|
Abychom předešli všem
nedorozuměním a mylným výkladům, prohlašujeme
předem: Bude-li v tomto vypravování mluveno o
magistrátu, netýče se to rozhodně magistrátu
královského hlavního města Prahy. Naopak, vše
to, co následuje, stalo se před dávnými a
dávnými léty a někde docela jinde...
Až do oné doby, kdy se závažné ty události
přihodily, vedl František Machulka, magistrátní
praktikant, klidný a spokojený život. Byl od
narození tichý a skromný člověk, přičinlivý,
uctivý k představeným, zkrátka vzor dobrého
úředníka. Uctíval každou autoritu, ať světskou
či duchovní, byl nejvýš zdvořilý ke svým kolegům
a co hlavního, dovedl si vážiti svého místa.
Není divu: František Machulka vystudoval
gymnasium, maturoval s vyznamenáním a dal se
zapsati na právnickou fakultu. Studoval po dva
roky s prospěchem práva, ale pak poznal, že by
neměl peněz na zkoušky a že by nemohl potom
sloužili kolik roků u státu zadarmo. Opustil
tedy práva a přešel na filosofii. Ale když třetí
rok se chýlil ku konci, byly noviny plny výstrah
a varování, aby se nikdo nevěnoval filosofii,
poněvadž je všecko natřískáno a po dvacet let
nebude vyhlídky na místo.
František Machulka byl v koncích. Poněvadž na
studium medicíny nebylo pomyšlení, domníval se
již, že mu nezbude leč jíti do semináře, když tu
v nejvyšší nouzi zjevila se mu záchrana: Jistý
uzenář, jehož syna privátně vyučoval za večeře,
byl se zatím dostal do sboru obecních starších a
zaopatřil ubožákovi místo u magistrátu.
František Machulka stal se magistrátním písařem.
Poněvadž měl maturitu, dva roky práv, tři roky
filosofie a zkoušku ze státní účtovědy, byl
veden jako „kvalifikovaný diurnista s možností
postupu“ a obdržel korunu denně.
František Machulka byl v nebi. Častokráte ráno
před kanceláří zašel sobě do kostela, děkoval
pánubohu a modlil se za svého dobrodince,
obecního staršího uzenáře, i za slavný
magistrát, který mu dává živobytí.
V úřadě, jak již řečeno, byl jedním z
nejspolehlivějších pracovníků. Nelenošil,
nemluvil neuctivě o šéfovi, nekupoval si jídlo a
pivo k přesnídávce (poněvadž na to neměl) a
nikdy neměl žádných „restů“. Soudruzi jeho
říkali o něm, že je „šplhal“ a „štrébr“. Ale
představení uznávali jeho přičinlivost a
ukládali mu trojnásobně práce než jiným.
Leč svědomitost jeho nesla přece ovoce: v uznání
zásluh zvýšeno mu po třech letech diurnum o
šesták, po dalších třech letech opět o šesták a
konečně po nových třech letech o dvacet haléřů.
To už se počítalo na koruny. Nadaný čtenář
vypočte si lehce, že plat jeho obnášel po devíti
letech 1 K 60 h denně čili 48 K měsíčně, což
činí ročně 584 K, tj. pět set osmdesát čtyři
koruny.
František Machulka byl v sedmém nebi. Nezáviděl
nikomu na světě a domníval se, že je malým
Rothschildem. A tím zbožněji modlil se každého
večera za svého dobrodince, obecního staršího
uzenáře, za pana purkmistra a za celou městskou
radu. Říkal si v duchu, že teď může snadno
čekati - byť to ještě nějakých deset let trvalo,
až bude jmenován praktikantem.
Neboť u onoho magistrátu, o němž vypravujeme,
byl jen určitý, přesně stanovený počet
praktikantů a určitý počet oficiálů, který
nesměl býti nikdy překročen. Nikdo nemohl
postoupiti, leč by někdo ve vyšší hodnosti
umřel, nebo šel do penze. Toto moudré zařízení
datovalo se z dávných dob, kdy obec byla ještě
skrovná a agenda nepatrná. Město zatím
zmohutnělo a agenda vzrostla nesmírně, ale počet
úředníků se nerozmnožoval. Přibírali se klidně
písaři, kteří měli tak zatarasený postup.
Ale během času postupoval všude pokrok, nová
hesla vznikala, vše se organizovalo a nakonec
organizovali se i úředníci a písaři. Konšelé
byli zasypáváni peticemi a nestačili vyhazovati
deputace ze dveří. Vzdorovali dlouho, nakonec
však přece povolili a řekli: Pro úředníky se
musí něco udělat! (Bylo to před volbami.) A
udělali.
