Pod Ďumbírem 

[Ďumbír, celé pásmo ve Vysoké Tatře, nejvyšší vrch 2045 m.]

Ostrá pára padala po horách a slunce, mdle prorážející spousty mlh, osvětlovalo nejasně sníh, usazený v roklinách a rozsochách celého pásma ďumbírského.
Náš průvodce, mladý juhas vymluviv se, že se musí podívati na kolibu, která prý je nedaleko, zmizel...

Čekáme přes půl hodiny, a neobjevil se. Mezitím mračna se snesla k horám a počalo mžíti. Okolo nás moře mlh a vítr stále a stále přinášel nové kotouče par. Na několik kroků rozeznávali jsme ještě dlouhé, rozpjaté větve kosodřeviny, ale dále samá, samá šedá mlha.

I slunce se skrylo a temné stráně zmizely.

„Dál nemůžeme, musíme sestoupit,“ pravil jsem. „Ale kam?“ odvětil přítel. „Kam, jinam ne než na salaš.“

„Dobrá, půjdeme!“ A šli jsme, může-li se totiž náš sestup nazvati chůzí. Místy jsme se kutáleli o několik metrů níže, neboť vlhký mech podrážel nám nohy. Místy opět zapadli jsme do kosodřeviny a pracně vyškrábali se na vrch, abychom své umělecké pokusy ve skoku do hloubky co nejdříve opakovali.

Byly to smutné časy. Hole se ztrácely v bořícím se mechu, pravá noha klouzla po balvanu, levá noha padala do králičí díry a ke všemu se ještě dalo do deště. Kdo víš, co jest to horský déšť, dovedeš si představit, jak jest člověku, když se octne na takové stráni, na kterou právě narazí mraky, kde se všech údolí se řítí za chvíli spousty vod, jež pokoušejí se podrazit člověku nohy.

Ve zbědovaném stavu, tělesném i duševním, neboť byli jsme připraveni na vše, došli jsme, vlastně dopadli na cestu, kterou nás před třemi hodinami vedl juhas, jenž nás zrádně opustil.

Kudy nyní? Nikde nebylo slyšet jiného zvuku, než jak mohutné kapky dešťové dopadaly na nízkou podrostlinu ze smrčí, jalovce a kapradin.

Vtom se ozvaly v dáli táhlé zvuky písně:

Pomaly barani,
nevládzem za vami,
postojtě, barani,
však pôjděm za vami.

Tyto táhlé zvuky povzbudily nás tou měrou, že dali jsme se do klusu tím směrem, odkud ozýval se nám tak příjemný zpěv.

Daleko však jsme neklusali, neboť netrvalo dlouho, spadli jsme oba dva svorně do potoka.

„Ká šelma čo zdě robí,“ ozval se náhle za jakýmsi křovím hlas a v mlze se objevil muž s ohromným širákem na hlavě.

„Zbloudili jsme a chceme se dostati na salaš,“ odpověděl jsem, „buďte tak laskav, doveďte nás někam, kde bychom byli v teple.“

„Sak ste na salašu,“ odpověděl muž se širákem, „jen pojďte, ať sa na vás bužej [blíže] podzivam!“

Šli jsme za mužem a zanedlouho spatřili jsme již v mlze, jak v dýmu probleskuje se nejasně oheň.

„Dajtě pozor, ak byste hlavu neodrazili,“ napomenul nás muž v širáku, jda před námi. A již si na nás jakousi pochodní svítil.

„A, páni, já som sa domnieval, že to voláky svěť [lid vůbec, zejména cikáni], len niech sa páčí, pěkně za odpuštěni prosím, splétal som sa,“ pravil uctivě, „já som vyčkával, keby prišli Valaši z hur, a aj volaktorý oplan idě, tak som vartoval.“

Vešli jsme do salaše. Příjemné teplo bylo vevnitř.

V rohu uvnitř plál oheň, vatra, jenž byl obložen kamením, a nad ohněm na drvu visel kotel.

„A zkadial sú, pánovia?“ optal se muž s kloboukem, jehož tvář vzala na se uctivý výraz.

„Z Čech,“ odvětil přítel.

„To je volakdě v Bosně?“ „Ne, my jsme z Prahy!“

„A ba hej, to znám, Praha, moj brat má rodinu v Demánově a ti majů syna, a ten bol též v Prahe. Tak tam slúžil u vojanských, po dva razy tam bol, ej veru dlho ternu, juž viacej ako dvadcať let. A Praha, vravil, čisté město, aj pěkné. Ba veru. Dočkajtě, teraz žinčicu priniesiem, kyslú, to dobré pádně.“

Valach zmizel ve vedlejším stavení a za chvíli přinesl dvě „črpáky“ žinčice. Vypili jsme. „Teraz zkusujú, ako chutí teplá. Len chvilu a budě vrelá.“

Zanedlouho vařilo se ovčí mléko v kotlů. Přiložil smolné dříví na popel. Celý vnitřek salaše zaplál jasným rudým světlem. Pozoroval jsem okolí. Nade mnou visely při stěně v kožených pytlících oščipky, připravené k uzení. Na dlouhém dřevu na pravé straně salaše nad ohněm byly srovnány kusy dřev, připravené ke kladení na oheň. V koutku stály svázané pochodně ze smolného dříví.

