|
Staří definovali člověka jako zvíře společenské.
Jestli se nemýlím, poněvadž už jsem zapomněl
velice mnoho z řečtiny, říkalo se nešťastnému
člověku „zoon politikon“.
Tím si dovedu vysvětlit, že rád rozmlouvám s
lidmi, které vidím ponejprv ve svém životě,
pletu se jim do rozhovoru a nedbaje jich
protestu, snažím se navázat s nimi přátelské
styky.
Pravidelně docházím přitom k poznatku, že staří
Řekové se velice zmýlili, odhadujíce člověka
jako zvíře společenské.
Moderní člověk je nemožné společenské
individuum. Nedávno vmísil jsem se v rozhovor
dvou milenců v chuchelském lesíku beze vší
potměšilosti a dalo mně to velice mnoho práce,
abych se ubránil tomu pánovi. Chlap používal
nedovolených chvatů při řeckořímském zápase.
Nakonec však jsem je zahnal až do Slivence, kde
se mně ztratili v mramorových lomech.
Bilance podobného navazování společenských styků
je velice smutná.
Pes v tomto ohledu je neskonale vlídnější.
Buldok ze psince v Karlsruhe, který se dostane
koupí do Prahy, setká se třebas na Vinohradech s
nějakým voříškem z Košíř. Vidí se tedy ponejprv
v životě. Očuchají se, zaštěkají přátelsky na
pozdrav a uzavírají přechodné sice, ale upřímné
přátelství. Běží vedle sebe, honí se, hrají si a
buldoka ani nenapadne, že má rodokmen ze psince
a že ten druhý, s kterým se seznámil, je nemožný
kříženec, neznající svého otce, či lépe řečeno
svých otců.
A tu opět zakročuje člověk, majitel buldoka.
Rozhání holí právě navázaný společenský styk.
A chlupatý chudáček voříšek sedí smutně na
chodníku s vypláznutým jazykem a v jeho pohledu
je něco, co mluví: „Znám tě, Brute.“ Má své
zkušenosti s lidmi.
I já mám své.
Sedím v Reprezentačním domě u stolu sám.
Připadám si jako kůl v plotě. Naproti sedí
společnost pánů a dam, zahrnutá v pojem, který
ji oceňuje: uzavřená společnost.
Jdu k nim, přenáším svou kávu a židli, posadím
se k jejich stolu a zcela slušně říkám: „Račte
dovolit. Sedím sám, je mně smutno. Vidím, že se
velice dobře bavíte. Cítím potřebu bavit se s
vámi.“
Pozoruji, že rozmluva a zábava, kterou dříve
vedli, umlkla. Všichni sedí jako zařezaní, až
najednou řekne někdo z nich: ,,Pane, co si to
dovolujete? To je již přespříliš.“
Snažím se vysvětlit, že jsem společensky
založen, že nejsem žádný samotář, že miluji
společnost, že jsem ochoten se k nim
přizpůsobit.
A tu někdo z nich vstane a řekne kategoricky:
„Půjdete odtud, nebo nepůjdete? Zavolám na vás
pana vrchního.“
„Tak ho zavolejte,“ odpovídám beze všeho hněvu.
Když přijde vrchní, denuncují mne u něho, že se
vtírám mermomocí do jejich společnosti. Vidím,
že nemohou vzteky ani mluvit, zatímco dámy
vrhají na mne zdrcující pohledy.
Trvám na svém, že nechci sedět sám a že se odtud
nehnu, že jsem společensky založen atd. Jako
když házíš hrách na stěnu.
Nakonec mne vyvádějí z kavárny.
Podobných případů mohl bych vyjmenovat na sta.
Oslovte například cizí dámu v elektrice a
zeptejte se jí, proč vám neodpovídá. Uvidíte, že
průvodčí vás přinutí vystoupit.
Přidejte se k cizímu pánovi na ulici a snažte se
s ním navázat rozhovor. Může to skončit tak, že
místo rozmluvy s neznámým pánem máte co
vyjednávat s policejním strážníkem.
Někdo si to však vypořádá sám. Jednou mne
dokonce chtěli vyhodit z rychlíku Praha-Vídeň.
Pětkrát jsem byl bit jako žito. Třikrát jsem to
v boxu vyhrál. Dvakrát mne srazili z parníku do
řeky. V lese pod Čerchovem nějaký turista vytáhl
na mne revolver, který chovám jako vzácnou
památku.
Jindy opět má touha po společnosti vynesla mně
paragraf týkající se míchání do úředního výkonu.
Ale jako Paolo Mantegazza mohu říci: „Neskloním
se a neustoupím, stojím pevně. Trpím, ale k zemi
přitisknout se nedám.“
Jsem „zoon politikon“ a basta!
U Wilsonova nádraží potkal jsem nedávno mladou,
hezkou paní, která právě přijela. V šátku měla
zabalené nemluvně. Viděl jsem, že se nevyzná v
tom chaosu a proudu městského života, poněvadž
se právě ptala posluhy, kudy se jde na Smíchov.
„Já jdu také na Smíchov,“ řekl jsem, ačkoliv
jsem tam neměl co dělat, „půjdeme spolu, jestli
dovolíte.“
Přijala mou nabídku a tak jsme šli. Byla
hovorná, a když jsem se jí optal, odkud je,
řekla: „Co je vám do toho.“
„Máte pravdu,“ poznamenal jsem a mluvil jsem o
něčem zcela jiném.
