|
Pokud se týkalo tohoto otce chudých, měl
minulost trochu pestrou. Byl původně partafírou
na stavbě jedné dráhy v Haliči. Podařilo 'se mu
tam odřít tak důkladně dělníky „bratránky“, že
si mohl v rodném městě koupiti dům.
Když ten dům koupil, počal kupovat zástavní
lístky od chudých lidí. Také kupoval věci
pocházející z krádeže.
Uměl krásně všechny pěkné eskamontáže s kartami.
Když šel hrát karty, to vždy jednu sérii karet
strčil do kapsy.
Zkrátka byl to ideální člověk a ve všem měl
štěstí. Jednou obehrál sedláka o pět kusů
dobytka a ten po něm střelil. Měl však ty své
karty v kapse, tak v nich kule uvízla.
Před soudem stál také pro spoluvinu na krádeži;
koupil totiž nějaké pytle s moukou a to mělo
dvojí krásný výsledek. Předně že vydělal peníze,
dále že byl osvobozen a že se o něm v kruzích,
které to potřebují, rozneslo, že to kupuje.
Tak jeho jmění rostlo a on čekal jen na to, aby
pro své zásluhy stal se skutečně tím, kterému se
vzdává všeobecná úcta.
A to bylo právě krásné a vznešené, když konečně
zasedal v obecním zastupitelstvu!
První jeho prací bylo, že prodal obecní pozemky,
na které měl už dávno zálusk.
Pak je odkoupil a to už se stal čestným
měšťanem. Z dražby jedné firmy zakoupil výhodně
partii růženců z imitované klokoče a těmi dal
podělit všechny školní dítky. Jeho dobré srdce
však nelenilo. Pro sirotčinec objednal jednu
vodu ze zázračného pramene. Sirotci se jí napili
a pět z nich dostalo tyfus. Byla to nepříjemná
věc, ale přešlo to krásně za krátký čas.
Objevoval se pravidelně na děkanství a tam se
opil do němoty a pak dělal dobré skutky, o čemž
svědčí, že vyhazoval peníze plnou hrstí, jak
dokazuje tento prostý připiš od soudu:
„Dne 12. června byl jste odsouzen platit
alimenty nezletilé Anně Krátké a žádáme Vás,
byste do osmi dnů obnos rozsudkem Vám přiřknutý
u zdejšího okresního soudu složil.“
Nelze právě proto toho opomenout, poněvadž
vskutku jednalo se mu jen o chudé služebné,
které u něho sloužily a ku kterým, třebas
nemajetným, jevil velkou náklonnost.
Jeho život byl celou řadou různých příběhů, o
kterých se však nemluvívalo a které na veřejnost
nepřicházely. Neboť někdy vedeno bylo s ním i
tajné líčení.
Ale tento bezúhonný muž míval stále štěstí.
Nebesa se nad ním smilovala i v těchto
případech, a on je proto o církevních
slavnostech nosil.
Tloustl stále víc a více a konečně na svůj dům
po jedné schůzi městské rady mohl si dát vyvěsit
u dveří pěknou tabulku, na které každý mohl
čisti:
FRANTIŠEK PAVEL KONEČNÝ,
otec chudých
Jeho jmenování bylo ohlášeno v obecním věstníku,
a když tenkrát kráčel po ulici, zaslechl zcela
dobře, jak někdo řekl: „Tenhle starej partyka
stal se otcem chudých.“
Dal si tedy dělat ještě jednu tabulku pod tu
první, takže to vypadalo takto:
FRANTIŠEK PAVEL KONEČNÝ,
otec chudých
Žebrota nedovolena
Přispívá na místní chudé Doopravdy platil také
ročně 10 korun na ně. Tři takové příspěvky
stačily právě choti pana ředitele chudinského
referátu na jedno volavčí péro na klobouk.
A tak vžil se do toho, co měl napsáno na
dveřích, že když přišel k němu žebrák, že mu
pěkně, ale důrazně vynadal.
Bylo to tak zajímavé, že ho to počínalo bavit a
stalo se to vlastně sportem pro něho.
Za takových okolností stala se však s ním jednou
velká změna.
Stará Vaničková, babka, která chodívala po
domech sbírat hadry, šla kolem rybníka, na
kterém se klouzal jeho dvanáctiletý syn. Led se
probořil a babka mu kluka vytáhla.
Když ho přivedla domů, dal jí dvacet krejcarů a
hrneček kávy.
„Pro tu babu,“ řekl pak k sobě, když o tom
přemýšlel, „rozhodně musím něco udělat.“
„Poslyšte, bábo,“ řekl k ní, ,,až budete něco
potřebovat, tak se u mne zastavte.“
„Udělám pak dobrý skutek,“ pomyslil si. „Jeden
dobrý skutek mne neožebračí. Třebas v zimě jí
koupím teplé boty nebo teplou sukni.“
Druhého dne pak o tom uvažoval, proč by měl jí
to kupovat. Ať si řekne, když bude něco
potřebovat.
Tři roky se u něho neukázala.
„Jaká je to protivná babka,“ pomyslil si, „chodí
kolem a nic nepotřebuje, a já mám přece takové
dobré předsevzetí jí pomoci. Nu uvidíme, kdy
poleze ke kříži.“
Čtyry roky uplynuly; opět nic, zhola nic. Babku
kolikrát vidí z okna, jak chodí ulicí, a ona
nahoru nejde.
„Je to nafoukaná babka,“ říkal k sobě, „až je
mně to líto. Já mám takové dobré předsevzetí jí
pomoct, a ona chodí, nafukuje se a nejde.“
Pět let uplynulo od té doby. Babka pořád nic.
,,No, počkej,“ řekl k sobě jednoho dne, „až
přijdeš a přilezeš. Já tě naučím, zač je toho
loket. Uvidíme, kdo vyhraje.“
Konečně se dočkal. Jednoho dne přišla k němu
velmi poníženě, celá taková shrbená:
„Milostpane, já bych se chtěla dostat do našeho
chudobince.“
Sedl si na židli a podíval se na ni vítězoslavně
a zvolal radostně: „Tak vida, konečně jsem se
dočkal, že přilezete ke kříži. Pět let to
trvalo, a teprve když máte smrt na jazyku, tak
přijdete. Ne, babičko, z toho nebude nic.“
Dala se do pláče a tu on zařval hrozným hlasem:
„Ven, babo, ať vás tu nevidím,“ a když zmizela,
posadil se na pohovku a řekl: „Takhle lidi zkazí
člověku každé dobré předsevzetí.“
A zapálil si doutník, přičemž si myslel: „Ale je
to hnusná baba!“ |
