|
Jednoho krásného dne probudil se
hrabě Hudrymudrydes v náladě velice mrzuté. Již
i z oken svého tichého paláce viděl ohromné
zástupy lidí; kam oko jeho sahalo, všude černalo
se lidských postav, což jej velice
znepokojovalo, neboť věděl, že tito lidé
nesbírají horlivě pro arcibratrstvo svatého
Michaela, aniž posílají peníze do Říma svatému
otci.
Hrabě Hudrymudrydes stával se nervosním, neboť
oči jeho byly zvyklé viděti pouze skvělá procesí
s vlajícími korouhvemi, jen sem tam by připustil
nějaký katolický sjezd, ale tihle lidé, kteří
byli shromážděni na ulici, neměli bohužel
pražádného smyslu ani pro procesí, ani pro
sjezdy. Hrabě Hudrymudrydes odhadl, že zástupy
jich jsou ohromné a že duch je ovládající je
něco jiného, nežli čemu dosud zvykl; nebyli to
ani šafáři, ani lokajové, ani poklasní, ani
správcové, ani jiná jeho čeládka, která třásla
se strachy, jakmile se milostivý pán podíval na
někoho nemilostivě okem ozbrojeným monoklem.
Kdekoliv vystoupil, všady viděl před sebou
hřbety ohnuté v pravém úhlu a byl přesvědčen, že
jakmile uráčí si říci ,,Meine Herren“, že skloní
se ony ohnuté hřbety ještě níže. Ale tihle lidé
tam dole měli opravdu rovné hřbety. Toho pan
hrabě nesnesl.
Jeho mysl zalétala do minulosti, viděl, jaké to
byly zlaté časy, kdy předkové jeho hodovali jako
Sardanapalové a nemusili se při tom starati, kdo
to zaplatí. Tam dole plahočil se na polích
zemědělský otrok, na nějž v případu potřeby se
poslalo několik karabáčníků a drábů, a peníze tu
byly nejpohodlnějším způsobem pod sluncem. Nyní
stalo se opatřování peněz i pro vznešeného pána
poněkud složitým úkolem; ti bankéři jsou tak
mazaní a pan hrabě viděl, že mnohý jeho kolega,
s nímž za mladých let říkali si: frère et
cochon!, dnes je chudák na mizině a žije jenom z
toho, co vypumpuje na svých spolubratřích. Tedy
už ani sláva, ani moc, ani vznešenost není bez
kazů a poskvrny, pomalu již ani počestní měšťáci
nebudou jmenovati šlechtice čestnými měšťany.
Pan hrabě však náhle vzpomněl si na podivnou
historii, kterou kdesi slyšel. Prý jakýsi
šlechtic dal se v době válečných strastí
nabalzamovati v hypnotickém spánku a tak přežil
několik století v stavu ztrnulosti, až pak v
době míru probudil se zase k lepšímu, pravého
šlechtice hodnějšímu životu. Hm, tento nápad
nebyl by tak zlý. On, hrabě Hudrymudrydes, dal
by se rád nabalzamovati, aby přečkal tuto dobu,
kde povážlivě viklá se úcta před šlechtickými
privilejemi, a povstal by zase v oné krásné době
v budoucnosti, kdy zástupy nadšeného katolického
lidu pohrnou se ulicemi místo těchto postav,
které nic dobrého pro práva a výsady šlechty
neznamenají. Potom pojede on, všemocný hrabě
Hudrymudrydes v průvodu všemožných hodnostářů,
bude přijímati hold nesčíslných zástupů a osloví
všecky, jak nejlíbezněji dovede: Meine Herren
... - a hromový potlesk zaburácí celým
veleměstem, z úst statisíců bude provoláváno
jeho jméno a družičky budou mu házeti květiny.
Pan hrabě přímo zažral se do této myšlenky.