Usoudili moudře, že je přílišný skok z písaře na
praktikanta a z praktikanta na oficiála, ježto
takový člověk, ohromen nenadálým zvětšením
příjmů, nedovede zachovati rovnováhu, i zřídili
nový počet různých titulů s různými požitky, aby
postup nebyl tak příliš náhlý.
Tak se stalo, že František Machulka, když byl po
dalších pět let v spokojenosti požíval svých 1 K
60 h denně, jmenován byl aspirantem. Nebyl již
prostým písařem, byl nyní čekatelem místa
úřednického. Radost jeho byla nevýslovná.
Povýšení toto mělo ovšem také svou stinnou
stránku, neboť služné aspirantské obnášelo 500 K
a tak musil se zříci 84 K, o něž měl jako písař
více. Ale on vyrovnal úbytek lehce tím, že
třikráte týdně nesnídal a nevečeřel.
A pracoval tím pilněji v úřadě. Jeho neúmorná
píle neušla pozornosti představených a tak po
nových pěti letech navrženo proň mimořádné
povýšení jako odměna. Poněvadž však z počtu
praktikantů nebyl za tu dobu nikdo postoupil,
ani neumřel, ani nešel do penze, nemohl se státi
skutečným praktikantem, i byl jmenován
titulárním praktikantem s požitky aspirantskými.
Dosavadní plat byl mu ponechán, ale musel
zaplatiti 50 K jmenovací taxy.
Když obdržel jmenovací dekret, myslil v první
chvíli, že se zblázní, i musil poprvé vynechati
den v úřadě, neboť přikládal si celé dopoledne
obklady na hlavu.
Uplynulo sedm let a František Machulka,
titulární praktikant, pracoval stále s neúnavnou
horlivostí, jsa dáván za příklad méně svědomitým
kolegům.
Koncem sedmého roku přihodila se zvláštní
událost: Nejstarší oficiál odešel po
šedesátileté službě předčasně do penze, nechtěje
čekati ještě deset let, až by měl nárok na celé
výslužné, následkem čehož se stal oficiálem
jeden ze skutečných praktikantů, jemuž tím
umožněno bylo oženiti ze se svojí láskou a
legitimovati svého nemanželského syna, jenž se
právě stavěl k odvodu. A na uprázdněné místo
praktikantské jmenován byl náš František
Machulka. Služné jeho se ovšem nezměnilo, ale
musil zaplatiti 200 K jmenovací taxy, jež se mu
blahovolně srážela v měsíčních lhůtách.
Toto časté a rychle se střídající povyšování
upevnilo jaksi jeho nervy, takže nemusil si již
tentokráte přikládati studené obklady, nicméně
jeho radost byla zase bezmezná. Měl nyní již jen
59 praktikantů před sebou, nyní se již dočká
touženého oficiálství! A tím horlivěji věnoval
se své práci.
Uplynula léta a na Františka Machulku poznovu
usmála se Štěstěna: obdržel za bezvadnou
třicetiletou službu osobní přídavek ročních 100
K, z nichž pro prvý rok zaplatil toliko 50 K
poplatku z vyššího služného.
Když pominuly první záchvaty šílené radosti,
počal se považovati za pána a uspořádal si nový
rozvrh životní. Nutno doznati, že počínal si
přitom trochu lehkomyslně, neboť se rozhodl, že
nebude jísti jako doposud každého dne v poledne
kávu s chlebem, nýbrž že dvakráte v týdnu
dopřeje si v lidové jídelně oběd s moučným
příkrmem. Doutník tak zvaný „dlouhý“ musil mu
vydržeti celé tři dny, ale on si vypočetl, že od
nynějška může kouřiti jeden takový doutník pouze
dva dny.
V té době dával si František Machulka pravidelně
každé tři roky šíti pár nových bot a každý
čtvrtý rok nově šaty. Byl velice dbalý o svůj
zevnějšek a to byla jeho jediná slabost.
Dodavateli jeho byli dva staří, poctiví a
solidní řemeslníci: obuvník Vendelín Brdička a
krejčovský mistr Matyáš Cafourek. Každá taková
nová objednávka byla pro něho událostí: To byli
dva lidé, kteří byli z něho živi, kteří museli
ho napřed pozdraviti a kteří mu říkali
„vašnosti“ a „ráčíte poroučet“.
Nevynechal také žádné příležitosti, aby oběma
nepřipomenul, že jim dává výdělek, že si může
poroučeti, zkrátka že je zákazníkem, na něhož
dlužno bráti ohled. Kdykoliv si dával bráti míru
na boty nebo na šaty, nadmul se vždy a řekl
zvysoka: „Ať to zas nezvržou, poslouchají...
vědí, co mně s tím vyvedli posledně?“ A když mu
počestní mistři výrobek svůj odváděli, nedovedl
si nikdy odepříti... - třeba zakázka byla
provedena co nejpečlivěji -, aby neřekl: „Ale,
ale mistře - voni by měli jít už na penzi...
tohle má bejt bota? To je bačkora!... Voni snad
jakživ pořádný kopyto neviděli! Podruhý jim
takovou zfušovanou práci nevemu, choděj si v tom
sám!“ (Byl to dokonalý přízvuk i výrazy jeho
představeného, rady Piškota.)
