři čísla. V
posledním čísle uveřejnil jsem zprávu o průběhu
zápasu mezi sportovním klubem Kupředu a klubem
Napřed.
Náš klub Kupředu byl poražen v poměru 4:2.
Byla to strašná rána pro nás, a proto ten článek
musil vinit nepřátelské hráče z nedžentlmenské
hry.
Článek měl nadpis: „Kupředu versus Napřed.“
(Bídná hra Napřed. Naši hrají krásnou hru, ale
Napřed vítězí po trapných scénách. Soudce nevidí
ofsajd. - Návštěva slabá, 10.000 osob. Nejlepší
hráč z Napřed Xaver stojí ofsajd a potřikrát
střílí. Autař opilý.) Toť stručný obsah. Číslo
šlo dobře na odbyt, neboť Xaver byl miláčkem
obecenstva. Za dva dny po vyjití čísla dostal
jsem podivnou návštěvu.
II
Propustil jsem právě dva kvartány, kteří přišli
prosit, abych uveřejnil v časopise, že kvarta A
zvítězila nad kvartou B 6:3, když kdosi nesměle
zaklepal. Na mé vyzvání vstoupila do redakce
mladá, uplakaná dáma, držíc v ruce poslední
číslo mého časopisu.
„Pane redaktore,“ pravila s pláčem, „viďte, že
to není pravda?“ Ukazovala mně přitom větu z
mého článku „Kupředu versus Napřed“. „Ze
zřejmého ofsajdu střílí již potřetí Xaver.“
„Viďte, že to není pravda. Ne, můj Xaver by
nikdy nebyl schopen takové podlosti. Řekněte, že
to není pravda, řekněte, pane redaktore, že se
mýlíte a že můj ženich nestál ofsajd, že strčil
do beka a tím že již nestál ofsajd.“
Tiskla mně přitom křečovitě ruku a usedavě
plakala.
„Ne, Xaver, ten velký, šlechetný hoch, který tak
hezky zná míč stopit a který tolikrát brilantně
vrazil míč hlavou do branky, ten není takový
podlec, aby shootoval na gól, když by stál
ofsajd. Je tak dobrý a šlechetný, že jistě
strčil napřed do beka, než střelil do branky. Já
přece viděla, že bek leží před ním. Ach, pane
redaktore, odvolejte to a neničte mé štěstí, je
to můj drahý Xaver, dobrý a hodný. Ne, ten jistě
nestál ofsajd, když shootoval. To bych
nepřežila, to by byla má smrt, kdybych věděla,
že on je takový.“
Ačkoliv jsem chápal její bol jako nevěsty
člověka, který ze zřejmého ofsajdu střílí na
branku, musil jsem být neúprosný.
„Nemohu pro vás, slečno, nic jiného udělat než
nabídnout vám židli, abyste se posadila,“ pravil
jsem, „Xaver vyvedl trestuhodný čin a jednal
vskutku tak bídně, jak je psáno.“
Mladá dáma klekla přede mnou a objala mé nohy.
„Dejte, prosím vás, opravu, že Xaver nestál
ofsajd, když shootoval. Co řeknou mé přítelkyně
Emma a Karla. Jak se mně budou smát, že jsem
zasnoubena s takovým.“
Zvedl jsem ji se země: „Je mně líto, slečno, byl
to zřejmý ofsajd.“
Nešťastná nevěsta vyšla s pláčem z redakce, aniž
mně podala ruku, kterou jsem chtěl soustrastně
stisknout . . .
Toho dne dostal jsem několik výhružných dopisů
od ctitelů Xaverových.
„Vy darebáku a hovado,“ psal jeden, „abyste
věděl, že jsem džentlmen, podpisuji se plným
jménem ...“
Druhého dne přišel Xaverův otec, starý pán
ctihodného vzezření, který mne prosil, abych
řekl, že to, co stojí v časopise o jeho synovi,
není pravda.
„Můj jediný syn, chlouba mých šedin,“ vzlykal
ten ubohý muž, „jistě nestál ofsajd, když viděl,
že mezi diváky stojí jeho otec, který ho tolik
miluje. Kvůli mým šedinám by to rozhodně
neudělal a kvůli své nebožce matce, která mu
koupila první kopací boty a první kopací míč.
Při památce své ženy přísahám vám, že Xaver
neshootoval z vyloženého ofsajdu. Chci opravu,
prosím za ni, já, starý člověk. Xaver by se ani
k magistrátu nedostal, kdyby bylo pravda, co
jste o něm psal. Přísahám vám, že není takové
ničemnosti schopen.“
„Milý pane! Odvolávat fakta nelze. Chápu váš
zármutek jako vzdělaného člověka, ale nemohu vám
pomoci ...“
Ubohý starý muž pokapal svými slzami kliku u
dveří, kterými odcházel.
Odpůldne přišla Xaverova teta, která prohlásila,
že Xavera vydědí, jestliže je to pravda, že z
vyloženého ofsajdu potřikrát shootoval. Plakala
též a mluvila o hanbě, kterou vrhl Xaver na celé
příbuzenstvo. Odešla pak s prohlášením, že
odkáže veškeré jmění na založení stipendií pro
poctivé fotbalisty.
K večeru přitáhl pod redakci mohutný zástup
lidu, který mně vytloukl všechna okna v redakci
a vhodil rozbitými okny spoustu letáků dovnitř s
nadpisem: „Xaver nestál ofsajd! Lež a pravda o
Xaverovi!!“
Policie se ani neukázala, poněvadž syn
policejního ředitele hrál za klub Napřed.
Výhrůžných listů toho dne dostal jsem dvě stě
šedesát pět!
Následujícího dne obdržel jsem poštou tucet
pekelných strojů. Jeden dokonce na dobírku.
Poslal jsem je nazpět.
Večer obdržel jsem poštou krabici od
mezinárodního svazu fotbalistů, který mně v ní
poslal provaz a lístek s obsahem ve všech
světových jazycích: „Oběste se! Xaver nestál
ofsajd, když shootoval.“
Do bytu byly mně hozeny smradlavé kuličky a
několik set vizitek: „Navštívíme vás zítra.“
Našel jsem i vizitku syna policejního ředitele a
vizitku Xaverovu: „Odjeďte, já se neznám. . .“
Byl to šlechetný muž!
*
Co dělat? Odjíždím a dojedu snad šťastně k cíli,
jestli totiž stoupenci Xaverovi nepoloží někde
na koleje ekrazitové patrony, neboť Xaver,
miláček obecenstva, nestál ofsajd, když
shootoval na nepřátelskou branku . . . |
