PRVNÍ ODSTAVEC
Když přísli do parku, řekl: „Zdvihněte si sukni,
jest zde bláto.“ Uposlechla a kráčeli večerním
šerem po cestě, kde leželo listí sváté
podzimními větry se stromů. Dala se do pláče, do
náhlého výbuchu křečovitého pláče, který stěží
potlačovala na celé dnešní procházce.
On si zapálil doutník, a odfukuje dým, pravil
klidně: „Vy pláčete, má drahá?“
Zavzlykala a tu on řekl: „Nebuďte tak
sentimentální, pochopte přece, že mezi námi už
je konec. Měli jsme se rádi, a teď se můžeme zas
klidně rozejít. Není nic jednoduššího nad to.
Hloupé romány! Někde jste četla, že se při
podobné příležitosti musí plakat. Buďte
rozumnou, jakou jste byla vždy. Milovali jsme se
rok a to snad stačí.“
Tu ona, nepřestávajíc plakat, pravila to, co
mluví ženy při podobných příležitostech:
„Obětovala jsem vám vše ...“
Přerušil ji: „Hloupé fráze. Oba jsme se
milovali. Nikdy jsem na vás nečinil nátlaku.
Milovala jste mne dobrovolně, není na místě
mluvit o obětování se.“
Mluvil rozvážně a spokojeně kouřil, zatímco ona
stále utírala si slzy a konečně řekla: „Když mne
opustíte, zabiji se.“
Zasmál se tomu jako dobrému vtipu a pravil: „Má
drahá, podobné řeči jsou příliš naivní. Četl
jsem jednou něco podobného v kalendáři.
„Vzpomeňte si na ty doby, kdy jste mne líbal.
Jak to bylo krásné, a nyní se to nemá nikdy,
nikdy navrátit, ty upomínky ...“
„Vyjadřujte se lépe gramaticky. Upomínka užívá
se, upomíná-li mne krejčí o nezaplacené šaty.“
„Já vás zabiju také,“ vykřikla divoce.
Vzal ji za ruku a řekl otcovským tónem:
„Nepřenáhlujte se, má drahá, nehrajeme divadlo.
Jste příliš rozčílena a rozčílení vám škodí. Pak
nejsme v Itálii, kde se podobné věci dějí, ani
nejste Španělkou. Doprovodím vás domů.“
„Nechci,“ odmítala s pláčem, „děkuji, zabiji se,
když mne opouštíte.“
„Nebuďte bláhovou, sbohem.“
Odešel a ona sledovala v hasnoucím večeru ohnivý
bod jeho doutníku, až zmizel.
*
Druhého dne otrávila se elegantně krvákem
„Zazděný Pumprnikl“.
DRUHÝ ODSTAVEC
Usedli na lavičku, když byl opět jeden podzimní
večer a na cestě bylo listí jak v prvém
odstavci.
„Nekuřte,“ pravila, když chtěl si zapálit.
Uposlechl a dal se do pláče: „Vy mne tedy již
nemilujete?“
„Ne,“ odvětila příkře, „měla jsem vás kdysi
ráda, ale nyní jste se mi zprotivil. Můžeme se
klidně rozejít.“
„Rozejít,“ vzlykal, „ne, to není možné. Vy,
která jste byla mým druhým já.“
Zasmála se tomu a řekla: „Mluvíte ve frázích,
jako ta naše známost byla frází.“
„Pamatujte na tu zahradu, kde jste mne líbala,
když slunce zapadalo a stromy voněly.“
„A ptáci,“ vskočila mu jízlivě do řeči,
„cvrlikali, cha, cha. Byl jste nejsladším z mých
nápadníků a to se mně zamlouvalo. Jsem
vyběravou.“
Nepřestal plakat, zatímco ona se smála: „Jaká
jste baba, to jste muž?“
„Obětoval jsem všechno vám,“ vzlykal, „všechny
své básně jsem vám věnoval, tolik jsem vás
zbožňoval. Byla jste před bohem ...“
„Jste impertineníní,“ pravila, zapalujíc si
cigaretu, „strašně hloupý.“
„Já se zabiju,“ křičel zoufale.
„Nekřičte,“ prosila ho, „půjde sem strážník a
odvedou vás, abyste si neublížil.“
Chtěl ji obejmout, odstrčila ho a vstala.
„Sbohem,“ řekla, „nemyslete na takové hlouposti.
Pro jedno kvítí slunce nesvítí.“
„Neopouštějte mne,“ prosil úpěnlivě, „má drahá,
má lásko. Zabiju se.“
„Jděte,“ poroučela a on zůstal sedět na lavičce,
sleduje ohnivý bod její cigarety.
*
Třetího dne vytáhli jej z šenkýřova sklepa
upitého a vedle něho lístek s následujícím
špatným veršem:
Má láska tmou kdys svítila,
a nakonec jste, moje drahá,
přec reka svého zabila ...
TŘETÍ ODSTAVEC
A nyní podávám k luštění čtenářstvu následující
otázku: Kdo byl z nich větší blázen? Ta dáma z
prvého odstavce, nebo ten pán z druhého, či
autor, který o tom psal? |
