Paní kněžna

Celé městečko bylo nad ní jako u vytržení. Všem líbila se její junonská, ztepilá postava a mohli na ní oči nechat, když graciózně sedíc na ušlechtilém vraníku projížděla městečkem a lahodným úsměvem a pokynem hlavy odpovídala na četné pozdravy.

Kníže přivezl si choť z ciziny. Byla prý dcerou jakéhosi milionáře. Městečko uchystalo novomanželům okázalé uvítání. Postavena byla slávobrána, hřměly hmoždýře, vyjelo vstříc bandérium, na začátku městečka stáli ve špalíru veteráni, hasiči a jiné četné spolky. Deputace městské rady uvítala je dlouhou řečí. Děti běžely za kočáry a řvaly „Sláva! Sláva!“ Ba ještě před zámkem dokazovaly hlučným křikem, že jim dosud v hrdle nevyschlo. A jásot neznal mezí, když kněžna se objevila na balkóně a zvučným hlasem pronesla: „Tekuju varn sa fšecko!“ „Promluvila česky!“ šeptali si lidé se zřejmým výrazem radosti ve tváři.

Od té doby stoupala úcta k paní kněžně čím dále tím více. Kněžna obdarovala totiž několik žebráků penězi, pohladila několik dětí po tváři a ptala se jich, čí jsou atd. Vůbec mluvilo se v městečku jenom o ní. Vypravovalo se, jak nádherně zařizují se nyní zámecké pokoje, jak se stále přiváží nový nábytek, o nesmírném počtu dělníků, kteří pracují od rána do večera v sadě, a že snad kníže zanechá teď Monte Carla a kasina ve Vídni a trvale se usídlí s roztomilou svou paní na zámku v jejich městečku. A pomyšlení na to vzbuzovalo v myslích všech nesmírnou radost.

Když výzdoba zámku i parku byla hotova, paní kněžna způsobila městečku nové překvapení. Pozvala totiž asi padesát chudých dětí na zámek k hostině. To bylo rozhodně něco neslýchaného. Dospělí přáli si býti dětmi. Proslechlo se sice, že kníže byl tomu na odpor, že mluvil cosi o nevzdělané luze, o zvláštním rozmaru paní kněžny, avšak to nevadilo nijak všeobecnému nadšení. Paní kněžna byla vynášena do nebes.

Přišel den hostiny. Bylo po poledni. U vrat rozsáhlého barokního zámku stála skupina dětí čekajíc na vpuštění. Všechny byly čistě umyty a oděv jejich upraven byl, pokud možno bylo, dosti snesitelně. Několik chlapců mělo na nohou neforemné, veliké boty, nejspíše otcovy, a měli je upevněné provázkem, aby jim nespadly. Není tudíž kupodivu, že portýr, oblečený v uniformu zlatem vyšívanou, nepříliš laskavě se díval na pokorné dětské tváře a bručel si něco pro sebe. Děti vycítily z jeho zraku nepřízeň a držely se ve slušné vzdálenosti od něho.

Asi po hodinném čekání byly děti vpuštěny do zámku. Hned první, co je zarazilo, byly krásné, měkké koberce na schodech. Bály se jiti po nich a kráčely raději podél. S otevřenými ústy stanuly v prostranné jídelně. Byla to vysoká síň se spoustou zrcadel a zlacených ozdob. Uprostřed byla ohromná tabule se stříbrnými příbory: „Polibte přece ruku milostivé paní kněžně!“ prohodil lokaj potichu k dětem. Děti běžely ihned ke kněžně a jaly se líbali jí obě ruce. Ta blahosklonně jim to dovolila. Umyla si ovšem potom pečlivě ruce kolínskou vodou.

Nosilo se na stůl. Kněžna předsedala. Nejvíce ji bavilo, jak neobratně si děti počínaly při jídle. Nevěděly, co si mají počít s neznámými pro ně jídly. „Jsou jako opičky, které máme v parku,“ pravila s úsměvem ke knížeti, „dívají se po očku na nás a napodobují naše počínání. Jak jsou komické!“

A děti opičky jedly, pily víno, jež rozpalovalo jim tváře do červena, neodvážily se však dosud ani šeptnout. Vůbec byly jako na trní.

Teprve když je paní kněžna po jídle vyzvala do zámeckého parku, rozehřívaly se a zbavovaly se své ostýchavosti.

Po stezkách sadu ozýval se po chvíli zvučný dětský smích a dupot dětských nožek. Prolézaly všecky kouty a obdivovaly se soškám amórků a nymf. Paní kněžna dívala se na ně z balkónu.

Brzy však ji to omrzelo. Připadla na novou zábavu. Dala si přinésti několik hrstí niklových peněz a jala se rozhazovati je z balkónu mezi děti.

Děti sbíhaly se ze všech stran a lezouce po čtyřech sbíraly dychtivě drobné mince. Všechny se snažily co nejvíce uloviti. Strkaly se, šťouchaly se, válely se po sobě a brzy ozval se z několika úst i nářek. Dvěma děvčátkům tekly po tváři krůpěje krve. Rozedřely si tvář o drsný písek.

Kněžna se bavila. Chvílemi vydral se jí z hrdla jasný, lahodný smích a jednou dokonce zatleskala jásavě bělostnýma ručkama.

Kníže, který stál za ní, políbil jí v tom okamžiku galantně ruku a pravil: „Jste dnes rozkošná, ma chère.“

„Věru, dlouho jsem se již tak výborně nebavila, ani na býčích zápasech v Madridu!“ odvětila paní kněžna s úsměvem, který činil její tvář tak nevýslovně krásnou.