|
Všichni si velice na tom zakládali, že pečují o
vánoční nadílku chudých dítek, což jim nedělalo
žádných obtíží, neboť sami nepřispívali ani
haléřem na potřebný obnos.
Návštěvníci pivovarské restaurace pamatují se
zajisté na jeden dlouhý stůl, na kterém již
odpůldne stál stojan s nápisem: Zadáno. Ví také,
že pak později sedávali kolem toho stolu vážní
lidé, kteří pili pivo ze sklenic se značkou
jejich jména a na všechny ostatní návštěvníky
restaurace i na denní hosty že dívali se s
blahosklonnou laskavostí.
Když pak byla již místnost naplněna hosty, tu
vstal vždy jeden z té společnosti a vzal do ruky
plechovou pokladničku s nápisem „Pro ošacení
chudých školních dítek“ a obcházel jednotlivé
stoly.
Hřmotně položil pokladničku na stůl, když pak u
stolu někdo nedal, tu dával mu pokladničku pod
nos.
Když tak všechno obešel, vrátil se vítězoslavně
zas ku své dobročinné společnosti, a chrastě
drobnými mincemi, řekl, že to tam roste.
Stěžoval si též, že u toho kulatého stolu mu
řekl jeden pán, že nemá drobné a jinde zas že mu
řekli, že na to nic nedají, že šatí sami dvě
cize děti.
A tak debatovali chvíli o tom a pak seděli dál v
klidném rozhovoru o zcela jiných věcech.
Pravdou bylo, že dívali se zvysoka na všechny
ostatní hosty, kteří jim sypali drobné mince do
pokladničky, a v celém svém soukromém životě
byli povzneseni nad ostatní své okolí, neboť oni
starali se o veřejné blaho a ošacení chudých
školních dítek dle této tabulky:
- Denně vypili každý 10 sklenic plzeňského po 28
haléřích, tedy utratili každý K 2,80.
Jistě tedy slušná suma, kterou obětoval každý
denně v zájmu chudých školních dítek.
Jednoho dne se stalo, že pán přišel do té
restaurace a tam bylo již vše obsazeno. Sedl si
tedy ku prázdnému stolu, kde stálo: Zadáno. Sedl
si tam po delším duševním boji, neboť to
„Zadáno“ nad prázdným stolem dívalo se na něho
velice přísně.
Pak přišel vrchní číšník, který upozornil nového
hosta, že stůl je zadán.
Host však odpověděl, že mu do toho nic není, že
nevidí u stolu nikoho, komu by překážel. Zůstal
dál klidně sedět, a když konečně přišli členové
„dobročinného stolu na ošacení chudých školních
dítek“, dívali se na něho velmi nepřátelsky.
Neříkali však nic, poněvadž ještě nebyl tu
jejich předseda Noráček, majitel velkého
krejčovského závodu. Konečně přišel a řekl k
cizímu pánovi:
„Dovolte, nevšiml jste si, že jest to zadáno?“
„Všiml.“
„A dovolte, to nevíte, co se dělá?“ „To nevím.“
„Pane vrchní,“ řekl pan Noráček, „odneste to
pivo tomu pánovi někam jinam.“
A tak povstalo nepřátelství mezi panem Grubrem a
„dobročinným stolem na ošacení chudých školních
dítek“.
Panu Grubrovi odnesli pivo k jinému stolu, kde
se musil tlačit v koutě, a výsledek toho byl, že
když jeden z jeho nových nepřátel šel vybírat s
pokladničkou, pan Gruber nejen že nic nedal, ale
pronesl jistou poznámku, která se u stolu záhy
rozšířila. Řekl k sousedovi, že to zná, jak
zpláčou ty děti nad výdělkem.
Druhého dne přišel zas a při vybírání příspěvku
na chudé školní dítky řekl, že jest to zlodějna.
A týž večer pravil ještě, že zná případ, kdy
předseda takové dobročinné společnosti koupil k
ježíšku za ty peníze své ženě kožíšek a jednomu
chudému dítěti jedny nátepničky.
„Víte, já tomu také nevěřím,“ řekla jedna paní,
jejíž manžel seděl vedle pana Grubra, „prosím
vás, kdopak je může kontrolovat.“
Přeneslo se to i na druhé stoly a pán, který šel
dnes vybírat od „dobročinného stolu“, setkal se
s takovým neporozuměním, že hlásil, jak dvacet
hostů mu řeklo, že nemají drobné, a tři dokonce
(mezi nimi ta opice, rozuměj pan Gruber) že
řekli, že to podporujou jinak a lépe.
Pan Noráček poznamenal tedy hlasitě, aby to
slyšel pan Gruber, že takový lakomý korala
schrání ty krejcary na žitnou s rumem.