To bylo jeho jediné potěšení - zahrát si tak na
chvíli na pána - potěšení, na něž se vždy dlouho
napřed těšil a dlouho potom vzpomínal.
Léta míjela tak beze změny pomalým stejnoměrným
chodem, čas od času dával si František Machulka
ušít boty nebo oblek, přičemž uvedený výstup
vždy věrně se opakoval, až jednoho dne -
- Ano, jednoho krásného dne byly volby do
obecního zastupitelstva. Obrovské, řvavé plakáty
na rozích, bouřlivé voličské schůze, kompromis
radniční kliky s živnostenskou opozicí - a z
volebního osudí vyšli náhodou jako novopečení
členové městské rady obuvník Vendelín Brdička a
krejčí Matyáš Cafourek, dodavatelé magistrátního
praktikanta Františka Machulky!
On, který se o politiku nestaral, dozvěděl se o
tom ráno v trafice, když si kupoval své
„dlouhé“, jež muselo mu vydržeti dva dny a
přečetl při té příležitosti vždy polovic
úředního krejcarového plátku.
Zprvu nedojmula jej zpráva ta tak příliš, neboť
měl před sebou celodenní kancelářskou práci a tu
přirozeně nebylo času na lehkomyslné uvažování,
jímž by okrádal magistrát. Zapomněl dokonce
během denního shonu na tuto novinu a teprve po
večeři, když se chystal na lože, přišlo mu to na
mysl. Zouval si právě boty a pozoruje smutnýma
očima jich zchátralý, popraskaný zevnějšek,
připomenul si, že bude nutno poříditi si nová
perka. A tehdy teprve pochopil dosah celé té
události.
Ustrašená myšlenka proběhla mu hlavou, jak si
mám dát dělat boty u Brdičky, když je to nyní
městský rada, můj chlebodárce? Co si počnu? A co
s oblekem? Kalhoty jsou dole otrhány a potřebují
na zadku záplatu. Jak s tím mám přijít k
Cafourkovi, když je od včerejška obecním
starším, moje nadřízená vrchnost?
Pokoušela se o něho zimnice, až posléze, ohromen
neslýchanou tou historii, rozhodl se odložiti
úvahy až na zítřek. Ale neusnul dlouho té noci a
chvílemi naskakovala mu husí kůže po těle.
Když se ráno obouval, vrátily se ponuré myšlenky
poznovu. Děsil se věcí budoucích a nevěděl si
rady. V úřadě přistihl se několikrát při
zamyšlení, udělal kaňku na bm. přípis re! XXVIII
a zkazil jeden blanket s hlavičkou v ceně 0,7 h,
což pohnulo pana radu k jemné výtce: „Sakra,
Machulko, musej dávat trochu pozor! Takhle by
přivedli obec na mizinu!“
Zpitoměl tím více. Na oběd neměl pomyšlení a
myšlenky jeho točily se stále v bludném kole: Co
mám dělat, ježíšmarjá! Cožpak si mohu dát
podrazit boty k městskému radovi? Nebude to
pokládat za smrtelnou urážku od takového
mizerného praktikanta? A jak ho mám,
propánaboha, oslovit?
Kombinoval si v hlavě všemožné tituly a tím více
se mu pletly myšlenky:
„Slovutný pane rado, račtež mi dáti blahosklonně
příštipek na botu!“
„Vaše blahorodí pane rado, dovoluji si co
nejzdvořileji prositi, abyste si neobtěžoval
vysaditi mi zadnici na kalhotách.“
„Velevážený pane rado, dovoluji si kojiti se
nadějí, že mi v obvyklé blahovůli ráčíte
podraziti moje ponížená perka!“ - Bude to tak
dobře? Nevyrazí mnou dvéře? A což jestli se
spletu, nedej pánbůh a řeknu městskému radovi
jako dříve: „Poslouchají, pane mistr...“ anebo
„voni kašpare“?! Já se z toho zblázním! - Což
abych šel jinam? Ale vždyť mně nikdo nebude šít
boty a šaty na měsíční splátky po koruně!
Neřkuli aby mně dával příštipky nebo záplaty! A
nakonec by se snad pan městský rada a pan obecní
starší urazili, že si u nich nedávám dělat, a to
by teprve bylo strašné!
