Oslí historie z Bosny

I

Na hranicích Bosny a Srbska nachází se rakouská pevnůstka. Dole, ještě v Bosně, je ves Crna Bara a u té je bunar, studně, kam chodili z rakouské pevnůstky pro vodu. Posílali tam pro vodu osla s poddůstojníkem a dvěma vojáky. Osel nosil měchy na vodu a byl militaristou.

Kdo neměl totiž na sobě rakouskou uniformu, nesměl se k oslovi, když mu vojáci do měchů čerpali z bunaru vodu, přiblížit.

Tu kopal, hýkal a kousal, zkrátka jevil jistou nenávist proti čakšire, kalhotám Bosňáků, čemuž se ovšem žádný soudný člověk nesmí diviti, neboť osel žil už několik let na pevnůstce, v její obvodu se také vesele a volně procházel.

V noci pak hlídal ve stáji hranici.

Když se totiž něco na srbské straně hnulo, tu milý a hodný osel počal strašlivě hýkat, až probudil celou posádku. S ním největší rámus dělal kohout kantinského, který během času vžil se úplně do vojenského ducha.

Když v noci jely selské vozy na srbské straně, tu kohout dal se do kokrhání, a tak žili všichni bezpečně na této pevnůstce, neboť je hlídal osel a kohout.

Žili v bázni boží, až tu najednou stala se událost, která zničila úplně klid celé posádky, klid okresu a uvedla zemskou správu Bosny do velkého rozčilení. Předmětem této velezrádné aféry byla koza Branka Nušiće.

II

Prve než přejdu k vlastnímu vypravování této velezrádné aféry, při které stydne krev v žilách každému dobrému občanu, dovolím si krátce promluvit o Bosně a Hercegovině a vůbec o zemích okupovaných, jak to jeden můj přítel vykládal jednomu Francouzovi:

„Rakousko-Uhersko skládá se z Rakouska a Uherska a zemí okupovaných. Tyto se zase skládají z Bosny, o které se nesmí mluvit, a z Hercegoviny, o které se vůbec nesmí mluvit. Pak přijde Nový Pazar, o tom se také nesmí mluvit.“

„A dál?“ řekl Francouz. „O tom dál se také nesmí mluvit,“ dokončil svou přednášku přítel.

III

V Crné Bare žila spokojeně koza Branka Nušiće, která řízením osudu přetrpěla před léty onu hroznou katastrofu, která stihla všechny kozy v Bosně a Hercegovině. Zemská vláda totiž vykácela lesy a pak si vzpomněla, že tím hubením lesů jsou vinny kozy. Ta darebná zvířata okusují křoviny a stromy. Zemská vláda vydala tedy rozkaz, že do určité lhůty musí být všechny kozy v Bosně a Hercegovině snědeny, jinak že bude majitel kozy postaven před vojenský soud.

Branko Nušić zachránil svou kozu tím, že ji převedl přes hranice; když pak úkaz vlády byl zrušen, poněvadž bratranec jednoho náčelníka zemské vlády měl od lékaře předepsáno pít kozí mléko pod Sarajevem, převedl opět Branko Nušić svou kozu na území bosenské.

Bylo to zvíře velice chytré, které ctilo nařízení zemské vlády a neokusovalo křovin a stromů, na kterýž zločinný skutek jest vypsán v Bosně i Hercegovině trest smrti. Koza se nemůže odvolat a v Bosně by jí to bylo také málo platné.

Koza Branka Nušiće ctila tedy zákony. Dvanáct let lákaly ji lesní stromy a stromky vysazované na útraty země.

Pokušení její bývalo někdy hrozné, ale koza vždy zamečela své kategorické: „Nesmím,“ vědoma jsouc toho, že žije v zemi s vojenskou správou.

Dvanáct let je hezká doba, zejména když povážíme, že kozy bývají tvorové slabšího charakteru.

Bezcharakterních koz potlouká se mnoho po návrších všech zemí, nemusí to být ani Bosna nebo Hercegovina.

Ale koza Branka Nušiće potloukala se poctivě po srázech a skalách.