„Člověče,“ vykřikl pan Gruber přes stoly k němu,
„řekněte mně, kolik jste toho vy tam sám dal. Já
vás pozoruji už po tři dny a žádný z vaší
chytrácké společnosti tam nedal ani krejcar.“
Tu vložil se do toho, celkem nešťastně, pan
Bakule, kloboučník, který tenkým hlasem vykřikl:
„Vy dovolíte, prosím, my tam nemusíme nic dávat,
když sami sbíráme. My se o to staráme a žebráme,
to je přece na nás dost.“
Šedivý pán u vedlejšího stolu zakašlal a řekl
důrazně: „To je laciná sláva.“
Kolem se dali do smíchu, což dopálilo předsedu
Noráčka tak, že vytáhl z kapsy papírovou
desetikorunu a ostentativně ji hodil do
pokladničky se slovy:
„Tady dávám pětku na ty nuzáky.“ Podíval se
přitom vítězoslavně na pana Grubra, který řekl
hlasitě:
„To také znám, napřed se dá pětka a pak se
desítka vybere.“
Nastalo všeobecné vzrušení, kteréž bylo trochu
uklidněno výkřikem starého šedivého pána:
„Co ten člověk všechno nezná, snad je od fochu.“
Výkřik ten nezlepšil však nijak situaci
„dobročinného stolu“ a majitel restaurace, který
volal do vřavy: „Ale pánové,“ uvítán byl
posupným smíchem, žernu do toho nic není, jak se
hosté baví.
Předseda „dobročinného stolu“ prohlásil, že se
celý třese, že to je darebáctví, což nějaký
mladý muž s dlouhými vlasy a ve skřipci
považoval za osobní urážku, neboť vstal a řekl
pevným hlasem:
„Povídám vám následující, že vlastně sami ničeho
neděláte pro chudou školní mládež, neboť jedině
my tam dáváme krejcárky a vy tam dáváte pěkné
věci. Okupovali jste nejlepší stůl a chodíte
jako fouňové. Kam dáváte účty, kdopak má klíček
od pokladničky? Vybíráte to ve vinárně každých
čtrnáct dní a pak hrajete ramšla ...“
„Že na vás, kluku uličnická, skočím,“ řval
uděšený, rozčilený předseda „dobročinného
stolu“, zatím co si pan Gruber smočil nanovo:
„Ten pán má pravdu, já to znám, tak se to dělá.“
„Platit!“ volali od „dobročinného stolu“ a
odcházeli s pokladničkou.
„Jdou zas hrát ramšla,“ zvolal starý šedivý pán,
který se chtěl bavit na každý způsob.
Pokladník „dobročinného stolu“ obrátil se ve
dveřích a pronesl:
„Ne, my jen vám, pánové, nedůvěřujem.“
Pan Gruber chtěl za ním jít, ale společnost ho
zadržela. Po odchodu „dobročinného stolu“ počalo
se hovořit o celé události a ustálil se názor,
že kdyby měli čisté svědomí, že by tak zbaběle
neodešli.
„Zkrátka, krade se,“ řekl pan Gruber, „jinak to
nejde. Páni se bavili a také chtěli mít něco pro
sebe. Však mně každý rozumí ...“
Mezitím „dobročinný stůl“ seděl ve své vinárně U
Trafnerů a seděl zmlkle.
Před tři čtvrtě rokem sešli se právě zde a
ustavili se jako dobročinná společnost na
potírání bídy školních dítek.
Vypili přitom dvacet litrů vína a dali si
upravit tři humry. V měkké náladě, kterou sám s
sebou nese u bodrých měšťáků alkohol, hleděli
velice vážně vstříc pomocné akci.
Bylo jim náhle tak příjemně, že budou sbírat, a
poručili si přinést po dalmatském ohnivé víno
marsala, neboť vyciťovali chlad podzemních bytů,
když se netopí, a jak zebou nožičky malých
bídných dětí chudých jejich občanů.
Důstojný jejich předseda, měšťan Noráček,
jaktěživ tolik neplakal jako té noci potom v
Mikádě, když pili tam opět nějaké víno, a tak
brečel po ulici domů, až ho napomínala dvakrát
policejní hlídka, aby nerušil noční klid a
brečel až doma.
Pokladník jejich nemohl plakat. Němě šel ulicemi
domů, až na Václavském náměstí rozkřikl se do
dlouhé prostory mezi mlčícími domy: ,,Chudý děti
dostanou punčochy,“ obtěžoval s tím kdejakého
chodce a strážníkům, kteří ho napomínali, řekl
vznešeně: „Dejte sem krejcar na ošacení chudé
školní mládeže.“
To byly blažené časy. „Dobročinný stůl“
přemýšlel v tiché vinárničce dál o své veřejné
působnosti a bylo jim teskno.
Tři čtvrtě roku vybírali na chudou školní mládež
v útulné restauraci a najednou všechny jejich
snahy jsou zoškliveny.
„Co budeme dělat?“ řekl jednatel k předsedovi.
Předseda vzdychl, podíval se na všechny a řekl k
pokladníkovi :
„Franci, otevři to a vrať mi tu pětku, kterou
jsem kvůli těm lumpům tam dal.“
A pan Mařík, člen stolu, právě v tu dobu vracel
se z pisoáru dovnitř a na chodbě zpozoroval
bosého kluka, který právě chtěl vniknout do
vinárny, aby prodal nějaké sirky.
Dal mu pohlavek, a srážeje ho se schůdku, řekl
vztekle:
„Koukej, smrádě, ať zmizíš, nebo zavolám
strážníka.“ |