Od té chvíle neopustily zádumčivé ty myšlenky
nešťastného Františka Machulku, i zmocňovala se
ho trudomyslnost. Jako fixní idea maniaka
pronásledovala ho dnem i nocí ponurá představa
příštipkovaných bot a záplatovaných spodků.
Čas prchal, ale jeho stav se nezlepšil. Naopak,
upadal tím hlouběji ve svou zádumčivost. Veta
bylo po jeho pilné a pozorné práci, jež vždy
kladena za vzor ostatním. Mařil čas dlouhým
přemýšlením s očima vytřeštěnýma do prázdna,
dělal kaňky na důležité listiny a kazil drahé
blankety. A současně stával se jeho zevnějšek
strašně nedbalým. Poněvadž se stále nedovedl
rozhodnouti, co má učinit a jeho jediný šat
nebyl opraven, rozpraskaly mu boty docela a
chodil již po vlastních šlapadlech, kalhoty se
prošoupaly a na loktech zely mu díry, jež
nadarmo snažil se neuměle zakrýti barevnou
bavlnou.
To konečně pohnulo jeho šéfa, pana radu Piškota,
že si jej zavolal do svého pokoje a zde mu vážně
domlouval: „Poslechnou, Machulko, co to s nima
vlastně je? Já jsem z nich celej hloupej, vždyť
voni bejvali takovej vzornej ouředník! A to
nemluvím ani vo jejich práci, která nestojí
teďkon ani za dva krejcary, - ale řeknou mi
aspoň, jak to vyhlížej? Dyť je z nich jedna
hrůza, dyť voni mně připadaj jako nějakej
raubrhauptman, dyž udělá bankrot! Kampak dávaj
všecky ty peníze, že si nemůžou pořídit solidní
oblek? Svobodnej člověk a takový příjmy! Copak
si vydržujou baletku?
Ale František Machulka neodpovídal a vypukl v
hysterický pláč.
Pan rada udiven zavolal si potom nejstaršího
oficiála, jenž měl jaksi dozor nad celým
personálem oddělení, a sdělil mu své obavy:
„Nezdá se jim, že to jde s tím Machulkou ňák
zatraceně dolů? Já jsem ho teď otcovsky
napomenul a von mi tu začal brečet jako
melancholická koza. Ten chlap musí bejt
alkoholik, von se nejspíš tajně vožírá! Nezbejvá
nic než ho dát do penze!“
„Poníženě prosím, pane rada,“ řekl nejstarší
oficiál, „on není definitivní, on slouží teprv
třicet let a nemá nároku na penzi!“
„Tím líp, aspoň obec ušetři,“ řekl pan rada a
propustil ho milostivě.
Ale nedošlo k tomu. Téhož dne odbývalo se na
radnici důležité zasedání obecního
zastupitelstva, v němž mimo jiné projednáván byl
návrh na zřízení jisté instituce za účelem
šíření umělecké výchovy v lidu. Mezi jinými
řečníky přihlásil se také ke slovu novopečený
městský radní mistr Brdička a započal takto svou
panenskou řeč: „Pánové, já nejsem žádný řečník,
ale poctivý živnostník, já si nebudu vymejšlet
žádné květnaté vejrazy - já to zkrátka plácnu,
jak si to myslím. ( Výborně! ) A tak si teda
myslím, pánové, že jako... tento... my jsme byli
bez těch novot živi (Výborně! )... a naši tatíci
byli bez nich taky živi (Výborně!)... a tak
můžou bejt naše děti bez nich taky dobře živy
(Výborně! )... A dluhů máme beztak plnou...
nechci se ani vyjádřit (Bouřlivý souhlas) ... a
tak myslím, nač vyhazovat ještě peníze...“
A vtom za napjaté pozornosti, s níž tato řeč
byla sledována, ozval se z přeplněné galerie
drsný pokřik, jenž rázem učinil konec
výmluvnosti hodného mistra:
„Voni kašgare, tohle má být bota?... Voni jakživ
pořádný kopyto neviděli!... Já jim to hodím na
hlavu...!“ A současně jakýs člověk hodil
rozbitou botu dolů na ohromeného řečníka a počal
na sobě trhati oděv. Byl to nešťastný
magistrátní praktikant František Machulka, který
se zbláznil.
Zasedání bylo přerušeno. Vyvedli ubožáka ven a
za chvíli odváželi jej do bláznice, z něhož se
již nevrátil.
A tam žije František Machulka na útraty obce,
která přece na něm neušetřila, jak se pan rada
Piškot těšil. Je to tichý blázen, neškodný,
který každému na potkání hluboce se uklání a
promlouvá prosebným tónem: „Vaše slovutnosti,
blahorodý pane rado, dovoluji si co nejuctivěji
prositi, abyste si neobtěžoval vysaditi mi
poníženou zadnici na kalhotách...“ |
