Okrašlovací spolek

 

Zájem o to, jak si okrášliti obec, jest rozšířen po celém vzdělaném světě, takže do jisté míry dostálo se to až k nám, a korporace, které se zabývají takovými, někdy nepříjemnými věcmi, nazývají se okrašlovacími spolky.

Jaksi postupně rozmohlo se u nás přesvědčení, že je v obcích mnoho míst, kde by se mohl založit sad nebo něco podobného, zasypat kanály, upravit dláždění, vysázet stromy, postavit pomníky a udělat si ze své obce útulné hnízdečko.

*

Předchází malá klidná rozmluva a potom ...

Pán sedící v čele stolu uhodil pěstí do stolu, až se všechny sklenice otřásly, a zařval: „Ať ke mně ještě jednou s něčím přijdou! Nechte si ty vaše funkce!“

Druhý pán sedící naproti jal se ho rozvážně uklidňovat: „Ale nedělej hlouposti, přece nemusíš stát na svém. Jak ty chceš udělat ten park kolem pomníku, to je nesmysl chtít to tak useknout. Tam musí být park v polokruhu, rozumíš, nebo ne? Dals to někomu schválit? Když jsi jednatelem okrašlovacího spolku, to ještě neznamená, že si můžeš dělat, co chceš!“

Rozčilený pán v čele stolu křičel ještě víc a hlasitěji: „Nechte mne, ježíšmarjá, nechte mne. Kdo se obětoval, kdo se o to staral než já? Kdyby nebylo mne, ještě by jsme byli nezačali!“

Z dolejšího konce stolu ozval se opět jakýsi vážný hlas: „A to je právě chyba, že jsi začal, aniž bys se nás byl zeptal! Kdo ti dal právo vzít si dělníky a začít kopat podle svého plánu!“

„A jaký plán?“ usmál se posupně, „useknout parčík kolem pomníku jako kočce ocas. Je v tom něco estetického? A potom si ještě vzpomene, že prý dá kolem vystavět dřevěný plot, aby než to křoví, co si tam vymyslil, vyroste, kozy to tam všechno nesežraly.“

Pán, který předtím mluvil s rozvážným hlasem, ozval se opět: „Kdyby každý, když mu něco vleze do palice, chtěl všechno uskutečnit, to bychom daleko došli. Nesmíš zapomenout, že tys okrašlovací spolek nezaložil a také nedals sám peníze, abys mohl rozhodovat a nikoho se nezeptat, jestli to má jít do polokruhu, anebo, jak ty jsi si to vymyslel, cikcak, a ten plot k tomu, aby Mistr Jan Hus byl jako na hřbitově. Víš vůbec, co je to okrašlovací spolek?“

Tázaný vyskočil, bolestně zaúpěl a zařval ještě větším hlasem: „Sežerte si to! Ať si to vezme jiný na starost! Já se vzdávám všech funkcí, jak už jsem řek! Vystupuji ze všech spolků! Co jsem dal už zkopat kolem pomníku, sám si zaplatím! Nemyslete si, že mě tím zničíte! Předám to každému rád, ať zas ten zkusí na své vlastní kůži, co je to okrašlovací spolek!“

„Dobrá,“ ozval se nějaký hlas. „My si bez tebe také nezoufáme. Sad se udělá pěkně do polokruhu, poněvadž škola je na vršku, před školou je pomník, polokruh se železným zábradlím půjde pěkně až k silnici...“

U vedlejšího stolu vyskočil mladý bledý člověk a zařval ještě hrozněji než uražený jednatel okrašlovacího spolku: „To zas prrr! Tamtudy jezdím, tam je moje cesta! Teď jsem najal dole pole, kudypak budu jezdit? Já se na tom malým plácku před domem nemůžu otočit s koňma, a což kdybych vezl fůru sena? Tak bych vzal ten váš park s sebou!“ Stál dále vztyčen jako vtělená hrůza.

