|
Někdo panu Mařínkovi, obchodníkovi, namluvil, že
vypadá tak pěkně a tlustě za nynější mezinárodní
přeháňky, že rozhodně, kdyby k něčemu došlo,
třebas byl jaktěživ o vojnu nezavadil, půjde do
první linie a že s ním budou ucpávat rozstřílené
okopy a jiný jeho dobrý přítel zas mu povídal,
že ho pošlou na hranice jako „Kanonenfutter“.
Pan Mařínek dřív nerad čítal noviny. Říkal o
nich, že je to svinstvo. Od té doby však, co mu
to řekli, nikdo snad neskoupil každý den tolik
novin jako on. S těmi novinami zalezl do postele
a úzkostlivě prohlížel jednu stránku za druhou,
zdali už to nevypukne.
Poněvadž tam nic nebylo, stal se podezřívavým a
říkal si: „Inu ovšem, oni to tam nesmějí dát.“
Kdykoliv se podíval na sebe do zrcadla, jal se
žalostně smrkat. Takový je tlustý, to s ním
budou hezky ucpávat rozstřílené okopy. Pak se
podíval na svoje břicho a řekl ku své hospodyni:
„Paní Katy, do mne se těch koulí vejde! Tak jsem
myslel, že k stáří budu hezky sedět doma a zatím
bude ze mne řešeto.“
Pak zas říkal, že s ním budou něco ucpávat a tu
paní Katy chodila po sousedkách a mluvila a něm,
že blázní.
To o něm myslel i v jeho obchodě celý personál.
Pan Mařínek přijde celý bledý do svého obchodu,
chodí mezi pulty a říká: „Ano, milé lidičky,
ztratíte živitele. Půjdu na hranice. Chtěl jsem
jít letos na šibřinky rukavičkářů a zatím půjdu
do hlíny.“ A již se zase obrací na nejstaršího
příručího: „Pane Ferdinande, co myslíte, odvedou
mne nebo neodvedou?“
Pan Ferdinand mlčí, neboť neví, co má říci na
tak podivnou otázku. Dědkovi je pětapadesát
roků.
Pan Mařínek počne křičet: „Mne nespletete,
darebáci! Vy to přede mnou tajíte! On vám však
spadne hřebínek, až mnou budou ucpávat šrapnely
rozstřílené okopy. Oni mne tam vecpou do té
díry, já to, holomci, nepřežiju a vy budete bez
chleba.“
Pan Mařínek prodává také bavlněné ucpávky do
oken na zimu. Jde ke škatulím, počne vyhazovat
balíky těch ucpávek z velké škatule, sedne si do
ní a křičí: „Sem patřím, ne jinam, to je moje
místo! Já jsem ta ucpávka, holoto! Ale každej
metr je drahej, já jsem dobře živenej, já nic
špatného nejím!“
Tohle vše svěří personál paní Katy. Ta jak to
uslyší, jde k lékaři vedle v ulici a lékař
povídá: „To časem přejde. Dejte mu led na hlavu.
Podobných případů je teď mnoho.“
Tak když pan Mařínek zas počal žalostně smrkat
před svou hospodyní a říkat: „Má zlatá paní,
podívejte se na mne! Vydržím to lézt po skalách?
Vždyť já spadnu, já určitě spadnu, zrovna na
bodáky nepřítele! Že do mne hezky pojede
bajonet?“ tu mu tato řekla: „Nemám dojít pro
led, milostpane?“
Pan Mařínek se tázavě podíval na svou hospodyni,
zaklepal jí na čelo a řekl: „Taky jste se
zbláznila z té mobilizace?“
Jednoho dne, když se zas podíval na sebe do
zrcadla, vykřikl: „Já se nedám!“ a rychle odešel
z domova. V jednom závodě se starožitnostmi
koupil starou ručnici jehlovku s bodákem a šel s
tím domů.
Doma rozpíchal bajonetem všechny dveře.
Hospodyně se zamkla v kuchyni a modlila se
Otčenáš a Zdrávas jeden za druhým.
Den za dnem se pro pana Mařínka stával
zajímavějším. Dříve takřka úplný abstinent, jaký
byl, stával se pomalu, ale jistě alkoholikem.
Chodil do hospody a naslouchal tam, co se
povídá. Také se dával do hovoru a to nešťastným
způsobem a se střídavým štěstím. Jeden den ho
považovali za detektiva a mysleli, že z nich
láká rozumy, jindy se opět stalo, že ho sebral
detektiv, poněvadž v něm viděl nebezpečného
člověka.
Výslechem na policii však bylo zjištěno, že pan
Mařínek jest kromobyčejný pitomec a tak ho
pustili. „Dejte si příště pozor na hubu,“ řekl
mu komisař a vystrčil ho ze dveří.
Od té doby choval pan Mařínek pevné přesvědčení,
že na policii o tom dobře vědí a že mají strach,
aby to dřív nepřišlo na veřejnost.
Druhý den šel kolem policejního ředitelství a
viděl, že tam v jednom okně svítí.
„V tamhle okně,“ pomyslil si pan Mařínek, „se
dosud nesvítilo, tak už je to hotový, už to
píšou.“
A pan Mařínek šel do nejbližší hospody. „Tak už
je to hotový,“ hlásil ve dveřích, „zítra to
dostanem!“
Sklenice mizela za sklenicí v jeho útrobách a
slyšel mluvit o důsledcích toho, o čem přinesl
zprávu.
„To se budou stahovat peníze,“ řekl jeden z
hostů, načež jiný pravil: „Všechno se bude
stahovat! Všechno se musí stahovat!“
Pan Mařínek v tu chvíli měl jich tolik v sobě,
že si zapamatoval jen to: „Všechno se musí
stahovat.“
To si zapamatoval a ještě to také řekl
fiakristovi, který ho vezl domů: „Všechna se
musí stahovat, člověče!“
Když se konečně doškrábal do svého bytu, udělal
dvě věci křiče: „Všechno se musí stahovat!“
Předně stáhl se své hospodyně peřinu a pak stáhl
svého velikého černého angorského kocoura.
Ráno ho odvezli. |