Často sbíhaly se jí sliny ve tlamě, když viděla zeleň mladých stromků, ale její poctivá občanská ctnost vždy zvítězila. Když tak poroučí zemská správa v Bosně, ani koza nesmí být mlsnou. Dvanáct let držela se zpátky. Bylo to zvíře vzorné.

A tu jednoho dne se stalo, že modřínový stromek u pevnůstky, vysazený před několika léty na památku okupace Bosny a Hercegoviny, byl okousán přes noc. Hnusný zločin byl odhalen ráno v pět hodin a v šest hodin vedli již spoutaného Branka Nušiće k okružnímu soudu.

IV

V Crné Bare měl jediný člověk kozu a to byl Branko Nušić, ostatní kozy byly již zastřeleny vojáky. Další důkaz: Branko Nušić býval kdysi poslancem. Chcete ještě něco víc? Máme i jiné důkazy, které mluví proti Nušićovi. Koza Branka Nušiće, když si pro něho přišli vojáci, nebyla k nalezení.

Koza Branka Nušiće prchla do Srbska!

Branko Nušić po celé cestě k okresnímu soudu dušoval se, že je nevinen.

Kozu měl přes noc uvázanou a pustil ji teprve půl hodiny před příchodem vojáků: „Tak kam jsi ji schoval?“

„Utekla do Srbska,neboť na srbské straně uviděla kozla.“ My, kteří jeho kozu známe již jako kozu poctivou, mohli bychom tomu věřit. Chtěla prostě předejít vpádu srbského kozla na bosenské území, vědoma jsouc si toho, že bosenská vláda zakazuje a přísně trestá přechod živých zvířat ze Srbska.

Na druhé straně považujeme za možné, že koza Branka Nušiće „obrstila“, okousala stromek vysázený na památku okupace Bosny a Hercegoviny u pevnůstky nad Crnou Barou. Snad že už to nemohla vydržet a okousala erární majetek v nepříčetnosti.

Neboť jako řádní občané nemůžeme si myslet, že by to učinila za normálního duševního stavu.

Branko Nušić byl tedy uvržen do vězení okružního soudu a současně vykonána u něho domovní prohlídka. Kdo zná tu horkou půdu v Bosně, nesmí se tomu diviti, že velitel pevnůstky hejtman Kraus, přesazený sem pro dluhy z Dolních Rakous, bystře chápal, že věc není jen tak jednoduchá, jak se zdá.

Učinil tedy, co za dobré uznal, a o ostatní se postará již zemská vláda.

Ale že se zde jedná o aféru velezrádnou, bylo tak jisto, jako že jsou Němci v okupovaných zemích nenáviděni.

Tak shledal také okružní soud, který podrobil Branka Nušiće vyšetřovací vazbě.

Ještě téhož dne byl Nušić předveden k výslechu, kde došlo k sensačnímu odhalení.

Branko Nušić doznal se po delším křížovém výslechu, že kozu koupil před dvanácti léty od Milivoje Neškoviče.

Bylo tedy telegrafováno, aby byl Milivoj Neškovič v Crné Bare zatčen. Rozkaz byl vykonán a druhého dne před okružním soudem byl Milivoj Neškovič vyslýchán po tři hodiny.

Nechtěl zprvu o ničem vědět, a pak doznal: „Kozu sam kúpio od Turkyně Medžimy Čarapičovy i posle (pak) prodao Branku Nušiću.“

Okružní soudce mnul si ruce. Tedy se nemýlí. Jsou do toho zapleteni i mohamedáni.

Ihned byl odeslán telegram: „Zatknout Turkyni Medžimu Čarapičovu v Rakovici.“

Do večera již byla u soudu ta strašlivá stařena.

Na otázku, jak je stará, odpověděla, že sto let.

Byla odvedena do vězení, po nezdařeném výslechu, poněvadž tvrdila, že se na nic nepamatuje.

Okružní soudce však nezoufal. Niť byla zde sice přetržena, ale díky jeho důvtipnosti přinesl druhý den nové sensační odhalení.

Nebylo pochyby, že zde jde o daleko široko rozvětvené spiknutí.

