Peníze telegraficky poukázané

I

Až do nedávné doby měl jsem o poštovnictví velmi nepříznivý dojem, který nemohly zahladit ani některé méně příjemné součástky mé korespondence, jako například obsílky k trestnímu soudu pro dvojženství, rozpárané dopisy naším černým kabinetem, upomínky věřitelů, končící sentimentálně: „Oželel jsem již víc v životě, ale aspoň bych si přál, abyste mně odpověděl,“ výhružné i anonymní listy strašně fádního obsahu, že mne nemohly obveselit, zkrátka taková korespondence, jejíž přečtení je zbytečnou ztrátou času a již hází člověk do kamen, nereaguje na ni a pomyslí si, jak Rusové říkají: „Naplevať!“

Nicméně nepřestal jsem si vážit poštovní instituce, která prodělala od dob Marie Terezie celou řadu různých změn: od trestání postiliónů na hrdle za ztrátu zapečetěného psaní až do zavedení dopisnic a pohlednic, od zrušení poštovních stanic s nešťastnými omnibusovými kočáry až po zavedení poštovních ambulancí ve vlaku.

Telefon, telegraf, snížení platů poštovním zřízencům, všechny ty reformy v poštovním eráru proběhly tak rychle a velkolepě během mizerných dvou století, že jedině člověk zdivočelý nesmekne klobouk před poštovními úřady, které pomalu budou mít někde na střeše stanici pro bezdrátovou telegrafii a na dvoře za kůlnou hangár na přistání letecké pošty.

Ještě za časů Marie Terezie bylo dovoleno psát obyčejným poddaným jednou za pět let se svolením vrchnosti. V knize Öesterreichs Staatsverfassung z roku 1799 shledáváme se v díle druhém se zajímavým odstavcem „O zákazu psaní psáti“.

Selský člověk, který chtěl nějakým způsobem propašovat na tehdejší poštu psaní a učinil první pokus zavádět si korespondenci, byl položen na lavici a potrestán tolika ranami holí, které byly v určitém zákonitě stanoveném matematickém poměru k délce psaní, takže mu hned přešla chuť dopisovat si s někým.

Dnes však poštovní erár mlčky trpí, když si člověk vzpomene a na korespondenčních lístkách oznamuje svým přátelům, že včera měl k večeři biskupa od krocana, když rozesílá desítky pohlednic s takovýmto ukecaným obsahem: „Je zde velice krásně a na brzkou shledanou se těší...“, „Krajina je velmi půvabná a dnes zde po celé dva dny prší.“

Poštovní erár trpí dokonce i to, když mladá matka vede svému dvouletému klukovi ruku na korespondenčním lístku a učí Karlíčka obtěžovat strýčky, že jim Karlíček posílá pac a pusu a že je hodný, trpí se to, když vám listonoš doručuje spousty psaní s nejrůznějšími ceníky, abyste si objednal vagón vosku na leštění tanečních sálů, umělé krmivo pro prasata a bažanty, sérii náhrobních křížů, vagóny dláždícího kamene, kilometr drátěné ohrady, parní mlátičky a lokomobily, nebozezy na vrtání studní, a vy jste třebas kostelníkem u Svatého Jindřicha.

Poslední dobou dály se ovšem pokusy značným zvýšením porta trochu omezit soukromou korespondenci, ale z toho si tak dalece ničeho neslibuji.

Rozmach v poštovnictví je nepopíratelný a snaha k novým a novým reformám smělá a vzletná.

Jestli však dnes v mých očích zřítila se sláva poštovního eráru na nějaký čas, jestliže poštovní erár ztratil na chvíli přede mnou svou důstojnost a zevní lesk, to ještě neznamená, že se obracím zády k nešťastníkovi.

Na nějaký čas není snad hoden poštovní erár té lásky, kterou jsem k němu až donedávna cítil, ale čas všechny rány zhojí...

Rozčarování vzniklo tím, že jsem si dal poslat telegraficky peníze.

II

Místo, kde se stala tato velice tragická událost, je asi šedesát kilometrů od Prahy a vzdálenost od železniční stanice dvě hodiny cesty.

Poštovní ředitelství v Pardubicích provádí s místní poštou zajímavé manipulace, takže poštovní úřad je odříznut od celého světa a pošta sem jezdí z městečka na dráze velice různě, poněvadž v Pardubicích na nic jiného nemyslí než na provádění změn a reforem v provoze.

