|
Nahoře nad Nagy-Bányou směrem k horám,
obklopujícím celé údolí mladé Tisy, u
Hamag-búha, kde leží vesnice Malý Svatý Štěpán,
přišli dva četníci na medvěda, silného chlapíka,
černé barvy, toho druhu, který budí hrůzu u
Marmaroše, kde jsou známá naleziska
marmarošských démantů.
Četníci medvěda zastavili a když medvěd podle
svého hloupého zvyku chystal se k obraně,
zastřelili ho, odřeli z něho kůži, kterou
odnesli příštího dne do Nagy-Bányi na královský
uherský stoliční úřad, kde jim byla vyplacena
odměna 40 korun.
Pamětlivi jsouce nařízení, o kterých mluví zákon
o dobytčím moru, nenechali odřený trup ležet v
lese, usekali tlapy a takto zohyzdněné, odřené
tělo hodili do mladé Tisy. Proud unášel k
Nagy-Bányi trup, který v zelenavých vodách Tisy,
nežli připlul na Erdód, ztratil úplně
vyluhováním barvu krve a jako mrtvola plul k
Homoradu.
Homoradští provozují na Tise velký rybolov a
měli právě napříč Tisou nataženy sítě, aby
zadrželi všechny ryby, které táhnou se Tisou z
hor od Lápose, Szalóku a Oláh-Telesce.
Jisto je tolik, že Homoradští žili v
nepřátelství s vesničany z Mándoku a tu se
stalo, že Štěpán Denke, sedlák z Homoradu,
přiběhl od řeky k Šarkádovi, starostovi obce, a
řekl mu:
„Milý Šarkáde, udělal jsem Mándockým
nepříjemnost. Povolil jsem sítě a pustil jsem na
Mándok utopence. Mándočtí vždycky vytahují z
vody utopené a mají z toho velká opletání.“
Zamnul si spokojeně ruce, zapálil dýmku a šel
zvolna do Mándoku, aby se informoval, jakou
nepříjemnost jim způsobil. Po celé cestě,
procházeje kukuřičnými poli, vzpomínal s
radostí, jaké překvapení vlastně Mándockým
uchystal. Zase budou mít potahování s úřady,
přijde soudní komise z Satoralja-Ujhely, všichni
budou jíst a pít na útraty obce, pak nakonec na
svůj náklad budou muset Mándočtí chlapíka
pochovat, vystrojit slušný pohřeb a než se to
všechno opět rozjede, propijí zase půl obecní
sklizně.
Za takových myšlenek došel do Mándoku a šel se
podívat k řece. Utopenec byl však rychlejší než
Štěpán Denke, dávno již proplul obcí, zachytil
se sice u vrb pod mostem, ale obecní strážník
odšťouchl jej nohou do proudu, jak se Štěpán
Denke ke své lítosti dověděl, když se zastavil u
skupiny živě rokujících Mándockých, kterým cosi
lhal obecní strážník, že to, co proplulo obcí,
mělo dlouhé vlasy.
Zatím trup plul dál na Csájo, kamž doplul v noci
a zachytil se o pilíř dřevěného mostu, takže
když ráno vyháněli proslulý svůj dobytek na
pastvu, nabubřelý trup byl všem viditelný. Byl
to obecní pastýř, který byl první, jenž případ
hlásil starostovi Alibunárovi.
Starosta měl dobré srdce, s několika sousedy
odebrali se k mostu, kde rozbírali celou
událost, vyjadřujíce nejrozmanitější domněnky o
původu nešťastníka, který pod mostem, obrácen
břichem vzhůru, dívá se z vody, jak vypadá obec
Csájo. Soucitný starosta byl pro to, aby byl
nešťastník z vody vytažen a pohřben se vší
poctou. Pan Jenó, statkář, byl však toho názoru,
že v tomto případě může se též jednati o vraždu
a že by třebas soudní komise dospěla k tomu
názoru, že vražda byla spáchána na obecních
pozemcích obce Csájo a že by všichni z toho měli
veliké opletání a že by eventuelně byli
odsouzeni jako nešťastný soused Komád, kterého
pověsili v Miregy-Házy, třebas se vymlouval, že
není vinen zmizením lesníka Szárvara. Teprve
když lesník Szárvar vrátil se z Rumunska, mohl
uctít památku nešťastného Komáda tím, že si vzal
jeho vdovu, aby tak odčinil křivdu spáchanou
justicí na Komádově rodině. Mimochodem
podotýkám, že se v celém kraji mluví o tom, že
Szárvar ještě za života Kornádova chodil za jeho
ženou a že se Komáda nemohl zbaviti jinak, než
tímto ušlechtilým způsobem.
O tom všem se debatovalo na mostě v Csájo a
zejména byl to sedlák Mada, který vážně žádal,
aby byl utopenec vytažen na břeh a aby se to
svedlo na Bátora, obecního příslušníka s pěti
dětmi, jehož se obec nemohla zbavit. Starosta
Alibunár naproti tomu protestoval, aby to
všechno bylo svedeno na Bátora, horší než Bátor
že je Ádon. Ten že má osm dětí, kdežto Bátor jen
pět a je učitel, že jim není třeba vzdělání a
zvláště ne od člověka, na němž lpí podezření, že
by byl schopen takovéto věci.
Nebyli ještě svorni, jak to vlastně udělají,
když vtom uviděli kráčet z habrového lesíka
směrem do vsi k mostu četnického strážmistra.
Tento přespal noc v blízké vsi Zsadáru a nebyl
právě v příliš dobré náladě, poněvadž pěkná
krčmářka nechala ho spát v kůlně, kam chodily
ovce celou noc lízat sůl, přičemž několikrát
olízly také četnického strážmistra.
