|
Angorský kocourek Markus slavil
právě své dvouměsíční narozeniny, když uznal za
dobré opustit uhlířský krám, kde se narodil, a
podívat se tak trochu, jak vypadá ten boží svět
za rohem, za holičským krámem.
Mezi uhlím se mu nelíbilo, neboť se musil stále
lízat, aby byl čistý. Kromě toho mu uhlířka
neustále nadávala, že je uličník a že se jí
plete pod nohy. Markus učinil již několikrát
pokus vyškrábat se na putnu uhlí připravenou k
donášce a tak se dostat do světa. Všechny ty
pokusy končívaly však tím, že ho zavírali v
podzemním bytě vedle krámu, kde pištěly myši, až
dostával z toho strach. Když pak, což se stalo
málokdy, paprsky sluneční zatřpytily se na okně,
vyskočil Markus na jich dosah a vrněl. „Až
přijde čas,“ pomyslil si, „půjdu se podívat, kde
je toho světla víc.“
Markus tedy utekl ve stáří dvou měsíců a za
holičským krámem schoval se do sklepa, neboť
uviděl tolik noh, až se zděsil. Ve sklepě bylo
samé uhlí. „To jsem si moc nevybral,“ řekl k
sobě, „teď abych se lízal dál.“
Díval se sklepním otvorem a poznenáhlu si zvykal
na ty nohy, které chodily venku a dupaly po
chodníku.
„Copak tady děláte, mladíku?“ ozval se vedle
něho hlas, a Markus uviděl starého zkušeného
kocoura, který si vylezl na hromadu uhlí, zíval
a svítil očima.
„Šel jsem se projít.“
„Rozumím, mládenče. Utekl jste a chcete vidět,
jak to vypadá ve světě. Musím vás trochu
provést. Podívejte se. Tyhle kuličky, co jsou za
vámi, ty nejezte. To je připraveno pro krysy. A
pak vám dám ještě jednu radu: držte se vždy
podél domů a sklepních otvorů. Až budete mít
hlad, tak choďte po ulici s ohonem nahoru a
mňoukejte. Tak nejlíp napálíte lidi a vzbudíte u
nich soucit. Někdo si vás už domů odnese, a až
se vám tam nebude líbit, tak zas utečete. Ani
nevíte, jak jsou lidi hloupí a jak je obyčejný
kocour může napálit. Nalítnou na všechno. Myslí
si, že spíte, a nechají dveře otevřené a vy
utečete a touláte se třeba měsíc. Když pak vás
to omrzí a jste hodně už od koček pokousán,
čemuž ještě nerozumíte a já vás nechci kazit,
tak se vrátíte, odkud jste utekl, a třete se
třeba kolem stolu, ohon zas hezky nahoru, a
děláte, že máte radost, a zatím jste jen přišel
se nažrat a zotavit v teple. Tak lezte na ulici,
já vás tady nemohu potřebovat. Jde sem bílá
kočka domovníků a nese mně v hubě nějaké šlachy,
co ukradla. Ta holka si mě tady už týden
vydržuje. Tak lez už nahoru, pitomče.“
Markus vděčně pohlédl na zkušeného rádce a
vylezl na ulici. Držel se podél domů a měl
radost, že svítí tak pěkně slunce a že má už
nějaké zkušenosti. Před blízkým kupeckým krámem
uviděl velké chlupaté zvíře, které mělo dlouhý
ohon. Sedělo na zemi a švihalo ohonem sem tam.
Markusovi se to líbilo, i skočil za ohonem a
chtěl ho tlapkou zastavit. Velké zvíře zavrčelo
a ohnalo se po něm. Líbil se mu však patrně ten
naivní tvor, který dosud nevěděl, že má co činit
se psem, tak chytil Markusa jemně do tlamy a
běžel s ním kus cesty přes ulici, kde ho pustil
do velké louže.
Markus zděšeně se v ní několikrát obrátil a
utíkal do sklepního otvoru, který mu právě před
nosem přátelsky kynul.
Špic dal se do štěkotu před sklepem a jeho pán
pobízel ho, laskavě ho dráždě: „Boby, vem si
kočičku.“
Brzy je to však oba omrzelo a táhli dál, zatím
co vyděšený Markus schoval se do nějakých
hoblin, třásl se zimou a žalostlivě mňoukal.
„Neřvi nám tady,“ ozvalo se blízko něho a na
hobliny vyskočila černá štíhlá kočka, „copak
nevíš, že číhám na myši?“
„Já nic nevím,“ zaklepal se Markus a tichým
hlasem jal se vykládat kočce o podivném zvířeti.