Pošta přichází dvakrát. Dopoledne v deset hodin objeví se povoz tažený herkou, který připomíná vozy na hnůj. Místo hnoje hodí se na to balíky a korespondence a to je velmi jednoduché poštovní spojení. V deset hodin vymění se pošta a hnojník se obrátí, veze zas místní korespondenci na poštovní úřad u dráhy. Ve tři nebo ve čtyry hodiny přijde z městečka udýchaný a upocený posel s novou poštou, obrátí se ihned jako v prvém případě, vezme poštu, která se nashromáždila od desáté hodiny do čtyř, a letí s ní dvě hodiny na poštu do městečka u dráhy.

Vše je tak zařízeno, že ani jedna, ani druhá pošta odtud se nedostane včas k poštovnímu vlaku a ranní pošta odjede z městečka u dráhy dřív, než přijede poštovní vlak, takže korespondenci ranní dostanete až večer a odpolední až druhý den odpoledne a nemáte čas ji vyřídit.

Zkrátka reforma záleží v tom, že se nemůže žádný vlak zastihnout a poněvadž v noci se v městečku u dráhy neúřaduje, jde to až ráno do Prahy a pozítří večerní poštou dostanete teprve v Praze ode mne dopis, který jste měli mít už včera dopoledne.

Chci-li něco rychle vyřídit, musím jít do Prahy pěšky. Když si ráno pěkně přivstanu, tak těch šedesát kilometrů urazím do pěti hodin odpůldne hravě.

Poněvadž zde v místě není telegraf, přijde stejně z městečka u dráhy poštou jako obyčejná korespondence. Tedy: Ráno mně někdo pošle v Praze telegram a v městečku u dráhy to mohou teprve až druhý den ráno expedovat nahoru, takže ho dostanu druhý den před polednem.

Něco jiného je ovšem se spěšnou depeší. Ta se nemůže od dráhy z městečka poslat poštou jako obyčejný telegram. Od toho je zvláštní posel. A toho teprve vždy v městečku shánějí, aby šel nahoru se spěšnou depeší. Tu dostávám takový zvláštní spěšný expres až třetí den, najde-li se nějaká ženská, která chce se za osm korun projít do kopců a z kopců za čtyry hodiny.

Nedávno poslali s takovým prokletým telegramem ke mně jednu babičku, která na poště u dráhy poklízí. Na půl cestě si podvrkla nohu a došourala se s pláčem zas nazpátek do městečka. Tak poslali nějakou její vnučku. V druhé vsi se na ni obořili psi, tak se též vrátila, potom se druhého dne ráno nabídl nějaký zeť té hodné stařenky, že s ním poletí nahoru.

Ten se dostal až do třetí vesnice, blíž ke mně, ale pod vlivem jistých okolností objevil se u mne se spěšným telegramem až druhý den.

„Von je ten Folta ze Záborný prevít,“ řekl důvěrným tónem, když mně doručoval telegram, „už jsem byl v tej třetí vesnici a už si myslím, „teď když si nadejdeš na lom přes ves, tak budeš nahoře za hodinku“, a von zrovna stál s koňma před hospodou a jak mě viděl, hned na mě křičel: ‚Ty kluku pajdavá Moučků, pojď na štamprle, už jsem té neviděl vod posvícení.‘ Co jsem měl dělat? Starej kamarád z vojny, moc dobrej člověk, přičinlivej, takovýho aby pohledal. Von měl radost, že si vede domů z Chrudimi ten pár koní, co mu při mobilizaci vodvedli. Tak jsme tam zkejsli až do noci. Von mně nakonec vzal ten telegram a nechtěl mně ho za živou moc dát, až ráno, že s ním musím chtěj nechtěj ject do Záborný, tam že nám jeho stará uvaří kafe s rumem a kus flákotiny a ráno že můžu jít s telegramem nahoru, že pojede beztoho ráno do lesa pro pařezy, takže mě kus sveze. A tak mě ráno vodvez až tady na dolejší paseku.“

Když se se mnou rychlý posel s expres telegramem loučil, prohlásil: „Věřejí mně, že je tady s těma telegramama moc velká vobtíž...“ Mávl beznadějně rukou a dodal tragicky: „Vůbec pošta... Von je tou poštou tady člověk jako vod světa vodříznutej.“

Tuto strašnou tragickou pravdu vystihli místní obyvatelé a nikde jsem neviděl tak apatického chování vůči poště v místě jako zde.