Když jsme přišli do Jindřišské ulice, oznámila
mně, že má žízeň a že by ráda pojedla párek s
křenem.
Pozval jsem ji tedy do jednoho malého výčepu,
objednal jsem pivo, párky a bavili jsme se dále
o červince vepřového dobytka. Potom jsem přešel
na mor drůbeže, na červy v bramborech, na to,
jak to dopadá, když se kráva nažere čerstvého
jetele.
Při naší rozmluvě nemluvně vrnělo.
Když se najedla a napila, poprosila mne, abych
vzal nemluvně, že si vzpomněla, že má vedle
pošty tetu.
„Přijdu ihned s ní,“ řekla a odešla.
Choval jsem tedy toho broučka, což ve mně budilo
touhu ohřát se u ohně rodinné pospolité lásky a
čekal. Uplynulo zatím půl hodiny. Malinký
brouček proměnil se zatím v šakala.
Řval, jako když ho na nože bere. Jeden z hostů
odešel a zaplatil. Hostinský vrhal na mne
nepřátelské pohledy a poznamenal: „Přijde sem
ponejprv a udělá z výčepu menažérii.“ Potom se
zvedli ostatní hosté a také odešli s poznámkou:
„Kdo má tohle poslouchat.“
Neodpovídal jsem. Vlny lidské zloby naplnily
výčep. Hostinský začal nadávat. Někdo chtěl jít
na pivo, ale slyše ryk svěřeného mně broučka,
otočil se na prahu a odešel.
„Ten host,“ řekl hostinský, „vypije až patnáct
piv.“
„Když má na to,“ odpověděl jsem a mlčel dál,
uznávaje, že hostinský musí být z toho nervózní.
Uplynulo dalších třicet minut. Hostinský
otevřeně se ptal: „Kdypak si přijdou pro toho
fakana?“
Rozhodl jsem se promluvit mu do duše. Mluvil
jsem dlouho, přičemž hostinský běhal po pustém
výčepu. Rozhovořil jsem se, že dítě v peřince
musí řvát, poněvadž tím sílí plíce. Je v tom i
snaha po činnosti. Něco musí dělat. Nebude přece
ležet jako pařez. Všichni hostinští, když byli v
jeho letech, ječeli a řvali právě tak, jako toto
robátko. V tom věku řvali i nynější ministři.
Uplynula nová hodina. Divil jsem se, že můj
svěřenec vydrží tak dlouho hulákat a výt.
Musel jsem hostinského napomenout, poněvadž
řekl, že mne vyhodí i s tím broučkem. „Pane
hostinský,“ řekl jsem, „co to mluvíte? Dítě
vyhazovat na ulici? Křehoučkého tvora, s kterým
se máte mazlit, hýčkat? Chudáčka, ubožáčka,
brabenečka?“
„Jen řvi dál,“ vybízel jsem svěřence, „nedej se
vyrušovat, řvi, až spadne rozhledna.“
„Je to ale škandál,“ naříkal hostinský, „já se z
toho zblázním.“
„Vy si zvyknete,“ poznamenal jsem suše.
Čekal jsem do večera na matku děcka.
Za těch osm hodin přežil jsem nesčíslné množství
útoků ze strany hostinského a také jsem viděl
ponejprv v životě tak starého muže plakat. Když
můj brouček slyšel vzlykot hostinského, dal se
do nového řvaní. Koupil jsem mu láhev mléka,
napojil, převinul a čekal dál, počínaje nejasně
tušit, že tu jde o pohozené dítě.
Hostinský zatím vypil láhev rumu, což nijak
neposloužilo, aby sebral myšlenky čisté a
krásné. Nadával mně i dítěti a vzpomněl si, že
prý jsem mu zkazil obchod. Blábolil, že ho chci
zničit.
Chtěl se také probodnout nožem na krájení salámu
a v deset hodin řekl: „Zavíráme,“ a šel stahovat
roletu.
Tak ocitl jsem se se svěřeným nemluvnětem na
ulici.
Na policejním komisařství nějaký starý
inspektor, když jsem mu všechno vyložil, jak
jsem přišel k dítěti, řekl: „A podívejme se, to
je opravdu zvláštní. Dáte se do hovoru s cizí,
neznámou ženskou, zavedete ji do hospody a ona
vám dítě nechá na krku. A můžete se legitimovat?
Tak? Vy nemáte s sebou legitimaci ani jiný
průkaz? Že jste si ho nechal doma? Že s sebou
vůbec nenosíte dokumenty? Hm, to je jistě
zajímavé. Přinést dítě na komisařství, to by moh
udělat každý. Tady není nalezinec. Odvedou ho.“
Dřímající strážník vstal, vzal klíče a měl jsem
pro tu noc postaráno o nocleh.
Ráno byla zjištěna má identita. Dobrácký
policejní komisař řekl, propouštěje mne na
svobodu: „Dáte si alespoň příště pozor, dávat se
do hovoru s neznámými osobami a navazovat s nimi
společenské styky.“
Mne však nepřevrátí. Zůstal jsem tvrdým a
nepoddajným. Neroztrpčuje mne špatnost lidí,
kteří nechápou, že společensky založený člověk
nemůže jednat jinak. |
