Pasák Lajko

Nad rovinou u Tisy skláněl se večer. Za kukuřičným polem plápolaly ohně hlídačů a pasáků koní, kteří si pekli svou každodenní jednotvárnou večeři, kukuřičné klasy.

Z nedaleké vesnice zanášel sem vítr divoký nápěv staré beťárské písně: „Nem loptám én eletemben.“[Nekradl jsem, jen jednou v životě.]

„V krčmě je veselo,“ ozval se u předního ohně mladý muž v ušpiněných gatích, vytahuje klidně z popele černý, upečený kukuřičný klas, „člověk by nevěřil, jak pěkně je zde všechno slyšet,“ pokračoval, okusuje kukuřici, „a k tomu je tam svatba, ano, proto je tak veselo.“

„Rendór si bere Istvánovu dceru Marku,“ řekl vedle sedící starý pasák, „není ti, Lajku, smutně?“

Mladý muž vytáhl z ohně nový klas a okusuje hovořil: „Proč by bylo, nevídáno.“

„Lajko, povídá se, že ty jsi měl Marku rád,“ pravil od vedlejšího ohně jeden z hlídačů.

„Nu měl, ale co na tom,“ klidně řekl Lajko, přikládaje na oheň, „ale už je konec.“

„A nemáš zlost na Rendóra, že ti Marku odloudil?“ otázal se starý.

„Proč bych neměl? Rendór je darebák,“ řekl opět klidným hlasem Lajko, pojídaje nový klas.

„A uděláš mu něco?“ ptal se dále starý.

„Proč bych mu neudělal?“ odvětil Lajko, dívaje se do ohně, který narudle osvětloval vysokou, ve větru se kymácející kukuřici; „mohl bych mu snadno něco udělat.“

„A co, ku příkladu?“ vyzvídal starý.

„Ku příkladu bych ho mohl zabít,“ odpověděl Lajko zívaje.

„A zabil bys ho?“

„Proč bych ho nezabil?“ odvětil Lajko, natahuje se pohodlně vedle ohně tak, aby mu kouř nešel do očí.

Ze vsi ozval se hlas zvonu a zpěv umlkl.

„To je umíráček,“ tiše řekl starý, „kdopak asi zemřel?“

„To našli teď Rendora u obecní studny za vsí,“ řekl Lajko, dívaje se do ohně.

„Jak to?“

„Inu, poněvadž jsem mu tam před hodinou rozrazil hlavu sekyrkou,“ klidně odvětil Lajko, obraceje se na druhou stranu. „Dobrou noc!“

A širou rovinou znělo: „Bim bam, bim bam ...“