Jeden zdejší obchodník má svou schránku v městě a každý den posílá učedníka do města vyzvednout dopisy nebo odeslat. Učedník mučedník jde do města tři hodiny tam, tři hodiny zpátky, ale při výměně korespondence ušetří se tím půltřetího dne.

Jinak místní obyvatelstvo vůbec nepíše a když někdo už posílá psaní, tak čeká, až někdo pojede do Prahy a psaní vezme s sebou.

Jinak je se mnou. Mne vždy láká nějaké nebezpečí, a proto jednoho dne jsem napsal svému společníkovi v Praze, aby mně poslal telegraficky 3000 korun, že mně již došly peníze.

III

Telegraficky peníze poslat je věc velmi jednoduchá, lehká a bezobtížná. Dostat však je zde znamená projít celou škálou útrap a nejrůznějších spletených situací.

Peníze telegraficky poslané dojdou sem jako obyčejný telegram, tedy asi za dva, nejvýš za tři dny.

Ten den, kdy jsem předpokládal, že přijdou, nezmýlil jsem se a když přišel telegram s obyčejnou poštou, aby mně bylo vyplaceno 3000 korun, přesně o půl jedenácté objevil se u mne listonoš, odevzdal dva pohlední lístky a potom se posadil.

„Máte zde na poště,“ řekl rozpačitě, „poukázáno telegraficky z Prahy 3000 korun.“ Sáhl do brašny, položil mně na stůl stokorunu a tímže rozpačitým tónem řekl: „My zde nejsme na takový sumy zařízení. Pan poštmistr se dává poroučet a posílá vám zatím 100 korun. Až seženeme to ostatní...“ Vstal a ve dveřích prohodil: „Jó, jó! Je to bída...“

Před obědem objevil se u mne pan poštmistr. Napřed mluvil něco povšechného o chřipce, o uherské mouce, pak přešel na manipulaci na poštách při vyplácení peněžních poštovních poukázek. Pošta nemá své fondy. Z pošty z městečka u dráhy nedostává žádný obnos. Je to prostě vyúčtované. Místní obyvatelé posílají peníze, zdejší pošta je přijímá a když sem přijde poukázka vyplatit někomu tolik a tolik, vyplácí se to zde, z těch peněz, které se sejdou na odesílaných poštovních poukázkách. Zbytek při měsíční uzávěrce se odesílá dál s doklady.

A několikrát po sobě opakoval: „Je to náramně jednoduché! Nejjednodušší účetnictví! Žádné komplikace! Všechno jako na dlani.“

A dodal slavnostně: „Jestli nemáme momentálně těch 3000 korun, které byly vám telegraficky zaslány, ty se sejdou. Pročpak by lidé odtud neposílali peníze? Máte zde velkostatek u ten má šekový účet. Prodá trochu brambor a peníze vám hned můžeme vyplatit. Potom je zde konzum. Ten už bůhvíjakou dobu nikam neposílal peníze. Čekám, že dnes nebo zítra bude platit peníze za cukr. Konzum nám a my vám, z ručky do ručky.“

Vytáhl tobolku: „Jako před chvílí. Dolejší řezník poslal do pojišťovny splatnou prémii 70 korun. Zde je těch sedmdesát korun, dohromady tedy už máte s tou stovkou 170 korun. Ještě dostanete 2830 korun. Pošta ručí za pořádek, ale nemusel jste si dát ty peníze posílat telegraficky. Jde to sem stejně tak dlouho u stojí to odesílatele hromadu peněz.

