|
Proti nádherným skladištím byl
byt dědečka Chovance, jeho zásobárna, neobyčejně
smutný. Malá začouzená petrolejová lampička
ozařovala skromně den co den naproti posteli tři
hromádky psího trusu. Trus pevný, krupičkovatý,
barvy běložluté byl na jedné hromadě, na druhé
černější a na třetí ještě tmavší a smutnější.
Zde byla říše dědečka Chovance, který sbíral psí
trus. Sbíral jej neúnavně, jsa silný proti
pohrdání lidí, obrněný zvykem proti zápachu,
neúnavný a vždy svižný, kdykoliv bylo třeba
rychle skočit a vzít do ruky to bílé,
krupičkovaté, zavlhlé cestou v labyrintu a
objevivší se na světle božím po namáhavém
průchodu. A sotva se objevilo, již nemilosrdně
smeteno bylo z chodníku, válelo se v jízdní
dráze, zašlapáváno s proklínáním od bezcitných
chodců. Válelo se pak pod kopyty koní, působíc
trampoty lidem v lakýrkách. Smísilo se konečně s
obyčejným trusem koní a bylo metaři smeteno a
zaniklo zcela všedně, aniž by vyplnilo své
poslání, které mu určili rukavičkáři.
To bílé, ten psí trus, je v úzkém spojení s
elegantní společností. Nejjemnější rukavičky
máčejí se ve vykvašeném, čímž získávají onu
jemnost, pružnost a vláčnost. Nebýt psího trusu,
co by si počala aristokracie, jež miluje
rukavičky ze švédské kůže?
O tyto důsledky se dědeček Chovanec nestaral.
Jemu stačilo, když psí trus stoupal v ceně.
Ačkoliv se o něj nehraje na burze a burzovní
senzálové nečiní uzávěrky na psí trus, přece
cena jeho kolísá. Takhle před deseti lety stála
putýnka bratru za dvě zlatky, dnes stěží
dostaneš půl třetí koruny, neboť i psi se dnes
kazí.
Dříve nejcennější bílé kusy, kuličkovaté, byly
čestně zastoupeny v tom, čemu se člověk vyhýbal,
dnes však - snad vlivem politických poměrů -
neuzříš mnoho celistvých. Jsou to neujasnění
opuštěnci, kteří se válejí po cestách a obsaženi
jsou v druhé i třetí hromadě dědečka Chovance.
Ba ani po všeobecných volbách do říšské rady se
poměry nezlepšily.
Psí trus nijak se nevyvíjí a pro dědečka přišla
ještě nová rána. Rozmnožili se totiž jeho
konkurenti. Pak nastal již skutečný zápas o
chléb a psí trus.
Bylo třeba více se lopotit, vstávat častě i
zrána, kdy psi jsou vyváděni z domu a rychle
sbírat. Čím dále tím více horšily se poměry.
Málo nacházelo se bílých kusů pevných, které se
při doteku rozsypávají. Na světle božím
objevovaly se hromádky nahnědlé, měkké jako duše
hrdinů z kalendářových povídek.
Nato nastala krize v rukavičkářském průmyslu.
Některé továrny přestaly vůbec vyrábět zboží ze
švédské kůže, jiné pak kupovaly lacinější
materiál na máčení rukavic. Dědeček Chovanec
podléhal jistěji a jistěji nezřízené konkurenci.
Jeho stálá odběratelka, továrna v Praze, kam
neměl daleko ze svého bytu, snížila nákup na
polovinu, takže hromady se množily.
Přitom však zůstal dědeček Chovanec poctivcem a
nesnažil se padělat svůj prodejný předmět křídou
jako ostatní sběratelé, kteří pak mohli ovšem
poskytovat za laciné peníze jakkoliv zásoby.
Jeho prodejná látka byla však prima jakosti.
Srdce se smálo na nepadělané hromady. Nebylo to
však nic platno, zásoby rostly neustále.
Tak nemoha odbýt svých zásob, dědeček Chovanec
zaopatřil si sud a ukládal pečlivě neprodané
zbytky, vědom své poctivé práce.
Pak jednoho dne vypůjčil si vozík a s plným
sudem, pečlivě uzavřeným, aby při dopravě
kvašený trus neunikl, vezl zásobu do jedné z
karlínských továren na rukavice s nadějí, že ji
snad v předměstí přece prodá.
Nepochodil. Odvážel plný sud nazpět do Prahy a
na Florenci byl zastaven na potravní čáře
dozorcem.
„Copak to vezete, dědečku, v sudu?“
„Vezu, milý pane,“ pravil smutně dědeček
Chovanec ta zatracená h...a nazpátek.“
Kdyby byl řekl „psí trus“, nebyl by býval měl
nepříjemností, on však ve své prostodušnosti
užil slova souborného pro všechny druhy trusu,
slova silného.
Dozorce potravní daně nebyl však člověk, kterého
by podobné slovo zarazilo ve vykonávání úřední
povinnosti. Přistoupil blíže a ostře otázal se
poznovu: „Povídám, co to vezete?“
Dědeček Chovanec se zamyslil: „Už jo, milý pane,
každý neprováží cukr, já ta zatracená h...a!“
Přišel druhý dozorce: „Jářku, mluvte slušně, co
to vezete?“
„Ho...a, milý muži.“ pravil dobrácky dědeček
Chovanec můj bože, „vždyť to není žádný med!“
Oba dozorcové, kolem nichž shromažďovali se
chodci, tvářili se dopáleně. „Tohle je divná
odpověď,“ křičel jeden z dozorců, „takhle se
odpovídá uniformovaným osobám?“
A dědeček Chovanec obraceje se k obecenstvu
odpovídal: „Vezu h...a a h...o si na mně
vezmou!“
Městský strážník protlačil se zástupem. „Pane,“
řekl přísně, „nyní se vás ptám já z moci úřední:
Co to vezete? A proč to neohlásíte?“
Dědeček Chovanec zamrkal a pevným hlasem vážně
odpověděl jen jedno slovo: „H...o!“
Pak přišel nějaký pán s čepicí a ještě jeden v
uniformě a píchli do sudu železným bodcem,
vytáhli a očichali, přičemž hleděli moudře kolem
sebe.
Nato pán s čepicí řekl: „Člověče, teď se vás
nakonec ptám: Co to vlastně vezete?“
„Milostpane, h...o!“
Poslední slova zaslechl policejní strážník,
který se právě protlačil zástupem, položil
dědečkovi Chovanci ruku na rameno a blýskaje
očima pronesl: „Zatýkám vás ve jménu zákona!“
A zatímco za sběhu lidu odváděl udiveného
dědečka Chovance na komisařství, odváželi
podezřelý sud do ústavu pro zkoumání potravin. |