„Ty hlupáku, to byl pes kupce odnaproti, to
můžeš mluvit o štěstí. Počkej ...“ Kočka zmizela
vzadu a za chvíli vrátila se s myší v hubě.
„Žer, uličníku,“ pravila mateřsky k Markusovi,
který namítl, že neví, že se myši také jedí.
„Takový klacek,“ odplivla si kočka.
„To se mýlíte,“ řekl Markus, „já jen tak staře
vypadám. My angóry jsme vždy větší než obyčejná
koťata, mně není ještě, milostpaní, víc než dva
měsíce.“
„Bavit se nebudu s takovým usmrkánkem,“ řekla
kočka, která dřív zálibně pohlížela na Markusa,
„hleď zmizet, nebo ti ukousnu nohu.“
Markus vyskočil na ulici a uděšeně běžel kolem
sklepů, kolem něho udělalo něco náhle „paf,
paf“, a on byl zas v nějakém sklepě, kam skočil
rychle, neboť byla mu předně zima a dostal
najednou strach. Skočil na něco lesklého,
přitulil se k tomu, aby se zahřál, ono to však
studilo, čím více se na to tlačil. Markus skočil
na led. „Zde se nezahřeju,“ pomyslil si, když mu
zkřehly pazoury, „podívám se vedle.“
Ve vedlejším sklepě byla sláma a piliny.
Zahrabal se do ní a usnul. Zdálo se mu o jeho
uhlíři.
Když se probudil, byla už úplná tma, cítil hlad,
a proto vylezl do nápadného ticha ulic za noci.
Když zpozoroval nějakého nočního chodce, vztyčil
svůj chlupatý ohon a šel k němu mňoukaje dle
rady starého zkušeného kocoura.
Dva si ho nevšimli, ale u třetího měl štěstí.
Ten ho zpozoroval, láskyplně se na něho podíval
a shýbl se, aby ho pohladil. Svalil se však a
počal chrápat na chodníku.
Markus se toho pádu tak ulekl, že se dal na
útěk. Proběhl několika ulicemi a nepotkal nikoho
než nějakého starého, opelichaného kocoura,
který mu řekl: „Pojď se mnou.“ Šel za ním a
přišli do nějakého sklepa, odkud po schodech a
otvorem ve dveřích do dvora. Ze dvora podlezli
nějaké dveře a octli se tváří v tvář velkému
řeznickému psovi, kterého zde řezník zanechal,
aby kočky nechodily na maso. Jak se odtamtud
Markus dostal, ani nevěděl. Pobíhal po domě
hezkou chvíli, až nějakou náhodou trefil do
sklepa a odtud na ulici, kterou běžel dolů.
Přišel na velké prostranství a tam upoutala jeho
pozornost jakási hlučná scéna.
„Zajisté, že půjdu s vámi, pánové, ochotně na
strážnici,“ ozval se hlas „ale napřed sundám
tohodle drožkáře z kozlíku, poněvadž mně
nadával.“
„Tak nedělejte hlouposti a pojďte,“ ozvaly se
dva hlasy, „my vás jen zjistíme, poněvadž
tropíte po ulici rámus.“
„Já ho musím sundat z kozlíku,“ trval urputně
první na svém, „jsem já snad u něho nějaký
rošťák?“
„To jsem vám neřek, vy rošťáku,“ křičel cizí muž
z kozlíku, „zde máte na drožce číslo, tak si mne
žalujte.“
Pak bylo slyšet energické hlasy, aby šel ten
první jménem zákona, a celá společnost tří mužů
hnula se kupředu. Na to čekal Markus. Vyzdvihl
ohon do výše a šel za nimi, mňoukaje úpěnlivě.
Neslyšeli ho, neboť se bavili ti dva po straně s
mužem uprostřed, který křičel, že když nesundal
toho drožkáře dnes, že ho sundá zítra z kozlíku,
kdyby si měl třebas přinést žebřík a lézt po něm
na drožkáře.
A za nimi, zabranými do milého hovoru, trpělivě
běžel Markus a trpělivě mňoukal.
Když pak ocitli se ti tři na policejní
strážnici, tu vklouzl za nimi a vyskočil na stůl
panu inspektorovi, právě na archy protokolů o
předvedených.
A vtom zvolal předvedený muž: „Markusi, copak
tady děláš?“
A Markus poznal v muži, za kterým tak trpělivě
šlapal, svého uhlíře, od kterého utekl.
*
Uhlíř Günzl často říkává: „Jen
jednou jsem měl dobrou výmluvu před ženou, když
jsem přišel až k ránu, a to, že jsem hledal
našeho kocoura. A také jsem ho skutečně přinesl
domů, ale jak se to stalo, na to se nemohu za
živého boha upamatovat.“
Přečtěte si to tedy, pane Günzle! |