Odpůldne,“ pokračoval měkce, „čekám ještě, že z pivovaru budou posílat nové předplatné na módy. Počítám také s tím, že Šilerům přijde odpůldne dobírka. Objednali si již před čtrnácti dny na korespondenčním lístku tucet ručníků, budou vdávat nejstarší dceru koncem masopustu. To zas máte 160 korun.“

„Zahradník Titěra,“ řekl důrazně a slavnostně, vstávaje ze židle, „má už čtrnáct dní platit sazenice do školky. Už ho dvakrát upomínali z Mnichova Hradiště. To zas máte 320 korun.“

Opět si sedl. „Ostatně vy jste snad slyšel, že mladej Zamastil musí platit na dítě do Písku. Každý se diví, jak ho ta holka mohla zbláznit. Už neposílal dva měsíce. To máte 600 korun. Farář je taky dlužen na Moravu za mešní víno 240 korun.“

A chystaje se nyní definitivně k odchodu, prohlásil s nepřekonatelným optimismem: „Peněz je u nás habaděj.“

K večeru u mne zaklepal listonoš. Výraz jeho obličeje byl neobyčejně vážný. „Pan poštmistr,“ řekl tvrdě, „posílá vám ještě 50 korun. Je to od horního Svěráka, toho muzikanta. Splácí v Praze u Lantnera hoboj. Hrát na to lump neumí a má u mě ještě pořádnej dloužek. Za války, když bylo nejhůř, tak mně prodal tři bochníky chleba za 50 zlatých. A ještě se mně vysmíval, že je šikovnej kluk.“

Zrak listonoše svezl se na můj psací stůl, na kterém bylo několik hustě popsaných čtvrtek rukopisu.

„To zase pošlete, že ano, řekl zoufale „a zas si dáte poukázat peníze? Z toho aby se už člověk zbláznil. Teď mě zas honí pan poštmistr, abych se optal pana řídícího, kdy pošle předplatné na Národní listy. Že prý už čtvrtletní předplatné vypršelo. Od pana řídícího mám dojít ke Kutinovi, jak tam říkají v Bejčkárně a připomenout mu, že už před třema nedělma mluvil o tom, že musí poslat pozemkovou daň. A kupec Přenosil - toho už třikrát marně upomínali o daň z obratu.“

Odešel, poznamenav pesimisticky ve dveřích „Jó, jó! Je to bída...“

Druhého dne až do tří hodin odpůldne se situace nijak nezměnila.

Ve dvě hodiny přišel mě navštívit pan poštmistr. Měl vzezření neobyčejně bodré, jako advokát, kterému proti všem jeho předpokladům osvobodí porota jeho klienta. „Vy jste si dal dělat před týdnem boty u ševce Sestavy, řekl, plácaje mě přátelsky na rameno, „večer jsou hotové, ale...“ Vyzdvihl pravici. „Už jsou zaplaceny, pane spisovateli. Já jsem je sám zaplatil. Stály 240 korun. Švec Sestava má totiž za týden poslat peníze za kůže do Jihlavy, tak si těch 240 korun strhne.“

„Buďte bez starosti, řekl uspokojujícím tónem, jako bych něco byl proti tomu namítal, „já všechno vedu v pořádku.“

Sáhl do kapsy, vyňal odtud notes. „Vy máte, pane spisovateli, u nás své konto. I se ševcem už jsme vám vyplatili ze 3000 korun 460 korun, takže ještě máte dostat z pošty na vaši telegrafickou poukázku 2540 korun. Pořádek musí být ve státních úřadech.“

Odmlčel se a jeho tvář byla tak milého a příjemného výrazu, jako kdyby mně chtěl sdělit něco neobyčejně mu pěkného.

„Už jste si to rozmyslil?“ otázal se, „víte, s tím harmoniem? - Ale přece se pamatujete že jste v Besedě v městě při posledním bále vykládal, že byste si nic jiného nepřál, než harmonium. - Ale pane spisovateli, to jste přece řek: ‚Harmonium mně připomíná varhany. Mít doma varhany v bytě nebo harmonium, to je jedno a totéž.‘ Potom jste se popral s panem okresním hejtmanem, který vám odporoval a chtěl jste ho vyhodit oknem, poněvadž tvrdil, že si opět objednal nové plotynky pro svůj gramofon, který měl už před válkou. Na tom ale nezáleží. Nedávno mně psal bratr z Náchoda, že by prodal své harmonium, které má po otci, poněvadž chce si pro dceru koupit piano na splátky. Dal by to harmonium za 2000 korun, i s dopravou.“

Už sem to přepočítal řekl o chvíli ukazuje mně notes, „kdybyste si koupil to harmonium, já bych to s bratrem nějak zúčtoval, tak bychom vám byli na poště dlužni z té telegrafické poukázky jen 540 korun.“

Ujistil jsem ho, že jsem byl pravděpodobně namol opilý, stejně jako okresní hejtman a dnes, když jsem střízlivý, že mu mohu říct jedině tolik, že neznám blbějšího, pitomějšího, hovadského, hloupého a nepříjemného hudebního nástroje nad harmonium. Ještě takhle mít doma orchestrion.