Ráno vypil láhev špatného koňaku a v pochmurné
náladě vracel se do vsi Csájo. Když přišel na
most a spatřil skupinu rozčilených občanů a
seznal, o čem rokují, prohlásil, že to, co se
zachytlo o pilíř mostu, je prase. Sejmul s
ramena pušku, střelil do hmoty pod mostem, právě
do nadmutého namodralého břicha, bylo vidět, jak
na vlnách přehazujících se přes trup tvoří se
bubliny, pomalu se vše potápělo a pak
pozorovali, jak dvacet metrů pod mostem pluje
tajůplný předmět opět dále.
Od Csája až na Satoralja-Ujhely jest veliká
rovina, kde Tisa má ponejprv možnost pomalu a do
šířky se roztékat a když někdo loďkou chce jeti
z Csájo na Satoralja-Ujhely, trvá to dobré dva
dny, aniž by viděl nějakou obec, jen místy vidí,
jak stáda, vyhnaná do volné prostory, chodí se k
řece napít.
Řeka, jak již řečeno, v tomto celém kraji se
rozšiřuje, spousty písečných nánosů pokrývají
koryto, tvoříce ostrovy a o jeden takový ostrov
uvízl po dlouhé pouti z Nagy-Bányi onen zohavený
trup. Byl tam po celý týden, proměnil úplně svou
barvu, zezelenal, napřed upadla levá noha zadní,
prohnilá kůže z lebky byla odplavena, pak na
horách srazily se mraky, veliké deště přihnaly
sem spousty vod, ostrůvky mizely v záplavě jeden
za druhým a celé velké jezero hnalo se na město
Satoralja-Ujhely.
Voda zaplavila tam Szaboleské předměstí, kde
stojí soudní budova a trup, prodělavší již
hnilobný rozklad, připlaval až na schodiště
justičního paláce. Nato voda opadla a s jinými
předměty dostal se trup ze schodiště až do
sklepa a následujícího dne přinesly noviny v
Satoralja-Ujhely článek s nápisem:
Všechno vyjde najevo!
V článku tom bylo promluveno o tom zvláštním
zjevu, že žádný zločin nemůže být ukryt a byly
osvětleny případy, ve kterých náhoda, čistá,
pouhá náhoda přispěla k pomstění zločinu dle
zákona. Jak lokální referent onoho časopisu
případ vylíčil, zmizel dle četnického raportu
před půlrokem jeden obchodník z Dalhy, který jel
povozem na Marmaros-Sziget, aby v tamější
záložně si uložil dvě třetiny peníze, strženého
za les prodaný velké dřevařské firmě v Béregu.
Lokální referenti mívají však smůlu, že obyčejně
soudní komise dospívá k jinému názoru. V aktech
soudu v Satoralja-Ujhely jest toto dobrozdání
soudních lékařů:
„Soudní lékaři, upamatováni byvše na svou
přísahu, vypovídají souhlasně takto:
Připlavená sem mrtvola (viz akta čís. 8 AB/IX
312) patří osobě mužského pohlaví, jejíž stáří
lze odhadnouti na 37 let. Dle tvaru lebky, jak
bylo konstatováno při soudní pitvě, jedná se o
osobu degenerovanou, mrtvola sama činí dojem
zchátralého individua. Zejména nápadny jsou nám
vysedlé lícní kosti a nepatrné množství mozku
jak velkého, tak i malého v dutině mozkové.
Prohlídkou levé komory srdeční bylo zjištěno, že
v tomto případě jde o smrt násilnou, neboť dle
polohy koule, vězící v levé komoře srdeční, jest
naprosto vyloučeno, že by šlo o sebevraždu,
neboť projektil byl vypálen ze vzdálenosti větší
40 m.
Pitvaný byl dále doražen druhou střelnou ranou
do břicha, vypálenou z bezprostřední blízkosti a
jejíž stopy nacházíme na samotné páteři. Při
rozříznutí žaludku bylo konstatováno, že
pravděpodobně jde tu o člověka duševně chorého,
který utekl do lesa a tam se živil kořínky a
různými travinami, kromě toho však bylo nalezeno
v žaludku několik chuchvalců králičí srsti,
takže jest pravděpodobno, že pitvaný v
nepříčetnosti pojídal králíky zaživa i s kůží.
Soudní lékaři po zralém uvážení všech okolností
upozorňují dále, že mrtvole byly končetiny
osekány krátce po smrti, neboť v jednom případě,
kdy jedná se o pravou ruku, byly znát v tuku
morkovém známky vniknutí vzduchu do dřeně
kostní, což by v tom případě, kdyby ono zohavení
stalo se zaživa, mělo za následek vniknutí
vzduchu do plic, tzv. embolii plicní.“
Bylo tedy zavedeno vyšetřování a nešťastný
medvěd byl pohřben na útraty města
Satoralja-Ujhely. Pohřbu zúčastnilo se celé
město, ba dokonce vystoupil i řečník, který nad
otevřeným hrobem kladl důraz na to, že onen
nešťastník stal se obětí třídní nenávisti. A nad
hrobem medvěda roste dnes smuteční vrba, která
svými větvemi rozpíná se dojemně nad rovem toho
pronásledovaného tvora, kterému poslední ránu
zasadili soudní lékaři ze Szabolecse, nazvavše
ho degenerovaným člověkem. A vždy jednou za rok
nějaká citlivá duše položí na hrob věnec se
stuhou v barvě červené, bílé a zelené. |
