|
Pan Hykyš nebyl velký chytrák, ale tolik byl
přece rozumný, že to na sobě pozoroval a proto
ve společnosti mnoho nemluvil, což vypadalo tak,
že je velice rozvážlivý a rozšafný muž.
Pan Hykyš často slyšel o sobě tuto chválu a
během času stal se z něho skutečně rozšafný
člověk a také se na to oženil.
Dva dny po svatbě doručil mu správce domů bytový
seznam. Zprvu činilo mu to velkou radost,
poněvadž byl oficielně uznán za přednostu
domácnosti, pak uslyšev, že do čtrnácti dnů musí
to vyplnit, zvážněl.
„Proč je na to tak dlouhá doba?“ otázal se a
dostal za odpověď, že proto, aby si každý to, co
má vyplnit, řádně rozmyslel.
To se ho velice nemile dotklo. Odnesl arch do
pokoje a posadiv se před něj počal uvažovat, že
s tím archem je to patrně ošemetná věc.
Pan Hykyš byl velice řádný člověk a všechny
úřední přípisy považoval za posvátné, neboť vše,
co bylo ve spojení s úřady, to ctil a toho si
vážil. Chápal nyní, že vyplnění bytového seznamu
jest velice důležitý krok do života a že nesmí
se jen ledabyle odbýt, nýbrž že třeba vzít rozum
do hrsti a usilovně přemýšlet, jak by co
nejpečlivěji byl arch vyplněn, aby na úřadě
nemohli říci: „Ten pan Hykyš to nějak odbyl, to
je šlendrián.“
Už neměl ani radost, že je přednostou
domácnosti, jeho celou duši vyplnil seznam
bytový.
S posvátnou úctou zanesl arch do psacího stolu,
rozhodnuv se, že zítra prohlédne důkladně arch a
vyplní, co jeho síly stačí. K takové věci musí
se člověk náležitě připravit. Hlavně svědomitý
musí být. Svědomitost, to jest ta ctnost
nejkrásnější, která jest právě vrozena takovým
lidem, jakým je pan Hykyš, který celý den se
připravoval, jak arch vyplní.
Předně koupil krabici per, pak dvě násadky,
patrně kdyby se jedna zlámala. Dal si vyklepat
všechny šaty, vyžehlit kalhoty a počal hledat
štěnice. Že hledal štěnice, to byl takový
logický neúprosný závěr z jeho přemýšlení. Kdyby
tak, což ovšem ani není možné, nevyplnil
seznamový arch do 14 dnů, jistě že by na něm pan
správce domu seděl jako štěnice.
I jal se je hledat, ale ustal od námahy, když
shledal, že jeho duševní schopnosti nestačí, aby
současně při hledání štěnic také myslel na onen
arch. Pan Hykyš se domníval, že musí naň myslet
po celý den a jeho žena viděla ho, jak chodí,
chodí, hlavu si drží a myslí. Pak odejde k
psacímu stolu, vytáhne odtamtud onen seznam
bytový a čte:
Povinnost vyplniti tento vzorec ve sloupcích 2
až 9 zakládá se na § 200 zákona ze dne 25. října
1896, z. ř. č. 220, jestliže by někdo odepřel
tuto povinnost vyplniti, nebo ji nesprávně
vykonal, mohou dle § 247 uloženy býti peněžité
pokuty až do 400 K.
Pan Hykyš si to přečte a chodí zas po pokoji a
mumlá: „Všechno řádně vyplním, všechno řádně
vyplním.“
Ale zčistajasna míjí mu klid, ten jeho
rozvážlivý, rozšafný klid a pan Hykyš uhodil
pěstí do stolu a vykřikl: „Těch čtyři sta korun
ode mne nedostanou.“
Jeho žena vidí, jak se její manžel třese a
chvěje. Těší ho starostlivě, ale on ji rozbouřen
odstrčí a volá: „Dej mně svatý pokoj, teď se
jedná o čtyři sta korun.“
S hrůzou zamyká poznovu nebezpečný tiskopis
berního úřadu, seznam bytový, do stolu a cítí
potřebu jit ven na vzduch, aby se osvěžil. Ale
jaké je to osvěžení, když všude vidí samé domy a
každý ten dům připomíná mu nějaký seznam bytový
s celou kombinovanou příšernou řadou rubrik.
V restauraci, kam občas večer zašel mezi
společnost starších, rozšafných pánů, seděl
chvíli jako bez duše a poslouchal mírnou kritiku
nějakého veřejného nepořádku v cizině.