Na levé straně visely dvě pušky, dvojky, obité pasy, klobouky, „cifrované“, na prosté polici črpáky.

Na lavicích pak válely se kožichy, haleny a hadry.

Mléko v kotlů počalo vřít. Valach nabral do dřevěných črpáků a podal nám. Přinesl i černý hořký chléb a sůl.

Pak vzal vařené mléko, dal do něho určité, odměřené množství syřidla, zamíchal a za chvíli počal vyrábět. Hnětl rukou v nádobě sýr. Odděloval žinčicu od vlastního sýra, z kterého pak vyráběl oščipky. Vzal formu, ohřál vodu v kotlů a hodil do ní sýr. Hnětl jej, vodu z něho vymačkával a dal jej pak do formy. Surový oščipek odnesl do slané vody.

Vlhké dříví dýmalo a dým štípal do očí.

„Dva týždny byť zdě, zvykli bystě si dobré,“ těšil nás Valach.

Do salaše vešel horár [myslivec]. „Pozvali ma, prý medvěd chodí. Tak prý zastreliť.“

„Což jsou zde medvědi?“

„Baže. V pondielok ovcu roztrhal, aj v úterok prišiel. Fakle [pochodně] vzali, ale kdě že ten. Hádám preč do hory.“ „A jsou medvědi zlí?“
„A čo by boli. Macek nič člověku neurobí. Len sa ho vystrehnuť, z cesty ustúpiť. Neraz išel som cez horu aj v noci, mesiac něsvicil a tma bola. Počujem na raz, ak cosi blkotá, biči. Domnievam sa, že srna idě, ustupim za strom. A čo srna! Macek išiel, tak bručal. Liekol som sa, krve by byl nědorezal. Len iděm preč. Medvěd sa obzriel a išiel tiež preč. Němal som sobů, len vo flintě broky, tak som děkoval pánu bohu, že ma ochránil. Lebo bolo vjacej tomu, ako čtyry roka. Bola polovka na medvedoch, vo zime to bolo. Šli horáry. Aj jedon z Pohanky išel. Stúpne do takej doliny a čaká. Chlapi hnali medvedoch a právě do doliny, čo bol horár z Polianky. Tak přišla medvedica s mládiaty do tej doliny a počly tancovať. Ten horár jich zbadal a přitisknul sa ku skále a taký bol zmořený a omráčený, že vystreliť sa bál. Tak zostal nebohý. Medvědi odišli a horáry tak teho z Polianky našli, přitisknutého ku skále a celkem ako mrtvého. ,Veru,’ vravil, ,nie raz něpojděm na polovku, kdě bijú medvedoch.’ A něišiel. I keď teraz uslyší, že medvěd idě, len sa tak třese ako mák, keď vietor doňho zabúri. A najhorši sú medvědi, keď majů malé. Jednu ženu v Děmanovej, keď ju stretol, tak napadnul a pritisk, že ju našli ako mrtvu. Vetu silu majů. Jednoho člověka niesol děň cesty a nič mu neurobil. Veď vlastně len z trav žijú. Ale na ovce, aj statek predsa idú.

Z dáli se ozval štěkot psů á zvonění ovčích zvonků. Valaši táhli se stády ku salaši.

„Veru, že buděm mať teraz mnoho roboty, bača odišiel na jarmok do Března a něviem, zda sa zítra vrátí domov.

Išiel odprodat ovce a cesta dlhá a planá [špatná],“ zahovořil Valach, přikládaje nové kusy dříví na oheň, „i podojiť oviec, mám jich pres tri sta, veru pckné číslo.“

Vtom již do samé salaše vběhli psi a před salaší ve tmě bělely se ovce. Bečení jich se odráželo od okolních vrchů.

Juhasové vstoupili do salaše. Valach zapekl dýmku a šel dojit.

Bylo již pozdě večer, když všichni jsme seděli kolem ohně. Valaši odpočívali po práci a kouřili ze zapekaček, my pak sušili svůj promočený oděv a pili žinčicu.

Pak jsme si ulehli k ohni a usnuli.

Bylo asi dvě hodiny v noci, když nás vzbudil ze spánku hrozný štěkot.

Valaši se chopili pušek. „To jest medvěd,“ zašeptal horár křižuje se. Vskutku bylo slyšet jakési mručení za dveřmi. „Zapálíme fakle,“ pravil nejstarší juhas. Vtom se již ozvalo škrábání na dvéře.

Všichni se pokřižovali. Horár vytáhl nůž z opasku a postavil se ke dveřím ...

Náhle se otevrou dveře a jimi vpadne do náručí nejbližšího juhasa poloopilý bača. Za řetěz táhl ovci.

Ovci jsme vyhnali a baču uložili šťastně ku vatře. Z úst jeho se ozvalo jen: jarmok, planý chodník, a bača-medvěd usnul.

Z vatry sršely jiskry a stoupal dým. Vzadu bečely ovce.