„O tom nevím,“ řekl pan poštmistr smutně a rozloučil se.

Když se roznášela večerní pošta, zaklepal listonoš. Byl ještě vážnější než včera. „Kutina z Bejčkárny,“ řekl zasmušile, „nechce platit pozemkovou daň. Pan řídící zaplatil čtvrtletní předplatné na Národní listy v Pardubicích, když jel navštívit svou provdanou dceru. Pan poštmistr se dává poroučet a posílá vám na tu telegrafickou poukázku 24 korun. Vzpomněl si krejčí Zoubek objednat u jednoho žida v Praze dva tucty knoflíků. Ještě když přišel teď v pět hodin na poštu a psal poukázku, povídal jsem mu, že jsou křesťanský firmy s knoflíky.“

Ten večer jsem mluvil s panem poštmistrem v hospodě U Pecarů. Když jsme vyšli náhodou oba současně na chvíli pozorovat hvězdičky na práh hospody, přitočil se ke mně a pošeptal mně:

„Pijte, co chcete. Já si to dám napsat na můj účet. Starý Pecar, hospoda, je mně dlužen ještě 400 korun za prase, které mu má žena prodala před svatým Václavem. Pijte ostošest, já si to strhnu z vaší telegrafické poukázky.“

Když jsme se potom k ránu rozcházeli, psal si pan poštmistr do svého notesu nějaké klikyháky, ze kterých jsem stěží rozpoznal, že mně ze zbývajících k mému dobru 2516 korun odepsal útratu 172 korun. Prohlásil jsem totiž kavalírsky, že platím též za něho, za jeho strádání a starosti, týkající se mé telegrafické poukázky.

Příštího dne dopolední pošta nepřinesla mně žádných nových překvapení. Objevil se sice ustaraný listonoš a přinesl mně čtyry dny staré psaní, ve kterém mně jistá redakce oznamovala, že mně posílají za můj článek peníze poštou, ale celkem toho mnoho nenamluvil. Poznamenal jen stručně:

„Každý drží ten groš jen doma. Za celé dopoledne jsme prodali poštovních známek za 5,20.“

Zcela ledabyle jsem řekl na to, prohlížeje psaní. „Mám to ale smůlu, kdybych byl ten článek poslal do druhé redakce, tak jsem dostal 600 korun. A zde mně oznamují, že mně posílají 420 korun.“

Listonoš zamumlal jen ve dveřích: „Zatracenej život! Konzum poslal peníze za cukr v peněžním psaní. To jsou ale vrtáci.“

Když večer se objevil pan poštmistr, nebyl jsem již nijak překvapen. Byl v mých očích již pouhou součástkou velmi komplikované poštovní manipulace.

Přinesl mně velice potěšující zprávu. Právě mluvil se správcem velkostatku. Prodal brambory a jel osobně odevzdat peníze majiteli velkostatku do Brna.

Byl zdrcen a nemluvil již spisovnou češtinou: „Chlap je blbej jako patník,“ řekl rozhorleně, „polovičku z toho na cestě prochlastá a prohraje ve ferblu.“

Odkašlal a s výrazem mučedníka tiše pronesl: „Odpolední poštou, pane spisovateli, přišly vám zas poukázky, nové dvě peněžní. Jedna na 420 korun a druhá...“

Pan poštmistr učinil v tom okamžiku, nepojmenovav obnos, pohyb, jako by chtěl hledat pod postelí boty. Zůstal však klečet u postele a jeho oči zadívaly se strnule na přehoz peřin. A jeho oči zůstaly tak stále, až do příchodu lékaře, který konstatoval mrtvici.

Z úcty k poštovnímu eráru zatlačil jsem mu je a dal ho pohřbít na svůj náklad.

Nově jmenovaný poštmistr se mně zavázal čestným slovem, že na jaře prodají jeho rodiče krávu a že mně bude vyplacena okamžitě moje telegrafní poukázka.

Starý listonoš, pesimista, který ke mně chodil, oběsil se na záchodě pošty.