Vmísil se do toho: „Ano, zde ti dají
alternativu, vyplníš, nebo nevyplníš. Pakli ne,
nebo máš-li něco nesprávného, dostaneš čtyři sta
korun pokuty.“
Rozšafní páni, aniž by věděli, oč jde, kývali
hlavou. Panu Hykyšovi se líbilo velice to slovo
alternativa, neboť si cenil cizích slov a proto,
vyjda z restaurace, po cestě k domovu si
opakoval, maje svěšenou hlavu: „Ano, to je
alternativa, a jaká alternativa.“
Noc měl velice neklidnou. Zdálo se mu o seznamu
bytovém, který měl vyplnit ihned. Stáli nad ním
dva dragouni s vytasenými šavlemi a pak tam byl
také pro všechny případy kněz se svátostmi
umírajících. A když si přichystal pero a chtěl
již počít arch vyplňovat, tu mu vždy ujel pod
pérem a byl opět prázdný. Ti dragouni řvali a
umíráček zvonil pod psacím stolem.
Probudil se celý vyjevený a již neusnul.
Právě tak vyjevený snad jako té noci přišel ke
mně návštěvou, abych mu poradil, co má v té věci
dělat. Bylo to právě třetí den, kdy mu správce
domu doručil onen arch. Přišel velice vyděšený a
smutný.
„Třetí den již na ten seznám se dívám a ne a ne
přijít na okamžik, abych se odvážil to napsat a
vyplnit. Sednu si k tomu seznamu bytovému, ruce
se mně třesou, vidím samé 400, 400, vjede do mne
najednou úzkost a den ode dne je to horší a já
se z toho nevymotám. Tam stojí kupříkladu v těch
pokynech, jak vyplniti jednotlivé rubriky, udat
počet nezletilých dítek, nejméně kupříkladu
čtyři. Já jsem nedávno ženat, dítka nemám, jak
mohu napsat čtyři děti. Dále tam stojí, že mám
napsat i snachu. Kde ji seberu, kristepane.
Pan Hykyš vypadal utrápeně, ale mně ho nebylo
pranic líto. Byl to starý lichvář a má známost s
ním datovala se také od takového jednoho
obchodního styku. Proč přišel právě ke mně si
stěžovat, dodnes nevím.
„Saprment,“ řekl jsem, „podívejte se, že čím
dále to oddalujete, tím se uvrhujete do většího
nebezpečí. Zbývá vám ještě jedenáct dní a nevím,
jestli si za tak krátkou dobu všechno důkladně
rozvážíte, co máte napsat. Vy si, milý pane,
hrajete s ohněm.“
Kýval hlavou velice smutně.
Pokračoval jsem: „Vaše údaje musí být pravdivé,
ale kdo vám kupříkladu uvěří, že se skutečně
jmenujete Hykyš. Napíšete to správně do rubriky
»Jméno« veškerých obyvatelů bytu svrchu
naznačeného, ale na úřadě tomu nemusí věřit. Až
dostanou váš seznam bytový, třebas se to jméno
stane jim nápadné a vy budete mít ostudu. Nikdo
vám nakonec neuvěří, že jste Hykyš, budou vás
vláčet k výslechům a to je hanba, veliká hanba,
pane Hykyši. A což jestli kupříkladu vy sám se
mýlíte a nejmenujete se Hykyš, třebas váš otec
anebo děd se jmenoval jinak a oni vám to zapřeli
a ani na smrtelné posteli vám nesvěřili
tajemství, jak se vlastně jmenujete, co bude
pak. Jaká nová ostuda. A budou pátrat a řekněme,
že vypátrají, že se jmenujete Fiala.“
„Ježíšmarjá,“ vzdychl pan Hykyš. „Co teď?“
„Co teď? Měl jste tedy vyplnit vlastně jméno
obyvatele jménem Fiala a Hykyše napsat jako
spolubydlícího. A potom, kdo vám uvěří, že
nemáte v bytě vnuky, rodiče, tchána, tchýni,
zetě a snachu a strýce, tety, synovce, neteře.
Uděláte nejlépe, když to všechno oběháte a všude
ať se ti dotyční příbuzní podepíší, že u vás
nebydlí, jinak jste ztracen. Proslýchá se, že
kromě čtyř set korun pokuty každého vypoví ještě
z Prahy. A ještě na jedno vás upozorňuji, a to
je nejdůležitější. Nezapomeňte udat na minutu
přesně hodinu svého narození.“
Poděkoval mně co nejsrdečněji a viděl jsem, když
jsem za ním vyhlédl oknem, jak se potácí po
ulici.
Pak jsem ho potkal na ulici za čtrnáct dní.
Tvářil se spokojeně. „Už to mám s krku,“ volal
hlasitě mně vstříc, „dal jsem si svůj seznam
bytový vyplnit dvěma advokáty.“ |
