Po třicíti letech

Črta z Haliče

V Krakově tuláka Grobku oblékli do záplatovaných, ale slušných šatů a poslali ho postrkem do jeho rodné obce Cieple, kdesi za Stanislavou.

„Tak jsem přece mluvil pravdu,“ řekl hrdě,když ho vedli ke vlaku, „že po třicíti letech se navrátím do Cieple, inu stojím v slovu,“ a šedivý Grobko díval se snivě na železniční vozy.

Před třiceti lety žil Grobko v Cieple mezi jehličnatými lesy, kterými když jdete, zmocňuje se vás teskná nálada, poněvadž nic kolem sebe nevidíte než černo mlčícího lesa a pod vašima nohama šustí vrstvy napadlého jehličí. Kraj mění se jenom, když přijdete k černým velikým loužím, kolem kterých se půda třese pod vaším krokem a na které stromy kolem vrhají za večera dlouhé, podivné stíny, že mimoděk si vzpomínáte na různé nestvůry, jimiž vás za dětství strašili.

V takovém okolí vyrostl Grobko, dívaje se za mládí, jak jeho otec porážel kmeny jedlí, na které lezli hoši z vesnice, aby vybírali hnízda ptáků, a pak, když vyrostl a zesílil, stal se jako jeho otec dřevorubcem, křiče při kácení, až často ochraptěl: „Raz, dva, tři!“

Žil při tom spokojeně, propíjeje třetinu výdělku v neděli u žida Berka.

Spokojenost jeho trvala až do té doby, kdy jeho otec mu oznámil, že se musí konečně jednou oženiti, a když jeho matka začala mu hledat nevěstu.

Vyhlídli mu Mášu. Líbila se mu a již úplně se vžil do myšlénky, že Máša bude jeho ženou, když tu přišel hrbatý Borkaticz a dal za Mášu o dvacet zlatých více.

Tam v lesích, kdo podal za dívku více, měl ji.

Grobko tehda hrbatému Borkaticzovi řekl, že odejde a přijde za třicet let a pak že Borkaticzova chalupa bude tak pěkně vesele hořet, jako slunce, když zvečera zapadá za lesy, a druhého dne Grobko odešel, nesa sekeru na ramenou, do světa.

„Pravdu jsem mluvil, po třicíti letech se vracím domů,“ opakoval ještě jednou ve vlaku svému průvodčímu a díval se z okna, jak kolem se míhají vesnice, pole, stromy, stříbrné pruhy vod a přitom díval se stále kupředu mumlaje si: „Po třicíti letech...“

Pak se usadil v koutě vozu přemýšleje, co asi bude první jeho prací. Má-li, jak před třicíti léty slíbil, Borkaticzovi napřed zapáliti chalupu a pak jít pít do krčmy, anebo má-li napřed jít pít a potom teprve zapálit chalupu.

Svíral v kapse patnáct krejcarů, které dostával každý, koho pošlou postrkem, na denní stravu, a počítal, kolik vodky za to dostane.

„Borkaticz bude už asi také starý dědek,“ šeptal si, „a Máša stará baba, ale nevadí, aspoň dokážu, že stojím v slovu. Po třicíti letech! ...“

Grobkovi náhle vytryskly slzy z očí. Třicet let nezatoužil po domově, jenom stále chodil světem, opakuje si rok co rok, co tehda Borkaticzovi slíbil, až teď najednou, kdy do večera bude doma, zdála se mu ta doba tak dlouhou, až zaplakal. Vlak jel černými lesy.

Grobek byl k večeru doma. Když odcházel od starosty, kde odevzdal svůj průvodní list, přemýšlel stále, má-li hned zapálit Borkaticzovi chalupu anebo napřed jít do krčmy. Rozhodl se, že chalupu zapálí hned.

Ptal se, nedávaje znát, kdo je, kolemjdoucích dřevorubců, zdali je Borkaticz doma.

„Och, starý Borkaticz leží doma,“ řekl jeden, kývaje hlavou. „Leží doma a čeká, až mu někdo přinese kus chleba. Kmen mu přerazil ruku, žena mu utekla a Borkaticze, starce, živí obec.“

Tulák Grobek sáhl do kapsy pro svých patnáct krejcarů, neřekl ani slova, šel k Borkaticzově rozbité chalupě, vkročil dovnitř, a dávaje pozor, aby se nemusil podívati na Borkaticze, v zadní jizbě ležícího, položil patnáct krejcarů na lavici a řekl změněným hlasem: „Za to si kup chleba!“

A aby neslyšel poděkování, vyběhl z jizby a šel, neohlížeje se nazpět, do černých jehličnatých lesů kolem obce. Po třicíti letech ...