„Počkejte, já na vás vyzraji. Tam, kde jsem byl
dříve pánem, jste mi poradili, bych se dal
naložit do špiritusu. A já vás poslechnu,
holoto, abyste viděli, poslechnu! Dám se
naložit, ovšem ne do špiritusu, neboť špiritus
značí latinsky „ducha“, jehož jsem rozhodným
nepřítelem. Dám se jen konservovat, ano,
konservovat se dám svému geniálnímu doktoru
Knödlovi, který mne uspí a nabalzamuje, abych za
pár století zase vstal zmlazený a silný,
rozdrtil vás všecky a zacpal vám vaše zlolajná
ústa, aby vám zašla navždy chuť k něčemu jinému
nežli k robotě na lánech milostivé vrchnosti.“
Geniální kousek hraběte Hudrymudrydesa byl
uskutečněn. Pan hrabě pro svět umřel a pohřben
jest. Několik klerikálních listů napsalo dojemné
nekrology, kde vyslovována domněnka, že jeho
osvícenosti puklo srdce hořem, když nemohl již
zaujmouti svoje křeslo ve sněmovně a klidně se
tam vyspati, pročež odebral se jinam k spánku
věčnému. Ale nikdo na světě nevěděl, že pan
hrabě není mrtev a že kdyby mohl, smál by se pod
kůží, jaký vtip provedl svým přátelům a ctitelům
z arcibratrstva, jaký zármutek měl pan pokladník
petrského haléře v Římě, když místo milého jména
štědrého a neúnavného sběratele Hudrymudrydesa
cizí jméno stálo na výkazech sbírek do Říma,
které se povážlivě tenčily. Pan hrabě odpočíval
zatím klidně v pokoji, kterýžto pokoj měl
geniálním uměním doktora Knödla zajištěný na dvě
století, aniž by musil čichati v tmavé bedně
naftalín. V jednom z odlehlých kabinetů paláce
hraběcího nalézal se skleněný zvon, v lidové
mluvě obyčejně zvaný „glásšturc“, a pod ním pan
hrabě, podoben navlas voskové figuře z
panoptika.
Zatím kročeje dějin duněly světem, ale pan hrabě
hověl si ve svém nezrušitelném klidu - leč i
jemu udeřila hodina vysvobození. Doktor Knodl
byl sice filosof, který někdy se zálibou
dokazoval naprostou zbytečnost šlechty, a snad
také osobně věřil, že beze šlechty by stejně
žito zrálo, děti se rodily a staří lidé mřeli,
ale když viděl ctihodné měšťany, jak jsou na
šlechtický erb posedlí a celí blažení, mohou-li
se jen dotknouti lemu hraběcího fraku, pomyslil
si, že snad přec je šlechta k něčemu dobrá a že
už kvůli těm dobrým lidem, kteří rádi řvou „hrom
a peklo“ a ještě raději líbají šlechtické ruce,
musí býti zachována.
Tak minula dvě století, všecko v komnatě
zplesnivělo, jen starý hrabě nezplesnivěl.
Jednoho krásného dne povstal, protáhl se, jen to
ruplo, zívl na celé kolo a již opouštěl svoje
skleněné vězení a ubíral se vážným krokem již ze
zvyku na staré svoje místo ve sněmovně, jako by
ani nebylo dvěstěletého spánku. Kdepak, pan
hrabě a zaspat vývoj!
Ale zdálo se, že pan hrabě tenkráte opravdu
hodně zaspal. Nepoznával již města, nepoznával
lidí; či lépe řečeno, nemohl ani věřiti, že
osoby, jež potkával, jsou opravdu lidé. Chtěl
zkusiti svoji aristokratickou převahu nad těmi
nevšímavými tvory, proto zastavil nejbližšího
velmi slušně a malebně oděného občana,
představil se mu jako hrabě Hudrymudrydes a
žádal ho, by dovedl jej na Pětikostelní plácek.
Díval se přitom ostře monoklem na neznámého
občana, očekávaje s bezpečností, že překvapený
muž honem skloní záda v onom známém úhlu, v němž
uklánějí se vlastenečtí výboři, když očekávají
nějaký řád. Leč k nemalému úžasu jeho
osvícenosti záda onoho občana zůstala rovná, a
panu hraběti zdálo se pouze, že v tváři toho
člověka postřehl velmi soucitný výraz.
Avšak muž ten jinak velmi ochotně vyhověl a vedl
jeho hraběcí osvícenost krásnými zahradami, z
nichž nořily se sem tam vlídné a malebné domy.