Vážný hlas se opět ozval: „Neblbni, vždyť tam nemáš stodolu!“

Bledý muž zahulákal: „Zadek domu vyhodím a stodolu si vystavím, a park nebude do půlkruhu. A což kdybych to chtěl všechno prodat? Kdo mně ten dům koupí, když k němu nemá příjezd, kvůli vašemu parku, a musí jezdit přes Panenku Marii na náměstí!“

Naproti u stolu ozval se někdo rozvážně: „U Panenky Marie se dobře můžeš otočit i se žebřiňákem! Víš, co je to kultura? Víš, co to znamená okrašlovat město?“

„Bodejť bych nevěděl,“ zasípal mladý bledý muž, „když mně chcete vzít poslední cestu. Kdybych měl jít k samému presidentovi, tak přes Panenku Marii jezdit nebudu!“

„Sousedé,“ zakřikl, až se okna otřásla, „já chci komisi a já vám dokážu, že se tam neotočím!“

Ozvalo se několik smířlivých hlasů jako: „Dej si říct - nedělej hlouposti - neblbni - nehovadi - neblázni!“

Rozčilený jednatel okrašlovacího spolku, který viděl, že mu přišla pomoc k uskutečnění jeho projektu, park pod pomníkem ve tvaru výseče, jako když kdysi Řekové na své anabazi z Persie uviděli opět moře a křičeli „Thalatta, thalatta!“, tak on hulákal dobrých pět minut: „Komise - komise - komise - musí přijít komise! Já chci taky komisi!“

*


Svolaná komise, která měla rozhodovat o architektuře parku kolem pomníku a vyjádřit, v jakém estetickém poměru k okolí má být projektovaný výsek kruhu či polokruh, získala opravdu velký zájem obyvatelstva, které se rozdělilo na dva až tři tábory.

Vzrušení, které způsobil okrašlovací spolek, když odhodlal se opravdu něco krásného pro město udělat, stupňovalo se každým dnem, poněvadž se nemohli shodnout na tom, kdo má obětovat povoz a koně, aby se s nimi pokusil otočit za Panenkou Marií a ukázal tak prakticky mladému bledému muži, že je přístup a příjezd k jeho domu a že nemusí jezdit přes projektovaný park.

Jednatel okrašlovacího spolku jevil z toho velkou radost, že se komise neschází, a šeptal si na zápraží s vytáhlým bledým mužem: „Oni se nás bojí.“

Konzervativní živel v městečku říkal, že jsou to všechno zbytečné věci, pomníky a parky; žili lidi bez toho, a nemuseli platit sto korun za metrák bramborů, takové okrašlování města že je pro kočku a že mohlo to stačit, když už vystavěli ten pomník, že už jsou na náměstí pomníky tři, počínaje odzdola: Před kostelem sv. Jan Nepomucký, proti radnici Panenka Maria a před školou Mistr Jan Hus, a přitom jsou čím dál větší daně. Takhle kdyby místo parku obec raději založila trávníky, aby se měly kozy kam jít pást, a zrušila kontumaci a vymohla, aby se mohla v neděli čepovat kořalka po službách božích.

Zkrátka a dobře, většina obyvatelstva byla toho mínění, že taková okrašlovací akce nepřináší nic dobrého.

Nakonec si předseda místního klerikálního spolku spletl okrašlovací akci s ošacovací akcí a vedl v tom směru zuřivou agitaci.

Konečně však se přece komise sešla, poněvadž jeden z občanů, největší nepřítel kruhové výseče jednatele okrašlovacího spolku a borec za park v polokruhu, poručil kočímu zapřáhnout pár koní do žebřiňáku a přirazil s povozem před Panenku Marii. Kočí, který za světové války sloužil u dělostřelectva a musel se otáčet ještě na nebezpečnějších místech, ukázal své umění.

Projel bleskurychle nad Panenkou Marií mezi dvěma starými lipami, mezi kterými by stěží projela bryčka, vjel přímo do uličky mezi školou a domkem vytáhlého bledého muže, couval s koňmi na hranice projektovaného polokruhu sadu, otočil se a hrdě se rozjížděje mihnul se opět mezi starými lipami nad Panenkou Marií, udělal na náměstí polokruh a odjížděl opět rychle domů.

Vysoký mladý bledý muž byl výsledkem komise, která jasně dokázala, že nemusí jezdit přes projektovaný park do polokruhu, aby měl příjezd ke svému stavení, zprvu tak poděšen, že prohlásil kolemstojícím: „Von ten kočí těm koním něco hvízdal.“ Nakonec se však vzpamatoval, chvíli přemýšlel a potom rozhlížeje se vítězoslavně po členech komise řekl: „Žádám o novou komisi s nábytkovým vozem. Uvidíte, jestli projede a otočí se na tom pláce.“

Členové okrašlovacího spolku rozcházejí se do svých domovů a všem tane na mysli jedna myšlenka, že se komise s nábytkovým vozem připustí, ale předtím že obec musí skácet ty dvě staré lípy, mezi kterými předtím projel žebřiňák. Pak že tudy nad Panenkou Marií nábytkový vůz projede a lehko se otočí a mladý bledý muž že to definitivně prohraje a park pod pomníkem před školou že se založí do půlkruhu.