Milivoj Neškovič měl, jak vyšetřováním zjištěno, bratrance Janko Veselinoviče v Žarkovu a ten Janko Veselinovič byl ženichem Evici Vasičové v Crné Trdžave a její otec byl důvěrným přítelem Petara Milutinoviče ze vsi Zukvarice. A ten Petar Milutinovic odebíral časopis „Srbskou obranu“, vycházející v Sarajevu, časopis protivládní.

Za dva dny měli je všechny za mřížemi. Janka Veselinoviče, Evici Vasičovou, jejího otce a Petara Milutinoviče a ty všechny s Brankem Nušićem, Milivojem Neškovičem a Turkyní Medžimou Čarapičovou dopravili od okružního soudu k vrchnímu zemskému soudu do Sarajeva i s redaktorem Srbské obrany (Srb-Obran). Současně byl zatčen v Kotoru v Dalmácii syn Petara Milutinoviče, patnáctiletý gymnasista.

Bylo to hrozné. Spiknutí bylo, jak vidět, rozšířeno i do Dalmácie!

V

Mezitím okružní soudce prohlížel spisy o tomto případu a tu ku svému úžasu shledal, že schází podklad žaloby, koza Branka Nušiće, neboť tato se nenacházela mezi zatčenými.

Učinil tedy vše, co bylo v jeho moci. Vyzval posádku nad Crnou Barou, aby střežila pilně hranice a v případě, kdyby koza chtěla se ze Srbska vrátit do Bosny, aby byla neprodleně chycena a dopravena do pevnůstky.

Když vydal tento rozkaz, prozkoumal ještě jednou všechny spisy o této aféře a zmocnil se ho nový úžas.

Viděl zřetelně, že se zapletl příliš daleko. Poněvadž však nešlo již věc napravit, aby se neblamoval, dal zatknouti dodatečně srědského náčelníka obce Crné Bary, kde žila koza Branka Nušiće, starostu Milkoviče, poněvadž týž zanedbal své povinnosti. Jaké povinnosti, to dosud nevěděl ani zatčený srědský náčelník, ani okružní soudce.

VI

Od okružního soudce vrátíme se nyní k oslovi, který tahá vodu do pevnůstky z bunaru obce Crné Bary.

Tento osel po celou tuto dobu chodil zasmušile, jako by ho hryzlo svědomí.

Vojáci hovořili o celém případu bez ostychu před chytrým oslem, většinou německy, kteréž řeči osel také nejlépe rozuměl, neboť žil dříve mezi Němci v Tyrolích.

Věděl tedy o celé aféře, i hýkal smutně, a kdykoliv šel kolem okousaného stromku na památku okupace Bosny a Hercegoviny, svěsil vždy ohon mezi nohy a oči se mu zakalily.

Byl dřív bujný, plný života, stříhával velkýma ušima vesele, a nyní choval se uboze.

Ušima nestříhal, neskákal a chodil líně po pevnůstce. Pak jednoho dne přišla komise.

Přijel okružní soudce a páni z vrchního zemského soudu v Sarajevu.

Přijeli ohledat okousaný strom. A tu osel, který pochopil, oč běží, připojil se také ke komisi.

Stál u nešťastného stromu s hlavou sklopenou, ocasem mezi nohama a s ušima schlíplýma.

Jen když uslyšel jméno kozy Branka Nušiće, pozorně naslouchal.

A najednou prodral se ctěnou komisí, zahýkal a vrhl se ke stromku na památku okupace.

A nežli se páni z komise vzpamatovali, okousal nešťastný osel zbývající lístky a kůru.

A pak vzpřímiv ohon a zvednuv uši, zahýkal mohutně a radostně: „Ý, á, ý, á! Já to byl!“

Byla to zpověď nešťastného osla, trápeného výčitkami svědomí.

A slavná komise oslu neporozuměla ...

VII

Jak to se zatčenými dopadlo, nevím, neboť o Hercegovině se nesmí mluvit a o Bosně se mluvit také nesmí. Koza Branka Nušiće se ze Srbska ještě nevrátila a myslím, že se o ní také nesmí mluvit.
Zemězrada je choulostivá věc.