„Jsou to vily bohatých měšťanů nebo šlechtické?“
tázal se hrabě průvodčího.
„Milý příteli,“ pravil muž, „je viděti, že jste
přišel z daleka, zpozoroval jsem na první
pohled, že jste cizincem. Jsou to naše slavné
továrny s nejkratší dobou pracovní a s největší
výkonností v oboru užitečných vynálezů. Dělníci
pracující na příklad na zúrodňování polí dle
nového systému pracují tři hodiny denně, což
stačí, by země nabyla dostatečné plodnosti“--
„Co tomu řeknou vaši šafáři, správcové,
hospodářští řiditelé? Probůh, co je napadá
takhle ty chlapy šetřit? A co tomu řekne pan
hrabě, že tak ničemně hospodaříte? Ne? Kde potom
máme vzít na příspěvky do našeho arcibratrstva?
Co pošleme do Říma, když nás ta čeládka tak
nestydatě okrádá?“ horlil hrabě.
„Nemáme hrabat, a jak se všelijaké ty tituly
starého otroctví nazývaly, milý občane. Není mi
také známo, že by ještě někde se podobný řád
udržoval,“ pravil muž klidně.
,,A peněz do Říma přece dávno neposíláme. Jsou
tam, pokud vím, krásná musea, ale žádný -“
Pan hrabě skočil zděšen průvodčímu do řeči: ,,A
což žádný hrabě Hudrymudrydes neposílá petrského
haléře? Tak daleko došla nevěra a zkáza mravní?“
„Nevíme dnes ani, co je to vlastně hrabě, a
neslyšel jsem nikdy jména Hudrymudrydes,“ pravil
průvodčí klidně. „Byli ovšem, jak dějiny
vypravují, kdysi ještě as přede dvěma stoletími
jacísi ubožáci, kteří domnívali se, že jsou
zrozeni jen k tomu, by tisíce jiných lidí na ně
pracovalo, a také chovali se dle toho. Ale my
již dávno z toho vyrostli.“
Mrákoty obestřely pana hraběte. Kde se to,
probůh, octl?
„Naštěstí přišli i oni nešťastníci, zvaní vůbec
aristokraté, přece znenáhla k rozumu. Nahlédli
leckde přece, že je nespravedlivé a přímo šílené
žádati pro sebe tolik, z čeho tisíce poctivých
rodin může býti živo. Z některých stali se
umělci, z jiných dobří pracovníci v různých
oborech a jsou přitom docela šťastni a
spokojeni, nepotřebujíce koní, psů, honů a
podobných kratochvílí. Pouze několik posledních
mohykánů bylo stiženo nevyléčitelnou utkvělou
představou, že na základě jakýchsi starých
privilejí mají právo na obrovské lány země, a
nutili lidi, aby za ně pracovali. Co jsme měli s
těmi chuďasy dělat?“
„Hrozno, neuvěřitelno!“ jektal hrabě.
„Ledacos zdá se neuvěřitelno, příteli,“ pravil
muž. „Když před třemi sty lety jednalo se v
Americe o zrušení otroctví, říkali tehdy lidé
také, že je nemožné. A přece se tak stalo brzy.
A také tak bylo s námezdním otroctvím. Nic
nebylo platno, lidé zmoudřeli. A nakonec pro ony
ubožáky, trpící utkvělou představou, musili jsme
zřídit zvláštní asyl.“
„A kde je ten asyl?“ vyrazil ze sebe hrabě. „Je
mi vás líto, dobrý muži, máte zajisté v onom
asylu nějakého příbuzného. Utěšte se, jsou
svěřeni péči dobrých psychiatrů a zacházíme s
nimi co nejslušněji. Pouze budova je trochu
nedostatečná, byl to bývalý mrtvý dům
privilegovaného -“
Dále hrabě Hudrymudrydes neposlouchal. Prudké
duševní pohnutí, ohromný převrat, který netušil
ani on, ani dr. Knodl, působily naň tak hrozně,
že tajemným uměním doktorovým konservovaný hrabě
rozpadl se před očima svého průvodčího na
prášek, právě když vcházeli na Pětikostělní
náměstí. |
